DOLANSKÝ Julius 23.2.1903-26.4.1975

Z Personal
Julius DOLANSKÝ
Narození 23.2.1903
Místo narození Všetuly (Holešov)
Úmrtí 26.4.1975
Místo úmrtí Praha
Povolání

55- Jazykovědec

65- Literární historik, kritik nebo teoretik

DOLANSKÝ, Julius (vl. jm. Heidenreich), * 23. 2. 1903 Všetuly (Holešov), † 26. 4. 1975 Praha, slavista, literární historik, publicista

Pocházel z hanácké selské rodiny. Primu navštěvoval od 1914 na gymnáziu ve Strážnici, od 1915 studoval na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, kde 1922 maturoval. Studium slovanských literatur, češtiny a němčiny uzavřel na Filozofické fakultě MU v Brně u A. Nováka a J. Horáka doktorátem na základě práce Vliv Mickiewiczův na českou literaturu předbřeznovou (PhDr. 1927). Poté 1928–30 stipendijně pobýval na univerzitách v Bělehradě, Záhřebu a Lublani. Do 1945 pracoval jako gymnaziální profesor, 1926–28 v Brně, od 1930 v Praze. 1933 se habilitoval ze srovnávacích dějin slovanských literatur na Filozofické fakultě UK, za okupace byl krátce vězněn na Pankráci se členy Československo-jihoslovanské ligy, po osvobození byl jmenován řádným profesorem pro jihoslovanské jazyky a literatury. Po smrti Bohuslava Mathesia se stal vedoucím představitelem univerzitní rusistiky, 1952–63 pak ředitelem Slovanského ústavu ČSAV, 1952 členem korespondentem ČSAV. Do důchodu odešel 1971, ale až do smrti byl činný v domácích a mezinárodních slavistických organizacích. Pod vlivem rodinného prostředí se v mládí orientoval na lidovou stranu, v 30. letech se stal funkcionářem Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem, přispěvatelem Lidových novin, Dělnické osvěty, Prahy–Moskvy a vstoupil do sociálně demokratické strany. V červnu 1948 se aktivně podílel na jejím sloučení s KSČ, 1948–54 byl kandidátem ÚV KSČ a poslancem Národního shromáždění, 1948–52 posledním vzdělavatelem Československé obce sokolské. Po 1945 si změnil příjmení, zprvu občas užíval obou jmen. Jeho ženou byla Jelena Holečková (1899–1980), dcera spisovatele Josefa Holečka, koncertní pěvkyně, hlasová pedagožka, kulturní publicistka a překladatelka operních libret i písňových textů z ruštiny; s ní měl jednu dceru.

Jeho vědecké dílo obsahuje jak cenné příspěvky, tak produkci silně poplatnou době vzniku, stovky článků a rozsáhlou činnost redakční. Metodologicky zůstal vyznavačem historické literárněvědné školy, později doplněné marxistickým pojetím sociální determinace jazyka a literárního sdělení. Tematicky se celoživotně orientoval na období národní emancipace (obrození), romantismu a realismu v úzkém propojení bohemistiky se srovnávací slavistikou, kromě jugoslavenistiky a rusistiky i bulharistikou a polonistikou. Svoji prvotinu D. věnoval hanáckému buditeli Janu Tomáši Kuzníkovi, jehož dílo vydal; téže problematice zachoval věrnost i v monografii o Václavu Justinu Michlovi-Drašarovi. Významnými počiny bylo vydání jeho doktorské disertace (1930), kniha o vlivu ruské literatury na zrod a vývoj srbského realismu, poválečná monografie o tisíciletí československo-polských styků a portrét S. Petőfiho. Se strukturalismem se D. vyrovnal v analýze O tvaru motivů (in: Slovo a slovesnost, 1943) a v monografii Jungmannův odkaz (1948). Po řadě popularizačně-agitačních publikací (např. o Titově Jugoslávii či říjnové revoluci a české literatuře) z 50. let splatil dobovou daň zejména dvěma tituly: o mistrech ruského realismu a jejich československé recepci a o T. G. Masarykovi v předrevolučním Rusku, jímž se zapojil do marxistické revize Masarykova odkazu a polemicky vyvracel objevný přínos svého předchůdce J. Jiráska. V 60. letech rehabilitoval své jméno slavisty monografií o lidových kořenech českého obrození, syntetickým pojednáním o ruských revolučních demokratech, třemi stěžejními příspěvky k otázce rukopisných falz (Neznámý jihoslovanský pramen RKZ, Ohlas dvou ruských básníků v RKZ, Záhada Ossiana v RKZ), které v podstatě dokazují Hankovo autorství obou památek, a především nejrozsáhlejším výkladem života a díla K. J. Erbena (1971). Činností D. vyvrcholila linie české literární komparatistiky, jež centrem pozornosti učinila zahraniční vliv na domácí kulturu a styky mezi literaturami. Výzkum vlivů byl snadno nahraditelný výzkumem sociální determinace, proto jej oficiální marxismus bezvýhradně akceptoval, a ani poslední D. studie nevybočily z tohoto konceptu. Jeho redakční práce – kromě účasti na redigování nejdůležitějších českých slavistických periodik – vyvrcholila edicí statí J. Horáka (s J. Thonem) a přípravou spisů M. Saltykova-Ščedrina a L. Tolstého.

L: J. F. Franěk a kol., Bibliografie prací J. D., 1963; LČL 1, s. 575–578; SČS 1, s. 135–138; www.slovnikceskeliteratury.cz (s aktualizací k 2006 a další bibliografií); Tomeš 1, s. 244.

P: LA PNP Praha (169 kartonů).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera