DÜRICH Josef 19.8.1847-12.1.1927

Z Personal
Josef DÜRICH
Narození 19.8.1847
Místo narození Borovice (č. o. Mukařov) u Mnichova Hradiště
Úmrtí 12.1.1927
Místo úmrtí Klášter Hradiště nad Jizerou
Povolání 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
63- Spisovatel
64- Překladatel
Citace Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 435-436

DÜRICH, Josef, * 19. 8. 1847 Borovice (č. o. Mukařov) u Mnichova Hradiště, † 12. 1. 1927 Klášter Hradiště nad Jizerou, mlynář, spisovatel, překladatel, politik

Otec vlastnil mlýn v Borovici (Jivina-Borovice), 1859 zakoupil mlýn v Klášteře (Hradišti) nad Jizerou. D. navštěvoval obecnou školu v Mukařově, poté piaristické gymnázium v Mladé Boleslavi a staroměstské gymnázium v Praze. Po předčasném úmrtí otce (1866) a smrti dvou bratrů se ujal správy rodinného mlýna v Klášteře nad Jizerou. 1882 postavil nový mlýn a přestavěl starý. Neustále se vzdělával, byl dokonale jazykově vybaven. Vedle němčiny znal francouzštinu a ruštinu a komunikoval i v dalších slovanských jazycích. Již během gymnazijních studií se zajímal o kulturní dění, zejména o divadlo a literaturu. Nejenže sám vystupoval na ochotnických scénách, ale psal nebo zpracovával pro ochotníky frašky, kratší vážnější i komické scénky či veršované útvary. Skládal básně a pokoušel se i o prózu. Postřehy o české literatuře psal i do Kalinčiakova Orla. Čilé kontakty rozvíjel s chorvatským prostředím. Jeho literární odkaz je rozptýlen v řadě časopisů a almanachů, zpravidla skrytý pod pseudonymy. Redigoval nejen četná periodika, ale i tehdy oblíbené Merendy, ročenky humoru a vtipu. Vrcholem jeho redaktorského úsilí byl podíl na přípravě 2. a 3. ročníku almanachu Ruch (od 1868). Literární činnost přerušil koncem 70. let. Jinou sférou D. zájmu byla stenografie. Pokoušel se o reformu českého těsnopisu a vytvoření systému vhodného obecně pro další slovanské jazyky. Ve své době byl respektován doma i v zahraničí (zvolen do Ústředního mezinárodního výboru pro sjezdy těsnopisné), i když se posléze prosadil jiný těsnopisný systém.

Ve sféře politické zastával D. linii představitele staročeské strany F. L. Riegra. Kandidoval za Národní (staročeskou) stranu, byl zvolen poslancem říšské rady za Mladoboleslavsko a později za Jičínsko (1884–91). Od 1907 byl poslancem za Českou stranu agrární, i v ní setrval na konzervativních stanoviscích se silnou všeslovanskou a především rusofilskou orientací. Souběžně se angažoval i v samosprávě. 1882 byl zvolen obecním, 1883–95 okresním starostou a od 1906 stál nepřetržitě v čele okresní samosprávy v Mnichově Hradišti. Usiloval o zvelebení obecního hospodaření, podporoval výstavbu silnic, podnítil založení fondu pro nemocné, zakládal okresní pojišťovnu, spolu s dalšími založil Hospodářsko-průmyslovou jednotu, Rolnickou záložnu a Mlynářské společenstvo, byl starostou Hasičské župy aj. Jako poslanec říšské rady se ve vypjaté nacionální atmosféře Vídně angažoval při ochraně české menšiny, zajímal se o české školství ve Vídni a Dolních Rakousích. 1908 byl jmenován rytířem řádu císaře Františka Josefa I. 1909 navštívil s delegací slovanských poslanců Rusko. Po linii mlynářských organizací rozvíjel kontakty s Francií. Vypuknutí světové války a postup vojensko-byrokratického režimu proti českému národu ho přivedly do opozičního protihabsburského tábora. Poté, kdy Masaryk žádal, aby jeho odbojovou akci podpořili další představitelé české politiky, byl D. jediný z českých poslanců říšské rady, který se po dohodě s představiteli domácího odboje rozhodl odejít do zahraničí a zapojit se do boje proti Rakousko-Uhersku. V květnu 1915, ve svých 68 letech, odejel z Vídně, po několikaměsíčním pobytu ve Švýcarsku přesídlil v únoru 1916 do Paříže. Byl bezodkladně akceptován do funkce místopředsedy Československé národní rady. Předpokládalo se, že odjede do Ruska, aby tam organizoval československé dobrovolnické jednotky, které by přešly po dohodě mezi ruskou a francouzskou vládou do Francie, a podpořily tak západní frontu. Jednání s ruskými úřady se vlekla, vzhledem k rozdílným názorům na řadu otázek se začalo již tehdy vytvářet napětí mezi D. a tajemníkem národní rady E. Benešem. Do Petrohradu D. přijel teprve začátkem června 1916. Dostal se okamžitě do chaotické situace panující v prostředí tamních českých krajanských organizací. Složitě prosazoval i své poslání u carské vlády, která se zdráhala povolit, aby na jejím území vznikala vojenská uskupení, která by podléhala zahraničnímu politickému vedení. Posléze byl D., jenž chtěl splnit svůj úkol, dotlačen k založení Národní rady československé na Rusi, která měla plně podléhat ruské vládě. Souhlas ovšem obdržel teprve koncem ledna 1917 a po pádu carského režimu ztratil jakoukoli možnost pokračovat ve svém úkolu. Okolnosti vzniku petrohradské národní rady jen prohloubily nedůvěru mezi ním a pařížským vedením odboje. Stal se terčem insinuací a útoků, dostal se do izolace i v kruzích československých organizací působících v Rusku. Byl obviněn z narušování jednoty odboje a posléze i za přispění M. R. Štefánika vyloučen z pařížské Národní rady. Marně přitom usiloval o navázání kontaktů s Prozatímní vládou, neúspěšné byly i jeho pokusy zapojit po říjnové revoluci legie do bojů proti bolševikům na straně Ruské dobrovolnické armády (Kornilov, Děnikin). Ve svízelné materiální situaci přežíval řadu měsíců převážně v jižním Rusku. Domů se vrátil po dlouhé cestě z Novorossijska, přes Oděsu a Rumunsko teprve začátkem ledna 1919. Hluboce dotčen obviňováním ze zrady československého odboje se stáhl do soukromí. Jen několik přátel se snažilo o jeho rehabilitaci (zejména jeho zeť, žurnalista Karel Horký). Sám se pokusil obhájit vylíčením svých snah ve spisu V českých službách. 1922 D. absolvoval tvrdý rozhovor s E. Benešem, který se ani s odstupem času nevzdal svých výtek. V lednu 1923 mu přesto prezident na návrh A. Švehly přiřkl penzi ve výši 60 000 korun ročně. Veřejného uznání se D. dostalo až 1926, kdy mu byla udělena revoluční medaile, přiznán jeho činnosti legionářský charakter a hodnost předsedy Československé revoluční zahraniční národní rady. Válečné osudy D. vzbuzovaly zájem i po jeho smrti. Nejhlubší příčiny zpochybnění jeho role v odboji však nebyly nikdy zcela objasněny.

D: Pokus o jednotný těsnopis slovanský, 1907; O zásadě grafické skladebnosti v těsnopise slovanském, 1911; V českých službách. Vypsání mého pobytu za hranicemi 1915–1918, 1921; Holasův těsnopis československý, 1923.

L: OSN 8, s. 218–219; 28, s. 306; OSND 2/1, s. 294–295; K. Horký, D. Národ a Benešovo obecenstvo, New York 1917; A. Kratochvíl, J. D., průkopník snah o původní soustavu těsnopisu slovanského, 1927; Album representantů, s. 930; ČBS, s. 123; J. Rokoský, J. D. – vítěz, který prohrál, in: Regiony a první světová válka, 2001, s. 74–83; LČL 1, s. 620–621; Tomeš 1, s. 268; Vítěz, který prohrál – Poslanec J. D., Jiří Dürich (ed.), 2009.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Josef Harna