DOBNER Gelasius 30.5.1719-24.5.1790

Z Personal
Gelasius DOBNER
Narození 30.5.1719
Místo narození Praha
Úmrtí 24.5.1790
Místo úmrtí Praha
Povolání 53- Historik
61- Pedagog
49- Náboženský nebo církevní činitel
Citace Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 256-257

DOBNER, Gelasius (též Job, Felix), * 30. 5. 1719 Praha, † 24. 5. 1790 Praha, piarista, pedagog, historik

Pocházel ze zámožné rodiny malostranského truhláře, která se už v předchozí generaci přistěhovala do Čech z Bavorska. V době D. dětství a mládí přišel otec o značnou část jmění. Dílnu i povolání zdědil D. starší bratr. Jako druhorozený byl D. určen ke studiu a duchovní dráze. V rodišti navštěvoval jezuitské latinské školy. Proti očekávání, asi pod vlivem švagra J. A. Scrinciho, manžela sestry, který působil jako lékař ve Slaném, opustil jezuitské školy a vstoupil do řádu chudých řeholníků kleriků Matky Boží pobožných škol nebo také piaristů. V Kosmonosích opakoval nejvyšší třídu piaristické latinské školy. 1736 se stal novicem a 1738 klerikem řádu s řeholním jménem Gelasius od Svaté Kateřiny. Po krátkém pobytu v Lipníku nad Bečvou a ve Staré Vodě u Libavé vystřídal jako učitel řadu piaristických škol (Benešov, opět Lipník, Kroměříž, Vídeň). Nejdéle pobyl v hornorakouském Hornu, kde se vedle plnění pedagogických povinností vzdělával na piaristické akademii (1740–41, 1743–45). Odtud odešel do Vídně mj. studovat práva. Jeho postavení ve Vídni utrpělo sporem s vídeňskými piaristy, kteří usilovali z hlediska českých zemí o nepříznivé rozdělení německé řádové provincie. Čechy a Morava se bez vědomí zainteresovaných řeholníků ocitly rozhodnutím z Říma v různých provinciích. D. se podařilo za podpory osobností blízkých vídeňskému dvoru tento krok zvrátit, musel však Vídeň opustit. Odešel do Mikulova, později do Kroměříže a Slaného. 1751 dosáhl zřízení společné české a moravské provincie a 1752 založení piaristické koleje v Praze v Celetné ulici. 1766 se kolej přestěhovala na Nové Město pražské do Panské ulice. D. zásluhou převzali piaristé v Praze také bývalé jezuitské novoměstské gymnázium.

D. zastával různé řádové úřady: 1752–59 byl prokurátorem provincie a ekonomem pražské koleje, 1763–76 byl rektorem koleje a 1776–78 rektorem gymnázia, o jehož rozkvět se velmi zasloužil. Současně se věnoval historii a vydávání pramenů k českým dějinám. Českými stavy a řádovými představenými byl pověřen dokončením překladu Kroniky Václava Hájka z Libočan. Při této práci se přesvědčil, že se jedná převážně o smyšlený text, který nepravdivě ovlivnil výklad českých dějin. 1761 vydal první z komentovaných dílů rozsáhlé práce Wenceslai Hagek z Liboczan Annales Bohemorum zvaný Prodromus, který vyvolal mezi odbornou veřejností i piaristy dlouholetou urputnou polemiku. Do 1786 vyšlo dalších pět dílů. První ohlasy, vesměs ze zahraničí, byly příznivé a ocenily D. kritický postup. Od 1765 však následovala řada ostrých útoků, ve kterých se angažovali zejména jezuité Karel Kříž, Václav Prokop Duchovský, Eliáš Senidrich a František Pubička.

D. měl také významné příznivce, mezi kterými vynikal Ignác Born a další přátelé Mikuláš Adaukt Voigt a František Martin Pelcl. Na podporu D. kritického postupu vydali několik textů v novém periodiku Prager gelehrte Nachrichten. D. odborný spor překročil hranice zejména v souvislosti s diskusemi o existenci či neexistenci tzv. národních praotců (Čecha, Lecha, Rusa). D. hájil názor, že podobné spekulace jsou nevědecké, čímž popudil nejen české, ale také polské konzervativní vlastence.

Své poznatky se D. snažil dokládat autentickými prameny. K posílení kritického dějepisu měla přispět i jeho další práce Monumenta historica Bohemiae nusquam antehac edita. 1764–85 publikoval šest svazků tohoto obsáhlého díla. Spolu s tím, jak slábl vliv jezuitů ve školství, vědě i veřejném životě, sílila pozice D. 1778 získal jako projev přízně od panovnice Marie Terezie roční plat ve výši 300 zlatých a z Říma mu byl udělen titul exprovinciála nezávislého na představitelích české řádové provincie. V posledních letech života se věnoval také přednáškám v Soukromé učené společnosti, poslední pronesl v listopadu 1786. V D. díle se ovšem projevily i některé recidivy staršího nevědeckého přístupu ke zkoumání minulosti, na které upozornil i jeho příznivec Josef Dobrovský, např. v souvislosti s interpretací životních osudů sv. Jana Nepomuckého. K odkazu D. se hlásil i zakladatel moderní české historiografie František Palacký.

D: soupis díla in: J. Haubelt, Dějepisectví G. D., 1979, s. 137–142.

L: OSN 7, s. 706–708; OSND 2/1, s. 183; Wurzbach 3, s. 331; LČL 1, s. 558; Kutnar, s. 147–151 a rejstřík; SČF, s. 98; J. Dobrovský, G. D., in: Neue re Abhandlungen der k. k. Böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften 2, 1795, s. 17–36; F. Palacký, Würdigung der alten böhmischen Geschichtschreiber, 1829, s. 28; J. Dušek, D. původ a příbuzenstvo, in: ČČH 3, 1897, s. 242–246; M. Kudělka, Spor G. D. o Hájkovu kroniku, 1964, s. 70–72 (se soupisem díla a literatury); V. Bartůšek, G. D. a jeho vztah k piaristické knihovně v Kronice pražské piaristické koleje, in: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 2001, s. 117–125.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavla Vošahlíková