DOMIN Karel 4.5.1882-10.6.1953

Z Personal
Karel DOMIN
Narození 4.5.1882
Místo narození Kutná Hora
Úmrtí 10.6.1953
Místo úmrtí Praha
Povolání

6- Botanik

61- Pedagog

DOMIN, Karel, * 4. 5. 1882 Kutná Hora, † 10. 6. 1953 Praha, biolog, botanik, geograf, cestovatel, politik, pedagog

Syn ředitele učitelského ústavu v Příbrami Karla D. (1851 až 1922), který jej od dětství vedl k vědecké práci, a Adély (1858–1926), dcery profesora pedagogiky G. A. Lindnera. Bratr Gustav D. (1880–po 1946) organizoval pro ministerstvo vnitra spořitelní agendu a od 1926 stál v čele pražské městské spořitelny.

Vystudoval příbramské gymnázium (1900) a přírodní vědy na pražské univerzitě (PhDr. 1906). Byl žákem a asistentem prof. J. Velenovského, s nímž se však rozešel (poté, co se D. stal předsedou České botanické společnosti, v jejímž čele vystřídal Velenovského). D. prvotina Brdy byla oceněna finanční prémií ze Simlovy nadace, která podporovala talentované české přírodovědce. Díky tomu se vydal (s geografem J. V. Danešem) 1909–10 do Indonésie (Jáva) a Austrálie (zejména oblast Queenslandu). Cestu popsali v knize Dvojím rájem opatřené bohatým doprovodem včetně fotografií (ty byly z větší části právě D. dílem).

Po návratu do vlasti se D. věnoval univerzitní kariéře: od 1907 byl docentem, od 1911 mimořádným a 1916 řádným profesorem, 1924 (po rozdělení jednotného Botanického ústavu UK) založil Farmaceuticko-botanický ústav UK, jehož se stal ředitelem. Podnikl několik dalších cest, mj. do USA, na Malé Antily (1926) a do Maroka. Ze všech zpracoval obsáhlé cestopisy s množstvím fotografií. 1922/23 byl děkanem Přírodovědecké fakulty a 1933/34 rektorem UK. Tehdy požádal o vydání insignií, archivu a dalších univerzitních památek, dosud držených německou univerzitou. Výsledkem jeho snažení byla polarizace kulturní obce v ČSR (několik manifestů) a pouliční bouře mezi českými a německými studenty (tzv. insigniáda). Události zdokumentoval v díle Můj rektorský rok. D. působil též v KČSN (mimořádný člen od 1913, řádný od 1916; vyškrtnut akčním výborem 1948) a v ČAVU (člen II. třídy – dopisující od 1919, mimořádný 1921, řádný 1924), aktivní byl i v Přírodovědeckém klubu a v bratislavské Učené společnosti Šafaříkově. Zapojil se do politiky, nejprve jako prezident Cizineckého úřadu, později na straně české nacionalistické pravice: patřil k předním funkcionářům meziválečné Vlajky (1936 čestný člen), 1935–39 byl senátorem za Národní sjednocení (od června 1937 členem pětičlenného vedení strany), za tzv. druhé republiky předsedou nacionalistické organizace Akce národní obrody. Ačkoli se za okupace zcela stáhl z veřejného života, angažoval se v protinacistickém odboji, po válce byl vězněn. Byl sice očištěn, nesměl se však již vrátit na univerzitu. V závěru života působil převážně na Slovensku. S manželkou Gabrielou, roz. Zdráhalovou (1885–1961), měl syna Karla Vladimíra (1916–1990), právníka. Pohřben byl na Vyšehradě.

Velenovský vedl D. k využití srovnávací morfologie při taxonomickém zpracování české květeny i jednotlivých významných rodů v širším celku. D. kromě běžných floristických zpráv věnoval hlubší pozornost rodu mochna (Potentilla), o níž publikoval studii (1903). Vrcholnou prací se však stalo zpracování systematiky smělku v díle Monographie der Gattung Koeleria (1903). Využil geograficko-morfologické metody R. v. Wettsteina, jenž v 90. letech předešlého století působil i v Praze. D. přihlédl i k údajům zeměpisného rozšíření jednotlivých taxonů. Od Wettsteina se však lišil v hodnocení příčin mutací a vůbec proměnlivosti – zdůraznil možnost přímého přizpůsobení nárokům prostředí. Tím se vydal cestou neolamarckismu a vitalismu, k níž se otevřeně přihlásil, ale své obecně teoretické důvody k tomu příliš nezdůrazňoval. D. dále studoval taxonomické poměry u řady rostlin, např. u jitrocelů či pomněnek, završením výzkumu se stala obsáhlá časopisecká práce o rodu srha (Dactylis, 1943).

D. směřoval k rozpracování problematiky zeměpisného rozšíření studovaných objektů a především k zachycení jejich vztahů a závislostí na prostředí. Tak vznikala řada prací věnovaná jednotlivým oblastem Čech a jejich rostlinstvu, které namnoze nesly podtitulek studie fytogeografická. Do této skupiny patří Brdy, České Středohoří, Rudohoří a pruh podrudohorský. Německy vydal obdobně zaměřenou studii o květeně terciárních pánví u Třeboně a v okolí (1904). Teoreticky zajímavá byla především práce o Českém středohoří, v níž reagoval na náhledy J. Podpěry o vzniku xerotermního útvaru české a moravské květeny. Rozvinula se bohatá diskuse, do níž mj. zasáhl i D. žák F. Schustler. Zatímco Podpěra dával přednost průniku xerotermní (sucho- a teplomilné) květeny severní cestou, tj. v podstatě Oderskou branou, D. zdůrazňoval pronikání těchto elementů jižnější cestou, podél Dunaje. V raných pracích tohoto druhu používal D. fyziognomického přístupu podle německého botanika Oskara Drudeho, což však později změnil příklonem k přesnější metodice. Obrat přinesla důležitá, v oblasti geobotaniky D. nejvýznamnější práce Problémy a metody rostlinné sociologie a jejich použití pro výzkum trávních a pastvinných porostů republiky Československé (1923), kde si ověřil řadu tehdy používaných metod a zavedl i vlastní (např. kombinovanou stupnici pro odhad četnosti a pokryvnosti). Tato kniha byla již do značné míry založena na terénních výzkumech na Slovensku.

Po vzniku ČSR si D. s Podpěrou rozdělili oblasti výzkumů: Podpěrovi zůstala Morava se Slezskem, D. k Čechám obdržel i Slovensko. Jezdil tam často a publikoval množství floristických a geobotanických příspěvků, z nichž nejvýznamnější byl návrh zonálního rozdělení vegetace v západních Karpatech (1923), dále Květena našich Tater, její společenstva a vztahy k podnebí a půdě s poznámkami o počátcích výzkumu Tater a s projektem přírodního parku tatranského (1931) a Piešťanská květena (1931). Studium květeny v Karpatech měla zajistit Geobotanická unie karpatská, kterou D. zakládal s polskými kolegy, zejména z Krakova – její stanovy otiskl ve Vědě přírodní 1926. Na výzkumu se podíleli i D. žáci M. Deyl, V. Krajina a P. Sillinger. Poznatky o československých bučinách z hlediska geobotanického přinesla monografie, jež vyšla i anglicky v zahraničí v rámci Rübelovy příručky evropských bukových lesů. Důležitou organizační činnost vyvinul D. při přípravě 5. mezinárodní fytogeografické exkurze (IPE) v ČSR, pro niž zpracoval základní poučení (1928). S aplikovanou geobotanikou souvisí i D. zájem o otázky ochrany přírody – jeho nejvýznamnějším dokladem byl Projekt přírodního parku Tatranského (1926). Podobnou ochranu žádal 1920 i pro Brdy (místo parku tam vzniklo dělostřelecké cvičiště), zasloužil se o obnovu arboreta v Mlyňanech u Zlatých Moravců a o vyhlášení řady přírodních rezervací na Slovensku (Pieniny, Šúr, Kováčovské kopce aj.).

V 40. letech se D. geobotanické publikace vracely ke svým počátkům – ubylo na analytičnosti, ale líčení krajinného rázu, vegetace provázené diskusemi nad jednotlivými problémy (týká se zejména prací o vegetaci povodí Tiché Orlice a Podzvičínska), jsou zajímavá v současnosti, kdy se ráz krajiny a druhové složení tamní květeny radikálně změnily. Sem patřil i Prodromus květeny mšenské (1942).

Věnoval se české květeně jako celku (Květena česká se zvláštním zřením k útvarům rostlinným, vztahům rostlin k půdě a podnebí a k dějinám jejího výzkumu, 1916–17). Dalším krokem bylo vydání upraveného Polívkova klíče rozšířeného na celé území ČSR Klíč k úplné květeně republiky Československé (1928), který byl standardní určovací pomůckou až do počátku 50. let. Když začal J. Klika usilovat o vydání zevrubné květeny pod svým vedením, zveřejnil D. Plantarum Cechoslovakiae enumeratio species vasculares indigenos et introductas exhibens (1935). Po německém vpádu a uzavření českých vysokých škol se D. podařilo získat pracovní místa pro řadu profesionálních botaniků v Komisi pro sběr léčivých rostlin, jíž předsedal již od jejího založení při ministerstvu zdravotnictví (1919), a při hledání náplně dospěl k výzvám ke spolupráci na výzkumu květeny českých zemí (1939, 1940) i pro regionální a amatérské badatele. Rozvinula se tzv. floristická akce, která shromáždila značné množství materiálu (uvádí se, že 1940 se na ní podílelo na 700 spolupracovníků). D. si pořizoval excerpta a záznamy k české floristice, zredigované a vydané J. Futákem. Vzhledem k tomu, že D. se po 1945 nemohl vrátit do ústavu, rozpracované dílo dokončila mladší generace botaniků (1950 vyšla v redakci J. Dostála Květena ČSR o téměř 2 500 stránkách). Jako žák Velenovského pokládal D. za nutné pokračovat i v morfologickém výzkumu – přiřadil se k tzv. pražské morfologické škole, kterou založil L. Čelakovský. Vedle dílčích studií se pokusil podat i synteticky pojatý úvod do morfologie rostlin – 1925 vyšlo Rostlinné tvarosloví. Základy srovnávací a popisné morfologie rostlin, které bylo rozšířeno v 7. dílu Aventinského rostlinopisu (1931–32). Morfologii a fylogenetickým aspektům palistů věnoval pozornost za své návštěvy botanické zahrady v Bogoru na Jávě. K terénnímu morfologickému výzkumu lze přiřadit i sledování variability stromů v 30. letech (nejobsažnější studie věnována modřínu, 1930), které vzbudilo kritiku u odborníků z lesnických věd i biometriky. Díla Pteridophyta a Gymnospermae (1938) zůstala jen soustavnými přehledy. D. se pokusil o vytvoření vlastního systému rostlin v práci Soustava rostlin buněčných z hlediska vývoje a příbuzenských vztahů (1944), dále charakterizoval Pracovní metody soustavné botaniky.

D. se zasloužil i o zpracování sběrů z Austrálie, kde sledoval převážně floristické fytogeografické aspekty. Pojednání vycházela od 1913 do konce 20. let v Bibliotheca botanica (asi 1 400 stran). Zvláštní příspěvek byl věnován rostlinným asociacím v Queenslandu (již 1910). D. patřil také k nemnoha českým botanikům, kterým se podařilo exponovat vyšší taxonomickou jednotku na úrovni čeledi – tuto úroveň přiřkl masožravým rostlinám ze západní Austrálie z rodu Byblis, vznikla tak čeleď Byblidaceae. Věnoval pozornost i dalším oborům – farmaceutické botanice, studoval užitkové rostliny (obsáhlý projekt pro Aventinský rostlinopis zůstal v torze), napsal řadu prací o historii botaniky, jubilejních článků a nekrologů ap. Jako editor měl zásluhy na vydávání časopisů Věda přírodní (od 1918) a Acta botanica bohemica (od 1922). D. byl náš nejvšestrannější botanik s ohromující produkcí a pílí, což bylo spojeno s jeho hlubokým vhledem do bohatosti rostlinných forem a velkou pamětí. Bibliografie čítá přes 800 položek. Ve Slavkovském lese nese jedna z přírodních památek jméno D. skalka. Byly po něm pojmenovány ulice v Praze 13, v Ostravě a Rumburku.

D: soupis starších prací (do 1931) zpracoval F. A. Novák: Chronologický seznam prací univ. prof. Dr. K. D., in: Preslia 10, 1931, s. 11–41.

L: OSN 28, s. 280; OSND 2/1, s. 202; MSN 2, s. 334; ČsB 1, nestr.; BL 1, s. 270; F. A. Novák, c. d. (kde bibliografie); týž, Padesáté narozeniny Profesora Dra K. D., in: Věda přírodní 13, 1932, s. 129–131; týž, Prof. dr. K. D. padesátníkem, in: ČNM, odd. přírodovědecké 106, 1932, s. 81–87; F. Smotlacha, Univ. prof. dr. K. D. padesátníkem, in: Časopis československých houbařů 12, 1932, s. 33–34; V. Häufler, Dějiny geografie na Univerzitě Karlově 1348–1967, 1968, s. 110, 391; I. Klášterský – A. Hrabětová – J. Duda, Botanikové na českém a moravskoslezském území od nejstarších dob, in: Zprávy Československé společnosti pro dějiny věd a techniky 14–15, 1970, s. 20–25, 73–74; F. Čech a kol., Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy 1920–1980, 1981, s. 19–20; ČBS, s. 114; Kolář Elity, s. 43; J. Janko, Vědy o životě v českých zemích 1750–1950, 1997, rejstřík; DUK 4, rejstřík; Priekopníci, rejstřík; J. Martínek – M. Martínek, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, 1998, s. 116–121; Tomeš 1, s. 248; T. Pasák, Český fašismus 1922–45 a kolaborace 1939–45, 1999, zejména s. 146n. a rejstřík; ČAVU, s. 59–60; J. Martínek – M. Martínek, Čeští cestovatelé a mořeplavci, 2006, s. 54–56; Ottova encyklopedie ČR 5, 2006, s. 93; J. Martínek, Geografové v českých zemích 1800–1945 (biografický slovník), 2008, s. 77–79.

P: Herbáře uloženy v NM Praha a na katedře botaniky PřF UK Praha, pozůstalost (do 1939) v Archivu NM Praha (55 kartonů, inventář) a v Archivu AV ČR Praha (převážně od 1939, 10 kartonů).

Jan Janko, Jiří Martínek