DIESBACH Josef Emanuel ?-?1792

Z Personal
Josef Emanuel DIESBACH
Místo narození Praha
Úmrtí 1792/94
Místo úmrtí Praha
Povolání 69- Knihtiskař nebo typograf

DIESBACH, Josef Emanuel (též DIESPACH, DISPACH, DYSBACH), * ? Praha, † 1792/94? Praha, tiskař

Poprvé se objevuje v Mladé Boleslavi mezi 1763–64 jako tiskař drobných tisků a kramářských písní. Následující dva roky pravděpodobně pracoval u Václava Urbana Suchého. 1765 se v Praze stal spolu s manželkou Evou členem Klauserova podpůrného bratrstva tiskařů. Dílnu Suchého před březnem 1766 odkoupil a v majetku držel až do konce života. Přestěhoval ji z Michalské ulice na Malou Stranu do domu U Modré botky v Mostecké ulici. Později se usadil na Starém Městě pražském. Dílna 1782 disponovala dvěma ručními knihtiskařskými lisy, specializovala se na výrobu drobných příležitostných kázání, učebnic, univerzitních promluv a italských libret s paralelním německým překladem. Vedle této produkce obohacoval D. knižní trh také významnějšími tituly. Mezi ně patřila takřka neznámá edice her Williama Shakespeara Schauspiele (1785 až 1786), prezentovaná, pokud se podařilo zjistit, pouze unikátním prvním a čtvrtým dílem v pražském antikvárním katalogu 1996. Toto zřejmě první souborné vydání v Čechách, pořízené po čtyřech jevištních adaptacích Shakespearových her z pera Franze Josepha Fischera (knižně vycházely v Praze 1777–78), bylo vlastně patiskem třináctisvazkového curyšského vydání, které 1775–82 připravil editor Johann Joachim Eschenburg. U D. se pravidelně tiskl aukční Catalogus librorum, quorum publica auctio fiet in caesarea regia bibliotheca Universitatis Pragensis (1789–91). D. tiskl také několik německých časopisů, např. populární týdeník pro děti Prager Kinderzeitung (1788–90). Po jeho smrti, kladené starší literaturou do 1794, se tiskárna stala majetkem vdovy Evy D. (1733–1810), jejíž jméno se objevilo v impresech hebrejské literatury už 1792. Vdova vychovávala nezletilé syny Šebestiána (1774–1808), Františka a Jana (ten však nebyl totožný s Janem Josefem, jak se domníval Karel Chyba). Společná činnost matky a Šebestiána D., kterou starší literatura ohraničila léty 1794 až 1809, však doposud doložena nebyla (zato jsou známy vlastní Šebestiánovy tiskařské aktivity mezi 1797–1800). Faktorem vdovy D. byl František Sommer († 1814), který její tiskárnu 1809 odkoupil.

Jinou větev rodiny reprezentoval Jan Josef D. (původně Johann Josef D., 1758–1807). Narodil se ve Vídni a do Prahy přišel nejpozději 1783, kdy ho zaměstnala Jana Průšová jako faktora. Téhož roku se D. osamostatnil a do 1788 provozoval vlastní tiskárnu (k ní pořídil 1786 ještě knihkupectví). 1787 byl přijat mezi měšťany na Starém Městě pražském. 1788–1807 byl nájemcem pražské Tiskárny arcibiskupské, ale impresa formuloval, jako by šlo o soukromou živnost (např. Pragae typis Joannis Josephi D. 1789). Publikace vyráběl vlastním nákladem či s finanční pomocí Paula Lochnera st., Jana Mangolda a Kašpara Widtmanna. Hojné frontispisy či titulní viněty dodávaly měditiskařské závody Jana Jiřího Balzera a Jana Berky. Přinejmenším v 80. a 90. letech se účastnil lipských veletrhů a tamní zboží pak nabízel v Praze. Zákazníkům vycházel vstříc nakladatelskými a knihkupeckými nabídkami. Z nich nejstarší dnes známá nese název Verzeichniss der jenigen Bücher, welche in der Leipziger Ostermesse 1789 angeschaft worden und um beygesetzte Preisse nebst vielen andern zu haben sind bey Johann Jos. Diesbach Buchdrucker und Buchhändler (1789). Ke kmenovým autorům D. tiskárny patřil osvícenský rektor pražské univerzity Kašpar Royko, autor dvousvazkového pojednání Historie velikého sněmu kostnického (1785). Na jeden ze dvou frontispisů české verze D. už legálně zařadil motiv Husova upálení. Blízkým spolupracovníkem tiskárny se stal také literární historik František Faustin Procházka. Jeho edice starší české literatury 14.–16. století D. zpřístupňoval podvojnou formou titulových vydání, např. Jan Češka Příkladné řeči a užitečná naučení vybraná z knih hlubokých mudrcův (1786), takřečený Dalimil Kronika boleslavská (1786), Alessandro Guagnini Vejtah z Kroniky mozkevské (1786), Oldřich Prefát z Vlkanova Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestiny (1786), Přibík Pulkava z Radenína Kronika česká (1786) a ještě několik dalších. 1788 D. tiskl též aukční katalog, jehož prostřednictvím Karel Rafael Ungar obměňoval fond Univerzitní knihovny (1789–91 ve vydávání pokračoval Josef Emanuel D.). Populární bylo též vzdělavatelské periodikum Für Böhmen von Böhmen (1793–94). Z D. dílny vyšel i první ze dvou svazků almanachu Sebrání básní a zpěvů (1795–97), v němž se za redakce Antonína Jaroslava Puchmajera představila družina nejmladších českých básníků (almanach pokračoval pod názvem Nové básně 1798–1814).

V době, kdy byl D. nájemcem Arcibiskupské tiskárny, provozoval ještě filiální tiskárnu v Českých Budějovicích (1789–91). Získal ji od Ignáce Vojtěcha Hilgartnera. (Dle Josefa Volfa však neobdržel vrchnostenskou koncesi a českobudějovickou etapu započal 1790 pokutou.) Dílnu řídil faktor Jan František Žďarsa, její pozdější vlastník. Z D. českobudějovické produkce se zachovalo jen minimum publikací. Po D. smrti zdědila nájemní smlouvu s pražskou Arcibiskupskou tiskárnou vdova Josefa D. († 1817), která podnikala 1808–16. Obchod s knihami odkoupil však už 1812 nevyučený knihkupec Karl Lebrecht Bille.

L: K. Nosovský, Knihopisná nauka a vývoj knihkupectví československého, 1927, s. 294; K. Chyba, Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do roku 1860, in: Sborník Památníku národního písemnictví Strahovská knihovna, 1–19 (přílohy), 1966–84, s. 75–78; Jakubcová, s. 174–175 (F. J. Fischer); A. Kadlecová, Prager Verlagswesen und Buchhandel von Václav Matěj Kramerius bis Jan Otto, diplomová práce FF Wien 1995, s. 40; A. Köllner, Buchwesen in Prag. Von Václav Matěj Kramerius bis Jan Otto, 2000, s. 34–35; P. Voit, Bohemica. Nabídkový katalog Antikvariátu „U Karlova mostu v Praze“, sv. 2, 1996, s. 918–919; Voit, s. 210–211; J. Volf, V tiskárně a knihkupectví u Diesbachů (1763–1816), in: Bibliofil 5, 1927, s. 134–139, 169–171, 237–241.

Petr Voit