DIETL Jaroslav 22.5.1929-29.6.1985

Z Personal
Jaroslav DIETL
Narození 22.5.1929
Místo narození Záhřeb (Chorvatsko)
Úmrtí 29.6.1985
Místo úmrtí Praha
Povolání

63- Spisovatel

86- Televizní pracovník nebo reportér

DIETL, Jaroslav, * 22. 5. 1929 Záhřeb (Chorvatsko), † 29. 6. 1985 Praha, televizní a filmový scenárista, dramaturg, dramatik, prozaik

Narodil se v rodině zinkografa, který tehdy žil a pracoval v tiskařském závodě v dnešním Chorvatsku. Rodina se v době postupující krize záhy přestěhovala do Borovan u Trocnova a pak do Brna. Tam D. prožil mládí a začal studovat. Reálné gymnázium (od 1940) však nedokončil, maturitu složil 1949 na střední průmyslové škole textilní. Zapsal se na Filozofickou fakultu MU v Brně, odkud přešel jako vychovatel do domova mládeže, 1950 krátce pracoval na ministerstvu sociální péče. Ve třídě M. V. Kratochvíla na FAMU studoval 1950–55 scenáristiku a už 1953 se stal dramaturgem Československé televize. 1962–70 byl dramaturgem Československého státního filmu. Po vyškrtnutí z KSČ (1970) působil ve svobodném povolání. D. byl dvakrát ženatý, jeho druhá žena Magdaléna D. (* 1944) pracovala jako televizní hlasatelka a publicistka. D. zemřel na selhání srdce při tenisovém zápasu.

Literárně debutoval povídkami, skeči a písňovými texty v týdenících Dikobraz a Mladá fronta. Po studiích se nejprve uvedl jako dramatik. Rehabilitoval žánr současné komedie, jímž po svém reagoval na módu budovatelských dramat (Nepokojné hody svaté Kateřiny, 1959; Pohleďte, pokušení!, 1960; Senohrabské grácie, 1961; Baron Kaplan, 1963; Etudy s kontrabasem, Slečna pro Jeho Excelenci, soudruzi!, Šance aj.). Pro jeviště upravil řadu svých televizních scénářů, napsal loutkovou hru pro děti a na hudbu Z. Petra muzikál Filosofská historie. V některých hrách se dotkl satirických tónů, vrchol znamenalo situační drama Nehoda (1964, později zfilmované F. Filipem), kde kriticky nastolil otázku společenské lhostejnosti. Umělecky méně úspěšný byl v próze. Jediný román Léto v sedmačtyřicátém (1983) poznamenala novoschematická tendenčnost, ostatní prózy jsou nezdařené přepisy televizních seriálů. Největší popularity i nejvýznamnějších výsledků D. dosáhl jako televizní scenárista. Kvalitní jsou i jeho přepisy literárních děl, vynikající úroveň měly více dílné inscenace podle životopisných románů A. Mauroise Alexandr Dumas starší (1970) a Viktor Veliký a Buddenbrookovi podle románu T. Manna. Jako autor televizních seriálů, v nichž osvědčil mimořádnou scenáristickou dovednost i tvůrčí schopnosti (kompozice, blízká románové stavbě, živý dialog, věrohodnost privátních situací, rafinovanost při vedení dějových zápletek), se zařadil mezi klasiky televizního žánru. Do paměti diváků se zapsal už scénáři seriálů z 60. let Tři chlapi v chalupě (1963), Eliška a její rod (1966), kde na konci své herecké dráhy dostala velkou příležitost O. Scheinpflugová, a Píseň pro Rudolfa III. (1967–68). Poslední z nich se dotáčel ve dnech srpnové okupace 1968 a D. za něj obdržel stranický trest; aby mohl dále pracovat, byl nucen se za své politické „selhání“ veřejně omluvit. Mezi poslední D. díla, které poznamenala starší autorova poetika, patřily seriály Dispečer a kapela (pro ostravské studio; 1971–72) a Byli jednou dva písaři (1972) na motivy románu G. Flauberta.

Následující početná řada seriálů byla spojena s obdobím normalizace a s autorovým plněním ideologických, mimouměleckých cílů (Nejmladší z rodu Hamrů, 1975; Muž na radnici, 1976; Žena za pultem, 1977; Plechová kavalérie, 1979; Inženýrská odysea, 1979; Okres na severu, 1981). Navzdory tomu se však D. v těchto seriálech dostával do rozporů s dobovými požadavky, neboť idealizovanými typy stranických funkcionářů, které neodpovídaly skutečným vzorům, poukazoval nikoli na situaci takovou, jaká reálně byla, ale jaká by být měla, a tím podával nepřímou kritiku poměrů. Aktuální ohlas a oblibu mu vedle toho získával i jeho smysl pro využívání prvků triviální literatury (častý happy end, love stories apod.) a jeho umění napsat roli na míru pro konkrétního představitele. Ideologické bariéry překročil D. odpolitizovanými seriály Nemocnice na kraji města (1978–81), pokládané za jeho nejvýznamnější televizní dílo, Doktor z vejminku (1982), Malý pitaval z velkého města (1982) a především v historicky přesné, sevřené sociální fresce Synové a dcery Jakuba skláře (1986), dokončené až po D. smrti.

Z další tvorby byl závažný triptych inscenací k jubileu Národního divadla Spor architekta Zítka (1981), Spor herečky Kvapilové (1982) a Spor dramaturga Stroupežnického (1982) i biografická trilogie Pasteur (1972) pro bratislavské studio. Jako scenárista dlouhodobě spolupracoval na cyklu diváckých příběhů Bakaláři (od 1972), podílel se na silvestrovských programech a byl autorem libret několika televizních muzikálů. Skromnější a po literární stránce méně zajímavá byla D. tvorba pro film. V 60. letech napsal několik filmových scénářů průměrné kvality, především komediálního rázu (pro Z. Podskalského Ženu ani květinou neuhodíš, 1966, pro M. Friče Nejlepší ženská mého života, 1968). Za normalizace se uvedl zejména komediální soudničkou Causa králík (1979) pro J. Jireše a svoje filmové působení uzavřel scénářem na oslavu 40. výročí SNB Druhý tah pěšcem (1985) o činnosti zpravodajských služeb. Ideově rozporné dílo dramatika a scenáristy D. se zařadilo k zajímavým hodnotám, které lze studovat i jako výmluvné dokumenty o letech socialismu. Jejich autorovi však nelze upřít profesionální bravuru, jíž jeho nástupci už vesměs nedosahovali.

D: soupis filmových prací: http://www.cfn.cz/osoba/18664-jaroslav-dietl.

L: Slovník českých spisovatelů (ed. Z. Pešat a kol.), 1964, s. 76; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 148; FP, s. 92–94; SČS 1, s. 130–132, kde částečná bibliografie; MČE 2, s. 111 a 6, s. 914; ČBS, s. 109; Tomeš 1, s. 235; EJ, s. 103; M. Smetana, Televizní seriál a jeho paradoxy, 2000, passim; H. Štvrtňová, Předčasná úmrtí, sv. 2, 2001, s. 91–131; J. Matějková, J. D., 2008; P. Bednařík – I. Reifová, Normalizační televizní seriál – socialistická konstrukce reality, in: Sborník Národního muzea v Praze, řada C – literární historie 53, 2008, s. 71–74.

P: J. a H. Schreiberovi, Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5, sv. 2 (rkp.).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera