DOLEŽAL Eduard 2.3.1862-7.7.1955

Z Personal
Eduard DOLEŽAL
Narození 2.3.1862
Místo narození Moravské Budějovice
Úmrtí 7.7.1955
Místo úmrtí Baden u Vídně (Rakousko)
Povolání

12- Geograf

13- Geodet nebo kartograf

DOLEŽAL, Eduard, * 2. 3. 1862 Moravské Budějovice, † 7. 7. 1955 Baden u Vídně (Rakousko), geodet

Narodil se jako syn faktora vídeňské textilky a později hostinského Františka D. (1830–1902) a Eleonory, roz. Kovaříkové (1832–1920) z nedaleké Police. Z početných sourozenců se dospělosti dožili dva. 1876 rodina pro existenční problémy přesídlila do Vídně, kde D. 1879 absolvoval nižší reálku a přes nabídku, aby nastoupil jako kreslič do Vojenského zeměpisného ústavu (VZÚ), dále studoval na učitelském ústavu. Po roce přestoupil na vyšší reálku, kde 1884 maturoval. Na univerzitě a technice si zapsal matematiku, deskriptivu, fyziku, astronomii a meteorologii, později i pedagogiku, vyšší geodézii a stavební mechaniku. Současně absolvoval kurs pro učitele tělovýchovy (v oboru pak publikoval řadu let) a stal se na Vysoké technické škole ve Vídni asistentem geodeta A. Schella, se kterým ho pojilo přátelství.

Po ukončení studií byl 1889 jmenován profesorem matematiky, fyziky, deskriptivní a praktické geometrie (tj. geodézie) na nové průmyslové škole pro vzdělávání katastrálních, lesních a stavebních techniků v Sarajevu. Ve Zprávách Jihoslovanské akademie věd v Záhřebu zahájil obsáhlou publikační činnost. Záhy se seznámil s nově vznikajícím oborem – fotogrammetrií – a navrhl nerealizovanou konstrukci fototeodolitu, později upravil i některé důlní nivelační přístroje. 1896 se vrátil do Vídně k Schellovi jako konstruktér, asistent přístrojových cvičení. Současně přednášel fotogrammetrii a spolupracoval s předními odborníky a institucemi (T. Scheimpflug, VZÚ). Pro pracovní zaneprázdnění odmítl 1897 docenturu na Báňské akademii v Příbrami, o rok později profesuru deskriptivní geometrie na vídeňské technice, 1899 nepřijal ani vysokou funkci ve VZÚ. Téhož roku byl jmenován profesorem deskriptivní a praktické geometrie na Báňské akademii v Leobenu, kde vedl též nepovinné přednášky z fotogrammetrie. 1902 se zasloužil o zřízení samostatné katedry důlního měřictví v Leobenu. Přepracoval a rozšířil Stampferovu učebnici nivelace a zejména učebnici F. Hartnera Handbuch der Niederen Geodäsie.

Na doporučení nemocného Schella byl 1905 D. povolán zpět do Vídně vést katedru geodézie, kde se zasadil o reformu studia. Stal se poradcem ministerstva kultu a vyučování, od 1906 usiloval o rozšíření zeměměřického studia na tříleté (realizováno až 1924/5, pro důlní měřiče o 5 let dříve) s perspektivou čtyřletého studia. 1907/08 byl děkanem stavební fakulty a o rok později rektorem vídeňské techniky. 1911 zřídil při katedře geodézie ústav fotogrammetrie; téhož roku mu byl udělen titul dvorního rady. Znalosti geodézie považoval za užitečné i pro archeology, geology, geografy; proto se 1921 habilitoval i na filozofické fakultě, ale pro malý zájem zanedlouho na soukromou docenturu rezignoval. 1907 byl zvolen předsedou nově založené Rakouské fotogrammetrické společnosti, první svého zaměření na světě. D. do 1923 redigoval čtyřjazyčný spolkový časopis Internationales Archiv für Photogrammetrie. Stal se čestným předsedou Mezinárodní fotogrammetrické společnosti, založené po rakouském vzoru 1910. Podílel se na organizaci měřické služby v monarchii i poválečné republice, na centralizaci báňských úřadů v Rakousku (1921), byl dlouholetým redaktorem časopisu Österreichische Zeitschrift für Vermessungswesen, funkcionářem Spolku rakouských zeměměřičů (předsedou poprvé 1907–11, čestným členem zvolen v Praze 1913), 1913–37 členem a prezidentem Rakouské komise stupňových měření. Působil v dalších korporacích, a to i po 1930, kdy odešel do výslužby a přesídlil do Badenu. Po celý život se vracel do svého rodiště. Byl oceněn řadou vyznamenání, čestných členství a doktorátů (mj. 1926 na německé technice v Brně). 1942 se stal členem vídeňské Akademie věd.

Publikoval 6 knih, téměř 150 vědeckých a odborných článků, 361 recenze. Mezinárodní společnost pro dálkový průzkum a geoinformatiku (ISPRS) od 1992 uděluje D. cenu.

D: Die Photographie auf der 69. Versammlung „Deutscher Naturforscher und Ärzte“ zu Braunschweig 1897, Wien b. d.; Phototheodolit nach J. Bridges-Lee, Wien 1898; Ueber photogrammetrische Reconstructionsarbeiten und Hilfsmittel zu deren Ausführung, Wien 1898; Über einige neue Photogrammetrische Instrumente, Wien 1900; Hand- und Lehrbuch der Niederen Geodäsie (s F. Härtnerem), 9.–11. vyd., Wien 1904, 1909, 1921; Fünfstellige logarithmisch-goniometrische Tafeln, Wien 1922.

L: Festschrift E. D., Sonderveröffentlichung 1 der Österreichischen Zeitschrift für Vermessungswesen, Wien 1932; J. Petřík, E. D., in: Zeměměřičský věstník 20, 1932, č. 5, s. 77; OSND 2/1, s. 197; K. Lego, in: Festschrift E. D. zum neunzigsten Geburtstage. Sonderveröffentlichung 14 der ÖZfV, Wien 1952 (kde seznam díla a literatury); NDB 4, s. 58–59; ÖAW Almanach 102, 1952, s. 389 a 105, 1956, s. 420–425 (K. Mader); BL 1, s. 268; MČE 2, s. 153; ČBS, s. 113; P. Hánek, E. D. (1862–1955), in: Geodetický a kartografický obzor 41 (83), 1995, č. 5, s. 95–96; Tomeš 1, s. 245.

Pavel Hánek