DÝMAL Leopold 13.11.1914-24.5.1995

Z Personal
Leopold DÝMAL
Narození 13.11.1914
Místo narození Radvanice u Přerova
Úmrtí 24.5.1995
Místo úmrtí Olomouc
Povolání 49- Náboženský nebo církevní činitel

DÝMAL, Leopold, * 13. 11. 1914 Radvanice u Přerova, † 24. 5. 1995 Olomouc, římskokatolický kněz, církevní historik

Pocházel z rodiny domkáře. Studoval 1926–34 na gymnáziu v Přerově a následně na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci, na kněze byl vysvěcen 1939, poté se stal kooperátorem ve Štěpánově u Olomouce. Od 1940 působil v Kyjově nejprve jako kooperátor, od 1943 jako kaplan, 1945–48 vyučoval náboženství na tamním gymnáziu. V té době začal budit mezi kněžstvem bzenecko-kyjovského děkanství zájem o svatoklimentské poutní místo s cyrilometodějskou tradicí v nedalekých Osvětimanech. 1947 inicioval založení Svatoklimentského odboru při spolku Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, který se pokusil zakoupit Horu sv. Klimenta u Osvětiman a vybudovat na ní svatyni sv. Klimenta a sv. Cyrila a Metoděje. Po únoru 1948 však již nemohl záměr realizovat. Byl povolán jako vicerektor kněžského semináře do Olomouce, kde se věnoval nejen výchově seminaristů, ale též dokončení disertace Katolické kněžstvo a národní probuzení na Moravě 1800–1848, kterou připravoval v historickém semináři fakulty u prof. A. A. Neumanna. Vydal také několik drobnějších studií. 1949 obhájil doktorát teologie. Již předtím se zapojil do snah o blahoslavení olomouckého arcibiskupa A. C. Stojana. Olomoucký arcibiskup J. K. Matocha ho jmenoval jedním z vicepostulátorů diecézního beatifikačního procesu s úkolem shromažďovat a opisovat četné Stojanovy písemnosti. V poúnorovém režimu se práce na beatifikaci zastavily a byly oživeny až 1965–87.

Olomoucká bohoslovecká fakulta i arcibiskupský kněžský seminář byly 1950 uzavřeny. D. působil 1950–51 jako kooperátor v Kojetíně, odkud byl spolu s dalšími kněžími bez soudu deportován do internačního tábora v Želivi, poté do Hájku u Kladna. Následovala služba u tzv. pomocných technických praporů na Slovensku. Poté nastoupil do skladu léčiv podniku Medika v Přerově, 1955 se mohl vrátit do duchovní správy. Stal se administrátorem farnosti Osek nad Bečvou. 1957 byl opět zatčen a uvězněn na Mírově, koncem roku se však dočkal amnestie v celém rozsahu. Přesto pracoval manuálně jako dělník – cestář a sadovník – u silniční údržby v Přerově. Státní souhlas s vykonávání kněžské služby obdržel 1958, koncem roku nastoupil jako kooperátor do Šumperka, 1960 byl přeložen do Horní Libiny a současně působil jako administrátor excurrendo v Mladoňově (1961–68). Ve všech farnostech se věnoval nejen duchovní správě, ale i opravě církevních budov. 1963 byl jmenován arcibiskupským radou. 1968 se spolu s dalšími zasloužil o obnovení kněžského semináře v Olomouci a bohoslovecké fakulty jako pobočky fakulty litoměřické. 1968–70 vedl jako rektor seminář, kde nechal provést rozsáhlé stavební úpravy, i toto místo však musel opustit. 1970 ho kapitulní vikář J. Vrana jmenoval administrátorem a 1973 titulárním farářem u sv. Václava v Olomouci, kde se s elánem opět začal věnovat dlouhodobé náročné obnově katedrály financované většinou z farních a arcidiecézních sbírek a darů řeholnic. D. měl hluboký vztah k výtvarnému umění. K jeho přátelům patřili např. C. Bouda, J. Zrzavý, F. Bělohlávek, V. Hložníková, V. Stratilová, V. Hložek, kteří ztvárnili patrony dómu i arcidiecéze. D. se zasloužil o ražbu medailí k církevním příležitostem, věnoval se i činnosti vydavatelské (Katalog moravských biskupů, arcibiskupů a kapitul staré i nové doby, 1977; J. Louda, Moravská církevní heraldika, 1977; J. Bistřický – M. Pojsl, Sborník k 850. výročí posvěcení katedrály sv. Václava v Olomouci, 1982). Celoživotně prodchnut idejí cyrilometodějství a unionismu se D. několikrát obrátil do Říma s prosbou o podporu. Již v želivské internaci uprostřed stejně smýšlejících kněží vznikla myšlenka nového svátku Panny Marie, Matky křesťanské jednoty. 1966 schválila pro české země tento nový svátek (18. 1.) kongregace obřadů. Současně byl povolen i svátek žáků věrozvěstů, sv. Gorazda a druhů. Význam D. návrhů přesahoval hranice arcidiecéze. Společně s prof. B. Zlámalem podnítil D. 1969 proces kanonizace Jana Sarkandra; tento mučedník zpovědního tajemství byl pak svatořečen v Olomouci 1995.

D: P. Kerner-Kostelecký dle Jiráska a dle skutečnosti, in: Museum 67, 1935/36, s. 37–43; P. L. Šolc, cyrilometodějský kněz – vlastenec, in: Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje 28, 1937, s. 16–24; K národnostním poměrům v brněnském alumnátě v letech 1843–1844, in: Hlídka 55, 1938, s. 245 až 248, 283–287, 315–318, 347–349; Josef Hrdina, učitel češtiny na olomouckém lyceu, in: Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 57, 1948, s. 55–67.

L: B. Zlámal, Obnova olomoucké katedrály, in: Duchovní pastýř 9, 1984, s. 171–173; M. Pojsl, Mons. ThDr. L. D. a obnova katedrály sv. Václava v Olomouci v 70. a 80. letech našeho století, in: Střední Morava 2, 1996, s. 114–118; V. Tkadlčík, Blaženější je dávat než dostávat, in: Světlo, 1995, č. 25, s. 14–15; J. Hanuš, Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů, 2005, s. 37; P. Otýpková, ThDr. L. D. – Myšlení a dílo, in: Studia theologica 9, 2007, s. 86–98;M. Výmola, Kdo byl Mons. ThDr. L. D.?, in: Dómský zpravodaj (Olomouc), 2007, č. 11, s. 6–10.

P: ZA Opava, pobočka Olomouc; řkt. f. ú. u sv. Václava v Olomouci, písemná pozůstalost.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Miloš Kouřil