DLOUHÝ‑POKORNÝ Emil 12.3.1867-5.9.1936

Z Personal
Emil DLOUHÝ-Pokorný
Narození 12.3.1867
Místo narození Brandýs nad Labem
Úmrtí 5.9.1936
Místo úmrtí Brno
Povolání

49- Náboženský nebo církevní činitel 50- Náboženský publicista

68- Redaktor nebo žurnalista

DLOUHÝ‑POKORNÝ, Emil, * 12. 3. 1867 Brandýs nad Labem, † 5. 9. 1936 Brno, politik, církevní činitel, spoluzakladatel Církve československé (husitské)

Pocházel z chudé krejčovské rodiny a rozháraných poměrů. Studijní léta prožíval na Smíchově (Praha), 1878–86 na Akademickém gymnáziu, pak na německé katolické teologické fakultě (1886–90). Jako kaplan a katecheta působil do 1906 na pražských farách a školách. 1894–97 studoval filozofii, psychologii a pedagogiku paralelně na filozofických fakultách české a německé univerzity, školy nedokončil. V polovině 90. let, zaujat obsahem sociální encykliky Lva XIII. Rerum novarum, se začal zabývat řešením sociálních otázek. Vstoupil do Spolku katolických tovaryšů a Politického klubu katolického dělnictva a stýkal se s vůdčími osobnostmi českého křesťansko-sociálního hnutí Rudolfem Horským, Tomášem Josefem Jirouškem, Tomášem Škrdlem, Václavem Žižkou aj. Po založení křesťansko-sociální strany se podílel na její činnosti, patřil k prvním organizátorům katolických žen. 1898 jako duchovní patron Křesťansko-sociálního spolku českých žen a dívek vydával noviny Česká žena. 1895 byl vybrán do Družiny pro katolickou organizaci v čele s Vojtěchem hrabětem Schönbornem, 1896 se stal místopředsedou Politického klubu katolického dělnictva a členem výboru Tiskové ligy. 1896 vyvolal ve straně roztržku návrhem na doplnění programu o požadavek zavedení všeobecného hlasovacího práva. Postavil se proti pokusu katolicko-národního proudu v Čechách organizačně pohltit křesťanské sociály. Vnitrostranická krize 1899 vyústila v založení Křesťansko-sociální strany lidové na bázi křesťansko-demokratického programu. 1896–1903 se podílel na řízení Lidového listu, 1898 vydával a řídil noviny Křesťanský demokrat. Společně s Václavem Myslivcem, Augustinem Mazancem, Josefem Hovádkem, Vilémem Kolešem aj. patřil jako člen výkonného výboru k vůdcům křesťansko-demokratického proudu. 1901 neúspěšně kandidoval na Královéhradecku do říšské rady. Po 1903 se z české katolické politiky postupně stáhl.

Na konci 90. let patřil ke členům Katolické moderny, významně přispěl k její transformaci z literárního na církevně opravné hnutí. Redigoval její časopisy Rozvoj, Mane, Rozkvět a Křesťanská myšlenka, na niž pak samostatně navázal periodikem Nezmar. Řadil se k vůdcům radikálního křídla modernistů, tzv. rozvojistů. Na počátku 20. století byl krátce spolupracovníkem olomouckého listu Našinec a prostějovského periodika Ječmínek. Tehdy převzal vedení skupiny katolických modernistů v Čechách, pokusil se vytvořit jejich organizaci a propojit je s Jednotou katolického duchovenstva. I tyto aktivity po 1903 utlumoval v souvislosti se snahou opustit kněžství a přejít do občanského povolání. Z duchovní služby odešel 1906, po sňatku se dostal do sporu s církví, byl exkomunikován a s katolicismem se zcela rozešel. Stal se úředníkem pražského magistrátu a snaha po legitimizaci manželství a syna jej dovedla nejprve mezi starokatolíky (1908), kde krátce vypomáhal i jako kněz, a pak přešel do jednoty bratrské (1911–18).

K reformnímu hnutí katolického duchovenstva se připojil 1919 jako člen radikální frakce Ohnisko a Klubu reformních kněží, 1920 patřil ke spoluzakladatelům Církve československé. Měl velký podíl na jejím konstituování, rozšíření a upevnění jako řečník, organizátor a redaktor týdeníku Český zápas. V tzv. pravoslavné krizi stál na straně Karla Farského a radikálního křídla usilujícího o vytvoření moderní národní církve nezatížené v teologii dogmaty. Doporučoval rozchod s principem apoštolské posloupnosti, který chtěl nahradit volbou biskupů. Stal se členem vedení církve, byl zvolen biskupem, funkce se však jako ženatý musel vzdát. Od poloviny 20. let se dostával kvůli svým názorům na výstavbu církve do konfliktů s patriarchy, nejprve s Karlem Farským a potom i s Gustavem Adolfem Procházkou. Patřil k vůdčím osobnostem opozice sdružené kolem Husovy ligy. Po odchodu do důchodu působil jako duchovní správce jedné z největších diecézí v Praze-Dejvicích. Počátkem 30. let z církve vystoupil a poslední léta života věnoval úsilí o nápravu poměrů v církvi a vlastní rehabilitaci. Rozsáhlá byla jeho publicistika, věnovaná převážně kritice římskokatolické církve.

D: J. Kadečka (pseud.), Zákaz Rozvoje. Katolické listy. Prof. Dr. Masaryk, 1901; Dokumenty českého zápasu o smysl dějin národa, 1929; Spor o smysl našich dějin, in: Náboženská revue církve československé 1, 1929, s. 22–26, 68–71, 131–134, 160–164; Germanizace čsl. národa, 1930; Klerikální „pravda“ o podnětu katastrofy bělohorské, 1930; Osoby, s kterými jsem se stýkal, in: P. Marek – V. Červený – J. Lach, Od Katolické moderny k českému církevnímu rozkolu, 2000, s. 115–150.

L: M. Kaňák, E. D. P., in: Na přelomu generací, 1956; P. Marek – V. Červený – J. Lach, c. d., passim; P. Marek, E. D. P. v křesťansko-sociální straně, in: Osobnost v politické straně, 2000; Vzájemná korespondence E. D. P. s Karlem Dostálem-Lutinovem z let 1897–1908, in: P. Marek – V. Červený – J. Lach, c. d., s. 151–305; P. Marek, E. D. P. jako politik, in: Osobnost v církvi a politice, 2006, s. 50n.; týž, A Religious Idealist, Heretic, or Perpetual Seeker? An Outline of the Biography of E. D. P., A Priest an Man of Four Churches, in: Kosmas 19, Spring 2006, č. 2, s. 53–66; týž, E. D. P. Život a působení katolického modernisty, politika a žurnalisty, 2007; M. Pehr a kol., Cestami křesťanské politiky. Biografický slovník k dějinám křesťanských stran v českých zemích, 2007, s. 60–61.

P: Ústřední archiv a muzeum církve československé husitské, Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavel Marek