DAMPERVIEL Jan Gerhard ?1650-?

Z Personal
Jan Gerhard DAMPERVIEL
Narození pol. 17. století
Povolání 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Citace Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 116

DAMPERVIEL, Jan Gerhard, * pol. 17. století ?, † ?, mědirytec

Pracoval v Praze mezi 1669–76 pro Tiskárnu jezuitskou a tiskaře Jiřího Černocha. 1672 se v Praze oženil s Rozinou, dcerou Jana Wiklicze. Z té doby je známa jeho nejstarší signovaná knižní grafika (Damperviel sc.), mědirytový frontispis se sv. Františkem Xaverským ve spisku Pobožnost páteční ke cti svatého Františka Xaveria (1672). Naopak jen monogramem GD byl opatřen oválný obraz Panny Marie Staroboleslavské s Ježíškem v knížce českého jezuity Vavřince Baptisty Decas sacrorum anagrammatum (1672). Zda mu lze značku přičíst s určitostí, není jisté, ale je to pravděpodobné, protože portrét Ignáce z Loyoly v tomtéž díle signoval celým jménem. Pro Baptistovo pokračování Decas Mariana Mariannorum anagrammatum (1673), tištěné opět Černochem, vytvořil obraz Panny Marie Jičínské a Vyšehradské. Rytec dále plným jménem signoval titulní stranu, portrét ústředního světce a možná i ostatní nepodepsané ilustrace anonymního díla Divo Francisci Borgiae e duce candiae tertio Soc: Jesu generali … Sanctorum coelitum ad scripto encomia emblemate (1673?). Vytvořil též některé portréty slavných augustiniánů v knize Thomase a Jesu Virorum illustrium arctioris discalceatorum instituti (1674) nebo dvě ryté titulní strany s postavami Ignáce z Loyoly a Františka Xaverského v díle Vitae … Marinae de Escobar, fundatricis reformati ordinis S. Birgittae, kterou napsal Andreas Pinto-Ramirez (1688). Nespecializoval se však jen na náboženskou grafiku, jak uváděla starší literatura. Vytvořil i pět alegoricko-astronomických ilustrací k publikaci Kašpara Knittela Cosmographia elementaris (1673) či alegorický frontispis s tematikou dolování ke Kořínkovu dílu Staré paměti kutnohorské (1675). V prosinci 1676 byl D. doložen již ve Vídni jako rytec smuteční scény za zemřelou choť Leopolda I.

L: Dlabač 1, s. 315–316; Thieme – Becker 8, s. 335; Toman 1, s. 152; BOS 3, s. 397; Voit, s. 197.

Petr Voit