DOBROVSKÝ Josef 17.8.1753-6.1.1829

Z Personal
Josef DOBROVSKÝ
Narození 17.8.1753
Místo narození Ďarmoty (Balassagyarmat, Maďarsko)
Úmrtí 6.1.1829
Místo úmrtí Brno
Povolání

65- Literární historik, kritik nebo teoretik 53- Historik 55- Jazykovědec 68- Redaktor nebo žurnalista

49- Náboženský nebo církevní činitel

DOBROVSKÝ, Josef (též DOBROWSKY, Joseph, pův. jm. Doubravský), * 17. 8. 1753 Ďarmoty (Balassagyarmat, Maďarsko), † 6. 1. 1829 Brno, římskokatolický kněz, pedagog, filolog, bohemista, slavista, historik

Pocházel z rodiny dragounského strážmistra Jakuba D., který vystoupil z vojska a usadil se v Horšovském Týně. Vyrůstal v německém prostředí. Teprve za gymnaziálních studií v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě (1763–67) a v Klatovech (do 1769) se naučil česky. Filozofii absolvoval v Praze (1771), kde jej ovlivnili učitelé – matematik J. Stepling a estetik K. J. Seibt, příznivci osvícenství. Tam studoval i teologii, 1772–73 byl novicem jezuitského řádu v Brně a po jeho zrušení studia dokončil v Praze (1776). Působil jako učitel matematiky a filozofie čtyř synů hraběte F. A. Nostice. Tehdy se seznámil s orientalistikou, biblickou hermeneutikou a se slavistikou. Tuto orientaci ovlivňovaly přátelské kontakty s jinými učenci, zejména s V. F. Durychem a F. M. Pelclem. Durych podnítil jeho zájem o slovanské památky. Po počátečních široce koncipovaných biblistických pracích Pražské zlomky hebrejských rukopisů (1777, německy, rkp.) a Pražský zlomek Evangelia sv. Matouše (1778, latinsky) obrátil zřetel k české literární produkci, již sledoval ve svých německy tištěných časopisech Česká literatura na rok 1779, Česká a moravská literatura na rok 1780 a v Literárním magazínu Čech a Moravy (až do 1787). Už v nich uplatnil odbornou kritiku jako hlavní metodu poznávacího procesu, nedílnou součást svého myšlenkového racionalismu, přesvědčení o možnostech poznání pravdy cestou vědeckého rozboru a interpretace získaných faktů (D. krédo – Nikdy pomocí autority, vždy pomocí argumentů). Kritiku a vědecké poznávání považoval za věc veřejnou, jak doložil v latinském spisu Co je třeba opravit v Ungarově vydání Učených Čech (1779).

Vedle vychovatelské práce u Nosticů (do 1787) se D. snažil o společenské a profesní uplatnění. Podílel se na činnosti Soukromé společnosti nauk, 1784 spoluzaložil Českou společnost nauk a pracoval jako její sekretář (1791–95) a direktor (1807–11, 1823–25). Na jejím veřejném zasedání 1791, kdy byl hostem i císař Leopold II., pronesl přednášku O oddanosti a náklonnosti slovanských národů arcidomu rakouskému. V ní oslavil Slovanstvo a žádal rovné právo pro oba zemské jazyky v Čechách. Po neúspěšné snaze získat místa profesora orientálních jazyků na univerzitě v Praze či kustoda ve Dvorní knihovně ve Vídni (1783), hledal uplatnění v rámci církve. V Hradci Králové 1786 přijal kněžské svěcení od biskupa J. L. Haye, význačného představitele osvícenství, a byl ustanoven cenzorem pro náboženskou literaturu. Odešel na Moravu, kde byl v červenci 1787 jmenován vicerektorem a v srpnu 1789 rektorem generálního semináře v Hradisku u Olomouce.

D. hlubší zájem o záležitosti náboženské či víry se odrazil i v jeho vědecké práci. Předtím se v několika drobnějších příspěvcích věnoval legendě o sv. Janu Nepomuckém (kriticky zhodnotil práci F. E. Schönfelda o tomto světci, 1783), pak publikoval historickou studii o domnělé zakládací listině břevnovského kláštera (1785, německy), studii o kněžském celibátu (1787, latinsky), Dějiny českých pikartů a adamitů (1788, německy) a v souvislosti s výukou v semináři zpracoval Přednášky o praktické stránce v křesťanském náboženství (za jeho života zůstaly v rukopise). Zveřejnil i první českou studii vycházející z archeologického materiálu o pohřbívání starých Čechů (1786). Archeologické památky označil jako vůbec první za základní zdroj poznání pro období před vznikem písemných pramenů. Stal se tak nepřímo otcem české archeologie, ačkoliv přímé následovníky neměl.

Po zrušení generálního semináře 1790 se vrátil do Prahy, kde žil jako host u Nosticů (do 1803 a znovu od 1822). Věnoval se bohemistice a intenzivněji slavistice. Vydal Dějiny české řeči a literatury (1792, německy), první kritickou práci o vývoji české literatury s přihlédnutím k jazykovému i společenskopolitickému vývoji, na niž navázal Českou prozódií (1795, německy). Od května 1792 do února 1793 vyhledával staroslověnské a staročeské památky v Německu, Švédsku a v Rusku. Ke zprávě, v níž referoval o vykonané cestě, připojil i studii Srovnání ruské a české řeči (1796, německy). Svůj zájem o největší slovanský národ doložil učebnicí ruštiny (1799, německy).

Od poloviny 90. let D. od vědecké práce odváděly opakované záchvaty nervové choroby (patrně maniodepresivní psychóza), jež vyvrcholily 1801–02, kdy o něj pečoval lékař J. T. Held. Přesto dále vydával dílčí jazykovědné práce (např. Tvořivost slovanského jazyka předvedená na tvoření substantiv a adjektiv v češtině, 1799; Návrh českých deklinací, 1803, německy), vyzrávající v základní syntetická díla: první díl Německo-českého slovníku (1802) a Podrobná mluvnice jazyka českého (1808, německy). Vyšel z češtiny veleslavínské doby (2. polovina 16. století). V ní viděl vrchol dosavadního kulturního a politického vývoje české společnosti, jejíž jazyk a literatura se mu jevily jako vzor ve srovnání s úrovní češtiny jeho doby a zejména oproti mnohomluvnosti a patosu literatury barokní epochy, jejíž exaltičnost byla D. rozumovému vnímání zcela cizí. Takto kodifikovaná čeština, ačkoliv zvýrazňovala rozdíl mezi běžně mluveným a spisovným jazykem, se stala základem pro její další vývoj, jak doložily pozdější učebnice a příručky (např. V. Hanky).

Souběžně se od počátku 19. století D. věnoval slavistice, v níž se odráželo jeho zaujetí historií, národopisem, literaturou, jazykovědou i dobovou realitou slovanských národů. Své poznatky a názory prezentoval ve vlastních časopisech Slavín (1806) a Slovanka (1814–15) i v několika pracích (např. Návrh všeobecného etymologika slovanských řečí, 1813, německy). Vrcholem tohoto zájmu byly Základy jazyka staroslověnského (1822, latinsky), kde shrnul své názory na mluvnický systém staroslověnštiny. Je považován za zakladatele oboru a patriarchu slavistiky, ačkoliv k jejímu konstituování přispěli souběžně mnozí další. Téměř encyklopedické D. znalosti slovanských literatur i většiny slovanských jazyků mu umožnily srovnat, začlenit a interpretovat počátky české literatury, převážně legendy, v cyklu pojednání nazvaném Kritické pokusy očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů (1803–19, německy, vycházely v Abhandlungen der köngl. böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften), a také odmítnout některé nově objevené literární památky jako padělky (např. Rukopis zelenohorský). Tato vědoucí kritičnost jej však stavěla mimo vlasteneckou českou společnost a stále více i do protikladu k ní; dobové vlastenecké prostředí vytvářelo a přijímalo jiný model minulosti, než byl ochoten akceptovat. Podobně jeho nevíra v oživení češtiny, v její uplatnění jako literárního jazyka, ho přiváděla na okraj hlavního proudu českého obrození, v němž nade vším vítězily jako nejvyšší hodnoty idea národa a lingvocentrismus. D. však svými jazykovými díly, hlavně mluvnicí českého jazyka, výkladem dějin českého písemnictví a sledováním dobové literární produkce, napomáhal vytvoření moderního českého jazyka jako základu národního života.

D., břitký ironik, fundovaný kritik, obávaný polemik, erudovaný badatel i člověk víry, svými aktivitami představoval dominující osobnost českého osvícenství a počátků českého národního obrození. Studium minulosti české kultury jako první propojil důsledně se studiem jazyka a jazykových památek. Měl odvahu dotýkat se věcí zdánlivě nedotknutelných (evangelia, kult sv. Jana Nepomuckého). Typická pro něj byla systematičnost myšlení, způsob kladení otázek, analýza problému a textová kritika i zobecnění zkoumané problematiky. Stál u kořenů nebo přispěl k rozvoji několika vědních oborů v českých zemích, zároveň je však svými konexemi (J. Ch. Adelung, J. S. Bandke, J. W. Goethe, J. Hormayr, bratři Grimmové, B. Kopitar, S. B. Linde, N. P. Rumjancev, A. S. Šiškov, A. Ch. Vostokov, K. G. Anton ad.) i dílem výrazně překročil (byl členem učených společnosti mj. ve Frankfurtu nad Mohanem, Kodani, Petrohradě, Varšavě a v Horní Lužici). Jistě i proto byl částí národnostně české společnosti ostrakizován jako tzv. slavizující Němec. Český jazyk pro něj skutečně nebyl jazykem komunikace – ne proto, že by se nehlásil k českému národu, ale především proto, že pro vědecká díla psaná česky neviděl adresáta. Užití němčiny či latiny mu umožnilo prosadit se v nadnárodním vědeckém společenství či spíše společenství učenců. Stal se reprezentantem elity národa. Intuitivně využil vědy jako politického a společenskotvorného činitele. Myšlenkovým odkazem ovlivnil vznikající moderní českou historiografii, zejména F. Palackého. Vlastnímu národu dal místo ve svazku etnicky blízkých národů a udržel povědomí o něm v rodině národů evropských. Když po studijním pobytu ve Vídni onemocněl a na zápal plic zemřel v brněnském klášteře u Milosrdných bratří, zůstalo po něm monumentální dílo a duchovní odkaz působící dodnes. Byl pohřben na starobrněnském hřbitově, 1909 byly ostatky přeneseny i s pomníkem (1831) do čestného hrobu na Ústředním hřbitově v Brně.

D: M. Krbec – M. Laiske, J. D. 1. Bibliographie der Veröffentlichungen von J. D., 1970 (s bibliografickým soupisem); LČL 1, s. 565–566 (s bibliografickým soupisem); výběr: Über die Einführung und Verbreitung der Buchdruckerkunst in Böhmen, 1784; Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur, 1792 (2. vyd. 1818 jako Geschichte der böhmischen Sprache und älteren Literatur); Böhmische Prosodie, 1795; Deutsch-böhmisches Wörterbuch (1. díl 1802, 2. 1821, dokončili A. J. Puchmajer a V. Hanka); Kritische Versuche, die ältere böhmische Geschichte von spätern Erdichtungen zu reinigen (1–3, 1803, 1807, 1819); Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache …, 1809 (přeprac. vyd. 1819); J. D., Výbor z díla, 1953 (ed. B. Jedlička); Z náboženského odkazu J. D., 1954 (ed. M. Kaňák); Spisy a projevy J. D., 1936–74 (13 sv.).

L: M. Krbec – M. Laiske, J. D. 2. Příspěvek k soupisu hlavní literatury o jeho díle a životě, in: Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, Jazyk a literatura, 1968, s. 117–151 (kde soupis literatury s dodatkem M. Krbec, Nová literatura o J. D., in: Slavia 46, 1977, s. 197–203); LČL 1, s. 560–571 (kde soupis literatury); RSN 2, s. 224–227; Wurzbach 3, s. 334–339; OSN 7, s. 729–738; ESL 1, s. 531; Kutnar, s. 159–165; Sklenář, s. 134–135; J. Ritter von Rittersberg, Abbé J. D. Biographische Skizze, 1829; F. Palacký, J. D.’s Leben und gelehrtes Wirken, 1833; A. A. Legis-Glückselig, Biographie des Abbé J. D., 1837; V. Brandl, Život J. D., 1883; I. Sněgirev, J. D. Jego žizň, učono-litěraturnyje trudy i zaslugi dlja slavjanoveděnija…, Kazaň 1884; V. Jagić, Briefwechsel zwischen Dobrowsky und Kopitar (1808– 1828), Berlin 1885; W. Nehring, J. D., Breslau 1893; A. Patera, Korrespondence J. D. I. Vzájemné dopisy J. D. a Fortunata Duricha z let 1778–1800, 1895; V. Flajšhans, Počátky literární činnosti J. D., 1896; V. Jagić, Neue Briefe von Dobrowsky, Kopitar und anderen Süd- und Westslaven, Berlin 1897; K. Valeška, J. D., národní buditel, 1903; V. A. Francev, Korrespondence J. D. II. Vzájemné dopisy J. D. a Jiřího Samuele Bandtkeho z let 1810–1827, 1905; J. Patera, Korrespondence J. D. III. Vzájemné dopisy J. D. a Josefa Valentina Zlobického z let 1781–1807, 1908; týž, Vzájemné listy J. D. a J. Ribaye z let 1783–1810, 1913; V. Flajšhans, Modrý abbé. Osobnosti a vrstevníci J. D., 1922; V. A. Francev, Cesta J. D. a hr. Sternberka do Ruska v l. 1792–93, 1923; A. Novák, J. D., 1928; J. D. 1753–1829. Sborník statí k stému výročí smrti J. D. (ed. J. Horák – M. Murko – M. Weingart), 1929; E. Dostál – F. Wollmann (ed.), D. a Brno, 1929; J. Páta, J. D. a Lužice, 1929; E. Chalupný, D. a Jungmann, 1931; B. Jedlička, D. „Geschichte“ ve vývoji české literární historie, 1934; J. Volf – M. B. Volf, Příspěvky k životu a dílu J. D. 1–2, 1934–35; K. Hostaš, J. D. v lidové tradici, 1937; M. Kaňák, Úsilí o vnitřní svobodu náboženskou a náboženské názory J. D., 1940; F. M. Bartoš, Čtyři stati o D., 1946; týž, Dopisy J. D. s Janem Petrem Cerronim, 1948; J. D. 1753–1953. Sborník studií (ed. B. Havránek – J. Dolanský), 1953; VVM 8, 1953, passim; Slavia 23, 1954, passim; J. Kočí, J. D. – velký vědec a buditel českého národa, 1954; V. Bechyňová, J. D. a česká bulharistika, 1963; M. Machovec, J. D. Studie s ukázkami z díla, 1964; R. Pražák, J. D. als Hungarist und Finno-ungrist, 1967; Štúdie z dejin svetovej slavistiky do polovice 19. storočia, Bratislava 1978, passim; Sborník k 150. výročí úmrtí J. D., 1980; P. Křivský, Korespondence J. D. s Evženem Černínem z Chudenic, in: Literární archiv 16, 1985, s. 105–172; M. Krbec – Z. Šimeček, Tradice dějepisné práce na Moravě a J. D., in: Acta Universitatis Palackianae. Facultas Paedagogica. Philologica III. Český jazyk a literatura 5, 1985, s. 69–86; tíž, Vzájemná korespondence J. D. a J. v. Hormayra, in: tamtéž, s. 103–273; G. N. Moisejeva – M. M. Krbec, J. D. i Rossija, Leningrad 1990; M. Kudělka – Z. Šimeček – R. Večerka, Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století, 1995, s. 158–171, 239–264; M. Wirtz, J. D. und die Literatur. Frühe bohemistische Forschung zwischen Wissenschaft und nationalem Auftrag, Dresden 1999; P. Bělina, Já jinak myslím než ostatní. Před 250 lety se narodil J. D., in: DaS 25, 2003, č. 5, s. 1–4; H. Gladkova, Již J. D. … Legendy a skutečnost, in: tamtéž, s. 14–17; táž, Ohlédnutí za výročím J. D. (1753–1829), in: Slavia 73, 2004, s. 359 až 384; I. Barteček – M. Pospíchal, J. D. a Morava, 2006; J. Táborský, Reformní katolík J. D., 2007; J. Hanuš, Osvícenský učenec. Příklad J. D., in: Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století, 2008, s. 104–116; J. D. Fundator studiorum slavicorum, 2003.

P: LA PNP Praha, fondy J. D., J. B. Dlabač, J. F. Opiz (s inventářem F. Baťhy, J. D. Literární pozůstalost, 1964, a s výkladem P. Křivského, Literární pozůstalost J. D., in: Pocta J. D. Václavkova Olomouc 1978. K demokratickým a internacionalistickým tradicím slavistiky, 1982, s. 93–98).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeněk Fišer