DIVIŠ Jan 24.10.1862-8.8.1934

Z Personal
Jan DIVIŠ
Narození 24.10.1862
Místo narození Pardubice
Úmrtí 8.8.1934
Místo úmrtí Praha
Povolání 45- Voják nebo partyzán

DIVIŠ, Jan, * 24. 10. 1862 Pardubice, † 8. 8. 1934 Praha, generál

Pocházel z rodu D.-Čisteckých. D. studoval na reálném gymnáziu v Jičíně, 1879 maturoval v rodišti. Ve Vídni navštěvoval ženijní odbor Technické vojenské akademie, absolvoval 1882 v hodnosti poručíka. K I. praporu 1. ženijního pluku nastoupil v Olomouci. 1886 byl s plukem přemístěn do Przemyśłu a povýšen na nadporučíka. 1889–91 ukončil Vyšší ženijní kurs (inženýr). Od září 1891 působil v hodnosti kapitána u ženijního ředitelství v Brixenu, od 1893 byl adjutantem velitele ženijní služby XIV. armádního sboru, 1895–96 profesorem technických předmětů na kadetce v Innsbrucku, 1896–99 referentem ženijního ředitelství v Komárně, 1899–1900 v Terstu, 1900 až 1902 v Klagenfurtu. Od listopadu 1902 velel III. praporu 71. dělostřeleckého pluku v Trenčíně (podplukovník), od června 1906 zastupoval velitele pluku (plukovník), od června 1907 byl velitelem 88. dělostřeleckého pluku v Terstu a potom Českých Budějovicích. 1911 převzal velení 21. dělostřelecké brigády a dočkal se povýšení na generálmajora, v dubnu 1914 na zástupce velitele XV. armádního sboru v Sarajevu. Po vypuknutí první světové války ho vrchní velení jmenovalo do čela sborové oblasti a současně sarajevské posádky. V listopadu 1914 dosáhl hodnosti polního podmaršálka, jeho konflikty jak s nadřízenými na Balkáně, tak s hlavní komandaturou, a to především z nacionálních důvodů, však stále narůstaly. D. se snažil čelit vojenské perzekuci, jeho přáním byla jazyková rovnoprávnost v armádě. 1916 byl na vlastní žádost penzionován. Žil nadále v Praze, kde ho v létě 1918 kontaktovala tzv. Vojenská Maffie. Pro svoje politické sympatie s mladočechy i pro rozchod s Vídní se stal na podzim 1918 – při přípravě převzetí moci – adeptem na místo velitele ozbrojených sil budoucího státu. Národní výbor československý ho 31. 10. jmenoval vrchním velitelem československé branné moci, pověřeným převzít všechny příslušné vojenské útvary a instituce. Řídil výstavbu československého dobrovolnického vojska, do něhož postupně začleňoval službou povinné muže, kteří se vraceli z front domů. Koordinoval obsazení pohraničí českých zemí (Sudety) a zahájil operace na Slovensku. Ve druhé polovině prosince 1918 obdržel jmenování velitelem Zemského vojenského velitelství v Čechách a zasloužil se o konsolidaci armády na českém území. Od září 1920 do února 1924 vedl III. (všeobecně vojenský) odbor ministerstva národní obrany a v jeho čele řídil unifikaci vojska ČSR. V hodnosti armádního generála si zažádal o odchod do penze, ale do června 1924 zůstal poradcem ministra. Ve výslužbě byl uznáván jako reprezentant důstojnictva z řad příslušníků bývalé rakousko-uherské armády, předsedal Sdružení důstojníků ve výslužbě a spolupracoval s rehabilitačním zařízením Jedličkova ústavu.

L: J. Galandauer a kol., Slovník prvního československého odboje 1914– 1918, 1995, s. 33; J. Fidler a kol., Československá generalita. Biografie. Armádní generálové 1918–1938, 1995, s. 14–15; Kolář Elity, s. 41–42; Tomeš 1, s. 237–238; J. Fidler – V. Sluka, Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920–1938, 2006, s. 162–163.

P: VHA Praha – kvalifikační listina.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera