DĚPOLT II. ?1158-21.11.1190

Z Personal
DĚPOLT II.
Narození před 1158
Úmrtí 21.11.1190
Místo úmrtí okolí Akkonu (Izrael)
Povolání 38- Obchod, služby, cestovní ruch
Citace Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 178-179

DĚPOLT II., * před 1158 ?; † 21. 11. 1190 okolí Akkonu (Izrael), příslušník vedlejší přemyslovské větve, údělný kníže

Syn Děpolta I. a dcery Albrechta Medvěda Braniborského, získal úděl ve východních Čechách, neznámo, zda dědictvím po otci nebo až po jeho smrti (možná na konci vlády Vladislava II., nejpozději po vítězství knížete Bedřicha; první doklad 1181). Nedostatek pramenných zpráv působí nejasnosti v genealogické posloupnosti Děpolticů a umožňuje její různé interpretace. Česká historiografie většinou uznává čtyři generace Děpolticů, zatímco polští historikové předpokládají zpravidla generace tři. Podle české interpretace měl D. s blíže neznámou manželkou tři syny, Děpolta (III.), Soběslava a Boleslava. Podle polské historiografie byla jeho manželkou Adéla Slezská a jeho syny byli Děpolt III./Bořivoj, Ota, Soběslav, Boleslav a snad také Přemysl.

Ve sporech o trůn mezi Přemyslovci zpočátku podporoval Bedřicha, syna krále Vladislava, později však přátelství porušil. Ve sporu s biskupem Břetislavem Jindřichem byl stižen klatbou. Po neúspěchu na řezenském sněmu v březnu 1187 Bedřich obvinil D. z vyvolávání nepokojů v zemi. Před vězením se D. zachránil útěkem do ciziny, jeho panství bylo konfiskováno. Vrátit z exilu se mohl až po Bedřichově smrti a po nástupu Konráda Oty na český trůn 1189. Konrád Ota mu rovněž vrátil jeho úděl. Nedlouho poté, asi v květnu 1189, ho Konrád Ota postavil do čela silného vojenského oddílu, který kníže vyslal na třetí křížovou výpravu. Český oddíl spolu s uherským tvořil zvláštní sbor v císařské armádě Fridricha Barbarossy. Připojil se k ní pravděpodobně v Ostřihomi v červnu 1189. Podle dochovaných zpráv vynikali čeští bojovníci v bojích a v plenění již v Byzanci (mj. Sofie a Nesebăr) a pokračovali i po překročení Helespontu koncem března 1190. Stejně jako celé císařské vojsko i český oddíl však slábl nejen válečnými ztrátami, ale především v důsledku šířících se epidemií. Po nečekané smrti Fridricha Barbarossy (utonul při pokusu o přeplavání řeky Salefu 10. 6. 1190) nenásledoval D. s českým oddílem většinu vojska, která se vrátila domů, ale pod vedením císařova syna Fridricha Švábského pokračovali do Antiochie. 7. 10. 1190 dorazil se zbytkem armády před Akkon, kde očekával příchod anglického a francouzského vojska. Tam vojsko postihla další epidemie, jíž D., stejně jako řada dalších bojovníků včetně Fridricha Švábského, podlehl.

L: V. Novotný, České dějiny 1/2, 1913, zvl. s. 1002–1004 a rejstřík; K. Jasiński, Studia nad genealogią czeskich Dypoldowiców, in: Śląski Kwartałnik Historyczny Sobótka 36, 1981, s. 59–68; J. Dejmek, Děpoltici (K mocenskému postavení a osudům jedné vedlejší větve Přemyslovců), in: Mediaevalia Historica Bohemica 1, 1991, s. 101–105, pozn. s. 128–130; M. Šolle, Po stopách přemyslovských Děpolticů. Příspěvek ke genezi města Kouřimě, 2000, s. 62–65; J. Žemlička, Počátky Čech královských 1198–1253. Proměna státu a společnosti, 2002, s. 5–138 a pozn. 107–108 na s. 665n.; V. Vaníček, Velké dějiny zemí Koruny české II., 1197–1250, 2000, s. 115–120; Přemyslovci (ed. P. Sommer – D. Třeštík – J. Žemlička), 2009, s. 561–562 a rejstřík.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marie Bláhová