DENIS Ernest 3.1.1849-5.1.1921

Z Personal
Ernest DENIS
Narození 3.1.1849
Místo narození Nîmes (Francie)
Úmrtí 5.1.1921
Místo úmrtí Paříž (Francie)
Povolání 53- Historik

DENIS, Ernest, * 3. 1. 1849 Nîmes (Francie), † 5. 1. 1921 Paříž (Francie), slavista, bohemista, historik, pedagog

Pocházel z kalvínské obchodnické rodiny Antoina D. a Susanne, roz. Durieuxové. Studoval v Nîmes a v Paříži, kde 1867–70 absolvoval pedagogický institut École normale supérieure. 1870–71 se zúčastnil prusko-francouzské války a obrany Paříže. 1871–72 působil jako učitel dějepisu v Bastii na Korsice. 1872 poprvé přijel na studijní pobyt do Prahy. V té době se seznámil s memorandem českých poslanců kancléři Beustovi na podporu Francie, které na něj učinilo hluboký dojem a zřejmě orientovalo jeho další vědecký zájem. Během dvou následujících let se začal intenzivně věnovat češtině, jeho učitelem se stal J. Vrchlický. D. si současně osvojil také základy dalších slovanských jazyků, bulharštiny, ruštiny a polštiny. Nejvíce ho ovlivnil osobní kontakt s F. Palackým, jehož pokládal za svůj vzor. V duchu Palackého názorů se věnoval studiu a výkladu českých dějin, v Praze získal i doktorský titul. Po návratu do Paříže vyučoval 1875–77 jako profesor dějepisu na lyceích v Chambéry a Carcassonne, 1877/78 v Angoulême. Zároveň se intenzivně věnoval otázce husitských válek a osobnosti Jana Husa, téma zpracoval do díla Hus et la guerre des hussites (1878), jímž se habilitoval. 1878–81 a 1886–96 přednášel historii na univerzitě v Bordeaux, 1881–86 působil jako mimořádný profesor na univerzitě v Grenoblu, kde se stal významným představitelem slavistiky a angažoval se ve prospěch slovanských národů. 1885–98 absolvoval řadu cest do českých zemí, Polska, Ruska a Německa. Od 1896 byl zastupujícím a od 1905 řádným profesorem nejnovějších a současných dějin na pařížské Sorbonně. Kromě husitství se v monografiích a studiích zabýval předbělohorským a pobělohorským obdobím, pokusil se objasnit příčiny úpadku a zániku českého státu (Origines de l’Unité des Frères Bohêmes; Georges de Podiébrad, La Bohême pendant la seconde moitié du XV e siècle; Fin de l’indépendance bohême). Na základě precizní znalosti historické literatury poskytl podrobný sociologický rozbor událostí, které vedly k úpadku české státnosti. Popsal nejen jeho politické příčiny, ale podal také podrobný obraz dějin náboženských, vývoje společnosti v období státní samostatnosti a dějin českého jazyka a literatury v 15.–17. století. Ve velké syntéze La Bohême depuis la Montagne Blanche zpracoval českou pobělohorskou dobu až do začátku 20. století. V dalších monografiích podal ucelený přehled české historie od konce 14. století až po svou současnost s vlastním výkladem a hodnocením událostí. Podílel se na základním čtyřsvazkovém díle francouzské historiografie Histoire générale du IVe siècle à nos jours (1891–94), v němž do francouzské vědecké literatury uváděl výsledky výzkumu slovanských vědců. Sám zpracoval kapitoly od počátku Slovanů až po 16. století, zvláštní důraz přitom kladl na výklad českých dějin. Jako slavista se kromě bohemistiky a částečně slovakistiky orientoval na dějiny jižních Slovanů, připravoval novodobé ruské dějiny a překládal z ruštiny. Vedle toho ho zajímaly také německé dějiny, zvláště se zaměřil na 19. století a na prusko-francouzskou válku, jimž věnoval několik kapitol v závěrečných dvou svazcích Histoire générale a další tři spisy (L’Allemagne de 1789 à 1810; L’Allemagne de 1810 à 1850; La fondation de l’Empire allemand, 1852–1871).

Spolu s dalšími slavisty, např. Louisem Légerem, Louisem Eisenmannem, Julesem Legrasem se stal zaníceným propagátorem osvobozeneckých snah zvláště jemu nejbližších Čechů, rozvinul rozsáhlou vědeckou a kulturně-politickou aktivitu, která vyvrcholila v době první světové války, kdy úzce spolupracoval s T. G. Masarykem a E. Benešem. 1915 založil a redigoval oficiální tiskový orgán prvního československého odboje La nation tchèque (Český národ) a 1917–18 také časopis Le Monde slave, v nichž publikoval články korespondující s Masarykovými a Benešovými názory. Po vzniku ČSR stál za velmi přátelskými česko-francouzskými politickými kontakty, na Sorbonně založil katedru slavistiky, historie slovanských národů a historie československého státu. Na jeho podnět vznikla ve Francii l’École nationale des langues orientales (Národní škola východních jazyků) s katedrou češtiny. 1920 založil v Paříži Institut d’études slaves (Ústav pro studium Slovanstva) a stal se jeho prvním předsedou. Byl členem české Umělecké besedy, od 1893 ČAVU a KČSN v Praze, od 1919 čestným členem České učené společnosti. 1903 získal francouzský řád Čestné legie, 1904 za zásluhy zlatou medaili města Prahy. Jeho jméno nese Francouzský institut v Praze, na Malostranském náměstí mu byl 1928 odhalen pomník od Karla Dvořáka, který byl 1940 tajně zlikvidován na příkaz tehdejšího náměstka primátora, německého historika prof. Josefa Pfitznera. 2003 se na náměstí vrátila nová pamětní deska. D. jméno se v našich zemích objevuje také v četných názvech veřejných prostranství a neslo ho jedno z někdejších pražských nádraží.

V českém prostředí D. vstoupil do nejširšího čtenářského povědomí díky překladům Jindřicha Vančury, pražského středoškolského profesora, historika, kritika gollovské školy a zastánce Masarykovy interpretace Palackého chápání českých dějin, který D. stěžejní díla o české historii nejen převedl, ale také doplnil četnými poznámkami a vsuvkami. Stal se i jedním z jeho životopisců (prvním biografem v Čechách byl D. osobní přítel, malíř Soběslav Pinkas), který, tohoto rodem Francouze, zařadil mezi velké české historiky a nastínil také jeho zásluhy na osamostatnění Československa. D. jako pokračovatel Palackého svým dílem doplnil chybějící zpracování části českých dějin od 15. do 20. století. Přijetí jeho dvou stěžejních děl, Konec samostatnosti české a Čechy po Bílé hoře, která se integrovala do kontextu české vědy, bylo dáno nejen autorovým pochopením Palackého, ale i podobným chápáním historiografie ve Francii, tzn. výklad historie v sepětí s filozofií a sociologií a jeho literárním podáním. Osobní zaujetí, schopnost vcítění se a interpretace dějin formálně strhujícím způsobem překlenuly i nedostatky v poznání, které D. ve srovnání s tehdy aktuální pozitivistickou historiografií měl. Jeho pojetí naopak více korespondovalo s aktuálním politickým děním přelomu 19. a 20. století, zvláště během první světové války, kdy se sám angažoval ve prospěch českých a slovenských národně osvobozeneckých snah.

Byl ženatý s Margueritou, roz. Friedelovou, dcerou univerzitního profesora, chemika Charlese Friedela, s níž měl 5 synů a 5 dcer.

D: výběr: Hus et la guerre des hussites (Hus a husitské války), Paris 1878; Origines de l’Unité des Frères Bohêmes (Počátky jednoty bratrské), Angers 1885; Georges de Podiébrad, b. d.; La Bohême pendant la seconde moitié du XV e siècle (Čechy ve druhé polovině 15. století), Paris 1887; Établissement de la dynastie autrichienne en Bohême (Postavení rakouské dynastie v Čechách), 1889; Fin de l’indépendance bohême, Paris 1890, česky: Konec samostatnosti české 1, 2, 1893; L’Allemagne de 1789 à 1810, Paris 1896; L’Allemagne de 1810 à 1850, Paris 1899; La Bohême depuis la Montagne Blanche, Paris 1903, česky: Čechy po Bílé hoře 1, 2, 1905, 1906; La Fondation de l’Empire allemand, 1852–1871, Paris 1906; La guerre, Paris 1915; La grande Serbie, Paris 1915; La question d’Autriche les Slovaques, Paris 1913, česky: Otázka rakouská: Slováci, 1919; L’Allemagne et la paix, Paris 1918, česky: Německo a mír, 1928.

L: OSN 7, s. 298–299; 28, s. 263; OSND 2/1, s. 42; V. Kybal, Arnošt D. a Bílá Hora, 1919; J. Vančura, Arnošt D., 1923; Grand Larousse encyclopédique 3, Paris 1961, s. 919; Kutnar, rejstřík; ČAVU, s. 498; A. Marès, Louis Leger a E. D. Profil francúzskych bohemistov v 19. storočí, in: Francúzsko a stredná Európa, Bratislava 1995, s. 55–73; J. Kalvoda, Genese Československa, 1998, rejstřík; Encyclopaedia Beliana 3, Bratislava 2003, s. 292; BLS 2, s. 232–233; Tomeš 1, s. 230.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marie Makariusová, Alena Táborecká