DENZIO Antonio Alvis 23.9.1689-?1763

Z Personal
Antonio Alvis DENZIO
Narození 23.9.1689
Místo narození Benátky (Itálie)
Úmrtí po 1763
Místo úmrtí Moskva nebo Petrohrad (Rusko)
Povolání

78- Hudební interpret 77- Hudební skladatel

81- Divadel. ředitel nebo majitel div. společnosti

DENZIO, Antonio Alvis, * 23. 9. 1689 Benátky (Itálie), † po 1763 Moskva nebo Petrohrad (Rusko), impresário, zpěvák, libretista

Byl prvorozeným synem Pietra Antonia D. (1663–po 1733), rodáka z Boloně, kopisty a příležitostného operního impresária, který se 1688 oženil v Benátkách s Teresou Peruzziovou a měl s ní tři děti. Pěvecké dráze se kromě D. věnovala i sestra Elisabetta (1695–1716). Od 1715 byl doložen jako tenorista v benátském Teatro Giustiniano S. Moisè (Rodoaldo v opeře La fede tradita e vendicata F. Gaspariniho, Laomedonte ve stejnojmenné opeře L. Basaggia, 1716 Artabano Vivaldiho opery La costanza trionfante degli amori e degli odii a Leonato v opeře G. Porty La costanza combattuta in amore). 1717 ho A. Vivaldi angažoval pro roli Ormonta ve své opeře Il vinto trionfante del vincitore, 1718 mu otec jako impresário v Teatro Bonacossi da S. Stefano ve Ferraře svěřil roli Eudema v opeře Il tradimento tradito.

D. se 1718 oženil s Giovannou, dcerou krejčího Antonia Mioly, s níž měl deset dětí. Dcera Marina Maddalena (* 1719) se rovněž stala operní pěvkyní. 1719–21 vystupoval v Benátkách, Brescii, Padově a Turínu, kde ve světové premiéře opery G. Boniventiho Venceslao ztvárnil titulní postavu polského krále. 1722 nastudoval v Turínu tři role: Lotaria v opeře S. A. Fiorého L’innocenza difesa, Fedeleho v opeře Il Ricimero a Arbaxe v G. M. Orlandiniho Semiramide. 1724 přijal návrh Antonia Marii Peruzziho, který v březnu získal v Praze povolení od místodržitelství provozovat na Starém Městě opery, aby k tomu účelu sestavil operní společnost. Otec a syn Peruzziové převzali organizaci cesty do Prahy a finanční zajištění, D. angažoval osm zpěváků, houslistu schopného řídit orchestr (G. B. Corelli), jevištního výtvarníka (Innocente Bellavite z Verony) ad. Na základě dohody Peruzziho s hrabětem Františkem Antonínem Šporkem přijela v srpnu 1724 třiadvacetičlenná společnost z Benátek do Kuksu a provedla tam operu Orlando furioso od A. Bioniho s několika áriemi z Vivaldiho oper. Provedením téže opery v říjnu 1724 v divadle ve Šporkově paláci na Novém Městě v Praze zahájila činnost v Praze.

S Peruzziovými, kteří neplnili své závazky a odešli do Vratislavi, se D. 1725 rozešel a stal se jediným ředitelem pražského operního divadla, jemuž vtiskl ráz italského tzv. teatro impresariale. Obvykle během jednoho roku nastudoval pět až šest oper. Téměř ve všech sám vystupoval, a to především v rolích králů a velitelů (král Maurů Jarba, král pontský Farnace, král partský Vologaesus, král toskánský Porsena, římský císař Caligula, císař Turků Bajazet, český kníže Ctirad ad.). Za svého působení v Praze 1724–34 uvedl 57 inscenací (42 oper seria, 9 intermezz, 3 pastorální opery a 3 rappresentazione morale). Přejímal většinou benátský repertoár, do struktury děl často zasahoval úpravami, a to s ohledem na aktuální personální složení souboru nebo z důvodů uměleckých. Nová díla i zpěváky mu v Benátkách často zajišťoval A. Vivaldi, jehož opery D. často uváděl, zčásti jako tzv. pasticcia, tj. ze starších úspěšných Vivaldiho árií vytvořil opery na vlastní nové texty (1726 pasticcio Tirannia castigata; 1730 Farnace a Argippo; 1731 Alvilda, regina de Goti; 1732 pasticcio Doriclea a Dorilla in tempe). Opera Argippo měla v Praze patrně světovou premiéru, snad i za osobní účasti skladatele. Hudba k operám, které D. prováděl, se až na výjimky (13 árií k Vivaldiho opeře Argippo, 9 árií k Albinoniho opeře Astarto) nedochovala. D. uváděl opery T. Albinoniho, A. Bioniho, A. Costantiniho, M. Luchiniho, F. Fea, F. Gaspariniho, A. Lottiho, F. Manciniho, G. M. Orlandiniho, C. Pollaroly, G. Porty, N. Porpory, L. Vinciho ad. Od místodržitelství a od arcibiskupa si vymohl (počínaje 1730) výjimečné povolení hrát i v době půstu, kdy uváděl tzv. rappresentazione morale, mezi která ovšem zařadil i drama o Donu Juanovi La pravità castigata (hudba A. Caldara?). Se svou společností vystupoval též v Karlových Varech (1726) a v Řezně (1733). Od počátku 30. let byl ve finančních obtížích. Jeho posledním pokusem o zlepšení situace se stalo uvedení pasticcia s českou tematikou Praga nascente da Libussa e Primislao, k němuž napsal libreto. 1734 byl pro dluhy 6 měsíců uvězněn.

V Praze, kde žil ještě v červenci 1736, se D. narodilo šest dětí, jimž se stali kmotry členové předních rodin. 1737 je doložen jako pěvec v Benátkách, pak v Bergamu (1738, 1740, 1741), ve Vicenze (1738), v Augsburgu (1746), v Mnichově (1747, 1748) a v Lübecku (1754). Poté odešel do Petrohradu, kde se údajně stal dvorním básníkem carevny Alžběty a psal libreta komických intermez a serenát. Carský dvůr opustil 1758 nebo 1759, zůstal však v Rusku.

V době vrcholného baroka založil D. v Praze tradici veřejně přístupné italské opery, která zde působila až do 1807.

L: T. Volek, Význam pražské operní tradice pro vznik Dona Giovanniho a Tita, in: Mozartovy opery pro Prahu, 1991, s. 21–89; D. E. Freeman, The opera theater of count Franz Anton von Sporck in Prague, New York 1992; Jakubcová, s. 133–137; M. Jonášová, Benátský impresário, libretista a pěvec A. D. v Praze, in: Opus musicum 40, 2008, č. 4, s. 10–15; táž, I Denzio: tre generazioni di musicisti a Venezia e a Praga, in: Hudební věda 45, 2008, č. 1–2, s. 57–114.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Milada Jonášová