DOBIÁŠ Josef 26.9.1888-20.1.1972

Z Personal
Josef DOBIÁŠ
Narození 26.9.1888
Místo narození Pelhřimov
Úmrtí 20.1.1972
Místo úmrtí Praha
Povolání 53- Historik
Citace Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 253-255
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45559

DOBIÁŠ, Josef, * 26. 9. 1888 Pelhřimov, † 20. 1. 1972 Praha, historik, pedagog

Syn Josefa D., ředitele obecné a měšťanské dívčí školy v Pelhřimově, a Marie, roz. Pokorné, dcery okresního hejtmana. Od dětství se zajímal o historii a hudbu. Po ukončení studií na pelhřimovském gymnáziu (1906), kde ho ovlivnil zejména klasický filolog F. Hoffmeister, začal studovat tento obor na filozofické fakultě české univerzity v Praze, kde na něj nejvíce působili J. Král a Z. Nejedlý. 1911 složil zkoušky učitelské způsobilosti, obhájil disertační práci De Horatii studiis disciplinae Epicureae (PhDr.). Poté navštěvoval historické přednášky V. Novotného a J. Bidla, jeho uměnovědné zájmy usměrňovali též O. Hostinský a Z. Wirth. 1911–24 vyučoval na vinohradském gymnáziu. Začal se zabývat intenzivněji dějinami starověku, protože v oboru českých dějin, které ho nejvíce badatelsky zajímaly, neměl naději na dráhu vysokoškolského pedagoga. 1920 se na filozofické fakultě habilitoval pro obor řeckých a římských dějin prací Romanizace poloostrova Balkánského ve starověku a navázal na pedagogickou činnost zesnulého prof. E. Peroutky. 1924 se stal mimořádným a 1930 řádným profesorem starověkých dějin. Na UK pak působil až do 1959. Od 1922/23 vedl historicko-epigrafický seminář. Za první světové války a zejména ve 20. letech se podílel na správě pelhřimovského městského archivu a věnoval se historii města.

Po uzavření vysokých škol nalezl 1939–45 přechodné zaměstnání v Archivu Pražského hradu a Archivu ministerstva vnitra. Od 20. let D. patřil, díky vynikající erudici a akribii při rozboru materiálních i literárních pramenů, k mezinárodně uznávaným historikům starověku. 1924 vydal monografii Dějiny římské provincie syrské. Pozornost zaměřil na zkoumání vztahů mezi antickým Římem a nejstarší historií Slovenska, v čemž mu napomáhaly archeologické výzkumy prováděné J. Eisnerem. D. se stal také uznávaným znalcem epigrafiky a numismatiky (jeho soukromá sbírka římských mincí byla uložena v NM v Praze). Badatelská témata nabízela příležitost k cestování a konfrontaci s výsledky zahraničního bádání. D. se účastnil např. 1. etruskologického kongresu v Bologni a ve Florencii (1928), archeologických sjezdů v Barceloně (1929) a Alžíru (1930), kongresu historické geografie v Bruselu (1930), numismatického sjezdu v Londýně (1936), epigrafických kongresů v Amsterdamu (1938), Římě (1957) a ve Vídni (1962) nebo historického kongresu ve Stockholmu (1960). Konference často spojoval se studijními pobyty, které podnikal zejména ve 20. a 30. letech. 1923/24 byl stipendistou Československého ústavu historického v Římě, 1932 a 1934 v pařížské Bibliothèque nationale. Navštívil i země, o jejichž minulosti psal (Itálie, Balkán, Alžír, Tunis, Turecko, Libanon, Sýrie). Významně se zasloužil o popularizaci starověkých dějin. Přispíval do Ottova slovníku naučného nové doby a 1925–36 spolupracoval s Masarykovým slovníkem naučným. Do Československé vlastivědy (IV. Dějiny, 1932) zpracoval nejstarší dějiny, v 1. dílu Tvůrcové dějin (1934) představil několik starověkých osobností. Často publikoval v časopisech: Časopis Národního muzea, Časopis pro dějiny venkova, Časopis Společnosti přátel starožitností českých, Český časopis historický, Národopisný věstník českoslovanský, Obzor prehistorický, Památky archeologické, Vlastivědný sborník českého jihovýchodu a Týdeník z Českomoravské vysočiny. Byl členem redakčních rad periodik (Archiv orientální, sborník Historica, Listy filologické, Numismatický časopis československý, Numismatický sborník) a redaktorem duchovědné sekce Revue des travaux scientifiques tchécoslovaques.

Patřil k dobrým pedagogům, přesto si více cenil své vědecké práce. Věnoval se římským dějinám v období helénismu, historii římské provincie syrské a především době římského císařství v prvních staletích našeho letopočtu. Potvrdil hypotézu o přítomnosti římských legií na území dnešního Slovenska. Těžištěm jeho studií se stala doba předslovanského osídlení slovenského Podunají a markomanské a kvádské války.

Vedle dějin starověku se věnoval i dějinám českým. Zařadil se i mezi významné regionální historiky. Více než polovinu století zpracovával monumentální Dějiny královského města Pelhřimova a jeho okolí, založené na rozsáhlé heuristice. Zejména jejich první svazky vysoce ocenila odborná veřejnost. Užití badatelských metod pozitivistické historiografie vhodných pro středověk se však ukázalo neúnosné pro sledování osudů města v novověku a dílo zůstalo dovedeno pouze do poloviny 17. století.

D. se stal členem Klubu Za starou Prahu, Československé společnosti numismatické, Orientálního ústavu, Československé národní rady badatelské, Jednoty klasických filologů a čestným členem Numismatické společnosti rumunské v Bukurešti. Byl zvolen mimořádným (1924) a 1948 pak řádným členem KČSN, 1932 mimořádným a 1938 řádným členem I. třídy ČAVU. Rovněž v ní působil v řadě komisí, zejména v místopisné od 1919, jíž předsedal 1947–52 (poté v ČSAV do 1964), v archeologické (1932–52), historické (1937–52) a v komisi pro soupis rukopisů (1944–52). Mezi prvními (1952) byl jmenován akademikem ČSAV. 1954 dosáhl vědecké hodnosti doktor historických věd. Získal řadu vyznamenání: stříbrnou plaketu ČSAV Za zásluhy o vědu a lidstvo (1963), Zlatou plaketu F. Palackého ČSAV a pamětní plaketu Ústředního výboru Národní fronty k 50. výročí vzniku ČSR (1968); byl jmenován čestným občanem města Pelhřimova (1936 a 1967).

Poprvé se oženil 1917 s Ludmilou, roz. Šebestovou (1893 až 1935), básnířkou (manželství rozvedeno 1925), která se později znovu provdala za Júlia Bučana a byla známa pod literárním pseudonymem Simonetta Buonaccini. Podruhé uzavřel sňatek 1929 se svou žačkou Boženou, dcerou slavisty Adolfa Černého, která se stala jeho oddanou pomocnicí. Kvůli aktivitám svého tchána byl D. za druhé světové války opakovaně vyslýchán gestapem. Jeho bratry byli národohospodář Kazimír D. (1891–1970) a JUDr. Jindřich D.

D: J. Hejnic, Soupis prací akademika J. D., in: Listy filologické 95, 1972, s. 174–180; výběr: Pelhřimov v letech 1618–1620 (Příspěvek k dějinám českého povstání), in: Věstník KČSN, tř. filologicko-historicko-jazykozpytná, 1918, č. 2, s. 1–64; Libaniův hellenismus, jeho poměr k Římu a křesťanství, in: Věstník ČAVU 28–29, 1919–1920, s. 67–117; Syrský prokonsulát M. Calpurnia Bibula v letech 51–50 př. Kr., 1923; Dějiny římské provincie syrské 1, 1924; Dějiny královského města Pelhřimova a jeho okolí 1–5/1, 1927–1970; Agrární otázka v starověkém Římě, in: Agrární poměry a problémy v antice. Přednášky a rozpravy Společnosti přátel antické kultury, 1928, s. 45–122; Studie k Appianově Knize ilyrské, 1929; Německé osídlení ostrůvku jihlavského, in: Časopis archivní školy 8, 1931, s. 1–92; Le monnayage de l’empereur Marc-Aurèle et les bas-reliefs historiques contemporains, in: Revue numismatique, série 4, roč. 35, 1932, s. 127–172; Všeobecný dějepis pro vyšší třídy škol středních 1. Dějiny starého věku, 1932; totéž pro reálky jako: Starověk a středověk do sklonku 13. století (s J. Bidlem a J. Šustou), 1935 (2. zkrácené vyd. 1947); Les Romains dans le territoire de la Tchécoslovaquie actuelle, d’après les fouilles récentes, in: Cinquième Congrès International d’archéologie, Alger 1933, s. 159–174; Vznik Augustova principátu – Římské impérium za Augusta, in: Doba Augustova. Přednášky a rozpravy Společnosti přátel antické kultury, 1933, s. 1–29, 31–72; La donation d’Antoine à Cléopâtre en l’an 34 av. J.-C., in: Mélanges Bidez I., Bruxelles 1934, s. 287–314; I Romani nel territorio della Cecoslovacchia odierna, in: Gli studi romani nel mondo 2, Bologna 1935, s. 59–91; Římské císařství, in: Dějiny lidstva od pravěku k dnešku 2, 1936, s. 207–370; Zrádné proudy v českém povstání r. 1618?, 1939; Dějepisectví starověké, 1948; Z dějin sociálních bojů v Čechách v 16. a 17. století. Sto let zápasu Hořepnických s jejich vrchností, 1953; Dějiny československého území před vystoupením Slovanů, 1964.

L: MSN 2, s. 303; OSND 2/1, s. 182; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 151; BL 1, s. 261; MČE 2, s. 144; ČBS, s. 111; Kutnar, s. 779–781, 915–916; Tomeš 1, s. 240–241; J. Hoffmannová – J. Pražáková, Biografický slovník archivářů českých zemí, 2000, s. 140–141; ČAVU, s. 58–59; J. Hejnic, Památce akademika J. D., in: Listy filologické 95, 1972, s. 167–173; J. Tausch, Akademik J. D. a pelhřimovské muzeum, in: Pelhřimovsko. Historie a současnost okresu Pelhřimov, 1979, s. 26–30; Akademik J. D. a Pelhřimovsko, 1988; I. Lisovyj, Vybrané kapitoly z české historiografie antiky, 1994, s. 50–51 (s výběrovou bibliografií); V. Havlová, J. D. Studie o životě a díle (diplomová práce PedF Jihočeské univerzity České Budějovice, 1996); J. Čurdová – K. Kolajová, J. D. – profesor starověkých dějin a historik Pelhřimova, in: J. Blüml – D. Blümlová – B. Jiroušek, Jihočeši v české historické vědě, 1999, s. 115–132; H. Kábová (ed.), Jan Fried a Jihlava (Poznámky k dějepisectví Českomoravské vrchoviny). Výběrová edice z korespondence k jihlavskému působení Jana Frieda, in: Jihlavská archivní ročenka 2–3, 2000–2001, s. 115–148; T. Motlíček, Historik J. D. na cestách. Po stopách starých Římanů na Středním východě, in: Avriga. Zprávy Jednoty klasických filologů 47, 2005, č. 1–2, s. 65–79; H. Kábová (ed.), Počátky D. Dějin Pelhřimova za Velké války v jeho korespondenci s pelhřimovskými historiky Janem Friedem a Karlem Polesným (1915–1918), in: Vlastivědný sborník Pelhřimovska 19, 2008, s. 226–241.

P: osobní fond: Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, Praha; Muzeum Vysočiny, Pelhřimov; SOkA Pelhřimov.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Hana Kábová