DIVIŠ Čistecký Jan Vincent 6.4.1848-13.10.1923

Z Personal
Jan Vincent DIVIŠ Čistecký
Narození 6.4.1848
Místo narození Pardubice
Úmrtí 13.10.1923
Místo úmrtí Přelouč
Povolání 31- Potravinář

DIVIŠ Čistecký, Jan Vincent, * 6. 4. 1848 Pardubice, † 13. 10. 1923 Přelouč, průmyslový podnikatel v cukrovarnictví, historiograf

Pocházel ze starého měšťanského rodu, povýšeného 1649 za zásluhy Adama Čisteckého při obraně Prahy před Švédy do vladyckého stavu. Od poloviny 17. století používala rodina přídomek ze Šerlinku. D. absolvoval v rodišti reálné gymnázium, v průběhu studií se podílel sběrem materiálu na vzniku technologického názvosloví Arnošta Vysokého. Na doporučení ředitele školy, předního odborníka v přírodních vědách a chemii Jiljího V. Jahna, byl přijat na pražskou polytechniku, kde studoval 1866–70 chemii, zároveň navštěvoval přednášky na filozofické fakultě, zejména u prof. Josefa Dasticha. Jeho učitelem byl také Vojtěch Šafařík. Během studií pracoval v muzejní laboratoři u Antonína Friče a později jako honorovaný asistent u geologa Joachima Barranda. Odborné studie uveřejňoval v časopise Osvěta. 1870 nastoupil místo technického praktikanta v cukrovaru v Pardubicích, kde spolu s ředitelem Josefem Pflegrem vypracoval metodu na regeneraci spodia. Poté rok suploval chemii a přírodopis na vyšší reálce a vyšší dívčí škole v Pardubicích a opět se vrátil k cukrovarnictví. 1873 absolvoval za podpory Gerstnerovy nadace studijní cestu po Německu, Francii a Belgii, kde navázal četné odborné styky. Navštívil i vídeňskou světovou výstavu. 1876 se stal ředitelem cukrovaru v Josefově. Zaměstnání krátce přerušila vojenská služba, během níž se 1878 zúčastnil obsazení Bosny. Vzpomínky vydal knižně. 1879 nastoupil místo ředitele v cukrovaru v Přelouči, kde působil až do 1919. Snažil se o zdokonalení cukrovarnických technologií. Podílel se (1879) na sestrojení patentovaného elektrického difuzního počítadla, pomáhajícího (mj. rakouským státním orgánům) stanovit výměru daně z cukru. 1882–83 působil jako jednatel Spolku cukrovarníků východních Čech, současně se stal členem komitétu ústředního spolku cukrovarnického ve Vídni. 1885 ohlásil patent difuzního proudového regulátoru. 1892 vynalezl a 1908 zdokonalil spolu s J. Fryčem tzv. bareoscop, přístroj na plynulé stanovení hustoty difúzních šťáv. 1891 se stal členem výstavního komitétu cukrovarnického na Zemské jubilejní výstavě v Praze, pro jejíž propagaci vznikla práce Příspěvky k dějinám průmyslu cukrovarnického v Čechách (1830–1860). Koncem století mu byla nabídnuta možnost ucházet se o místo řádného profesora technické chemie na brněnské české technice, D. dal přednost závazkům v Přelouči. 1898–1903 zasedal v Radě průmyslové, v níž měl na starosti zejména živnostenské zákonodárství. Jako zástupce cukrovarníků byl činný v anketách živnostenského výboru na říšské radě, účastnil se domácích i mezinárodních kongresů, působil v ústředním živnostenském inspektorátu. Byl dopisujícím členem archeologické komise Muzea Království českého, Hlávkovy akademie, České akademie věd a umění v Praze, Národohospodářského ústavu při české akademii. 1908 mu byl udělen rytířský řád císaře Františka Josefa. V Přelouči se aktivně zapojil i do společenského a politického života. Působil jako náměstek starosty a 1916–22 byl starostou města. Zasadil se o rozvoj muzejnictví a školství a byl jmenován čestným občanem Přelouče. Cukrovarnické studie publikoval v českých i německých časopisech. Přispíval do Časopisu cukrovarnického, Osvěty, do Kobrovy kroniky práce, psal hesla pro Riegrův Slovník naučný, později pro Ottův slovník naučný. Od 1902 redigoval spolu s K. C. Neumannem Cukrovarnickou knihovnu, v níž uveřejnil i vlastní studie. Přínosné byly D. práce k cukrovarnické historii. 1897 byl jmenován zemským konzervátorem a zkoumal četné východočeské městské archivy, pozornost věnoval starým cechovním zřízením, řemeslům, historickým technologiím apod. 1919 odešel do výslužby a soustředil se na historii cukrovarnictví, uveřejnil v Cukrovarnickém kalendáři článek Některá důležitá data z průmyslu cukrovarnického. Zpracoval kapitoly k cukrovarnictví v Encyklopedii Československé republiky. Překládal beletrii, zejména z francouzštiny (J. Verne, Dobrodružství tří Angličanů a tří Rusů v jižní Africe, Cesta do středu Země aj.).

Byl pohřben v rodinné hrobce v Přelouči. Jeho synem byl profesor medicíny Jiří D. (1886–1959).

D: Rukověť rozborů cukrovarnických, 1872; Pokroky průmyslové a národohospodářské, 1874; Wiederbelebung der Knochenkohle mit Rücksicht auf die Methode Pfleger-Diviš, 1875; Cukrovarství, in: Kronika práce, osvěty, průmyslu a nálezův (ed. J. V. Jahn) 5. díl, 1880; D.-Gross Zählapparat für Diffussionsgefässe, 1880; Chemie denního života 1, 1891; Příspěvky k dějinám průmyslu cukrovarnického v Čechách (1830–1860), 1891; Dějiny spolku cukrovarníků východních Čech (s K. C. Neumannem), 1894; Saccharimetrie na základě fysikálním a chemickém, 1897; Čištění odpadních vod – Ochrana proti úrazům, 1903; Studie o tlakoměrném hustoměru, in: Listy cukrovarnické 7, 1889, s. 406; Vzpomínky cukrovarníka (z let 1866–1874), 1923.

L: OSN 7, s. 670n.; OSND 2/1, s. 175; J. V. D., in: Ročenka národohospodářského ústavu, 1912, s. 197n.; J. Podhora, J. V. D., in: Listy cukrovarnické 42, č. 4, 26. 10. 1923; B. Mansfeld, J. V. D., in: Obzor národohospodářský 28, č. 9, 1. 11. 1923, s. 413n.; týž, Z galerie českých techniků, 1925, s. 38n.; Kutnar, s. 575; J. Mandlerová, Technokraté v Národohospodářském ústavu 1907–1945, in: Technokracie v českých zemích (1900–1950), 1999, s. 87n.

P: Archiv NTM Praha, fond Pozůstalost řed. J. V. D.; fond Sbírka biografických materiálů, Leopold Šrámek.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Miloš Hořejš