DOPPLER Christian Andreas 29.11.1803-17.3.1853

Z Personal
Christian Andreas DOPPLER
Narození 29.11.1803
Místo narození Salcburk (Rakousko)
Úmrtí 17.3.1853
Místo úmrtí Benátky (Itálie)
Povolání

1- Matematik 2- Fyzik

9- Astronom nebo astrolog

DOPPLER, Christian Andreas, * 29. 11. 1803 Salcburk (Rakousko), † 17. 3. 1853 Benátky (Itálie), matematik, fyzik, astronom

Narodil se jako třetí dítě v rodině kamenického mistra Johanna Evangelisty D. († 1823) a Theresie, roz. Seeleithnerové. Na doporučení profesora matematiky na gymnáziu v Salcburku Simona Stampfera, který rozpoznal D. matematický talent, byl 1822 poslán studovat na polytechniku ve Vídni. 1825 se vrátil do Salcburku, kde si soukromě doplnil gymnaziální vzdělání a 1827–29 absolvoval filozofickou fakultu vídeňské univerzity. 1829–33 působil jako asistent při stolici vyšší matematiky na vídeňské polytechnice. 1832 uveřejnil první práci Ein Beitrag zu den Parallelen Theorien (in: Wiener polytechnisches Jahrbuch 17, 1832, s. 167–171). V následujících letech se neúspěšně zúčastnil konkursů na místo středoškolského či vysokoškolského učitele v různých místech monarchie (Lvov, Terst, Linec, Salcburk a další). Pracoval např. jako účetní v přádelně bavlny firmy Wachtl & Co. v Brucku an der Leitha. Deprimován neutěšenou situací se chtěl vystěhovat do USA. Od záměru jej odvrátil úspěch v konkursu na místo profesora matematiky na stavovské reálce v Praze, kde byl 1835 jmenován profesorem aritmetiky, algebry, teoretické geometrie a kupeckých počtů. D. tam působil až do 1841, kdy byl jmenován řádným profesorem elementární matematiky a praktické geometrie na pražské polytechnice. 1836/37 konal (z podnětu ředitele reálky Jana Hennigera) mimořádné přednášky o vyšší matematice a od 1837 suploval přednášky po profesoru praktické geometrie Adamu Bittnerovi, který odešel do Vídně.

Od 1840 byl D. zvolen mimořádným, 1843 řádným členem KČSN. Aktivně se účastnil schůzí Společnosti, publikoval v jí vydávaných Abhandlungen. Na schůzi matematicko-přírodovědné třídy Společnosti 1842 proslovil přednášku, v níž poprvé formuloval princip o závislosti frekvence vlnění měřené (vnímané) pozorovatelem na vzájemném pohybu zdroje vlnění a tohoto pozorovatele, označovaný dnes jeho jménem. Text byl (Über das farbige Licht der Doppelsterne und einiger anderer Gestirne des Himmels) uveřejněn v Abhandlungen (2, 1842, s. 465–482). D. paradoxně dospěl k tomuto závěru na základě ne zcela správných představ a úvah. 1846 původní formulaci principu (vzhledem k prostředí pohybuje buď zdroj, nebo příjemce vlnění) zobecnil pro případ současného pohybu jak zdroje, tak příjemce vlnění. Ověřením D. principu se poté zabývala řada vědců, mj. 1874 Ernst Mach. 1847 byl D. jmenován profesorem matematiky na Báňské a lesnické akademii v Banské Štiavnici. Místo bylo spojeno s vyšším platem a dalšími materiálními požitky či tituly (erární byt, otop, titul báňského rady apod.), což zřejmě přispělo k D. rozhodnutí opustit Prahu. Působil tam jen něco přes rok. 1848 byl jmenován profesorem praktické geometrie na vídeňské polytechnice, jako nástupce profesora Simona Stampfera. 1850 se pak stal profesorem experimentální fyziky a prvním ředitelem nově zřízeného Fyzikálního ústavu na vídeňské univerzitě. Již 1848 byl D. zvolen řádným členem vídeňské akademie věd a jmenován čestným doktorem pražské univerzity.

Do doby D. působení v Banské Štiavnici spadaly studie o změnách zemské magnetické deklinace, opírající se o analýzu dat starých důlních map. O výsledcích referoval v zasedání vídeňské akademie věd 1849 (Mitteilungen über ältere magnetische Declinationsbeobachtungen, Wien 1850). Poslední D. práce vyšla 1853. Zabýval se v ní otázkou stanovení počtu, vzdálenosti a míry vzájemného působení atomů v objemové jednotce různých pevných látek (Über die Möglichkeit, die Anzahl und den absoluten Abstand der Körperatome sowie das Maß ihrer wechselseitigen Anziehungsstärke zunächst bei den verschiedenen einfachen festen Körpern zu bestimmen, in: Almanach der Österreichischen Akademie der Wissenschaften 103, 1853, Wien 1854, s. 498–514).

Z 51 položek bibliografie D. prací jich 32 datem či místem publikace spadalo do doby pražského působení, včetně učebnice Arithmetik und Algebra mit besonderer Rücksicht auf die Bedürfnisse der verschiedenen Wissenschaften und des praktischen Lebens, mit einem Anhange von 450 Aufgaben und Beispielen (1843).

Oženil se 1836 s Mathildou Sturmovou, dcerou salcburského zlatníka, a měl s ní pět dětí. Zemřel na zdravotní dovolené a byl pohřben na ostrově San Michele u Benátek.

D: soupisy in: The Phenomenon of D., 1992 (bibliografie D. prací s. 76–80); P. M. Schuster, Weltbewegend-unbekannt. Leben und Werk des Physikers Ch. D. und die Welt danach, Pöllauberg – Hainault – Atascadero 2003, s. 178–185.

L: B. Bolzano, Ein Paar Bemerkungen über die neue Theorie in Herrn Prof. Chr. D.’s Schrift „Ueber das farbige Licht der Doppelsterne…“, in: Annalen der Physik und Chemie, 1843, č. 60, s. 83–88; týž, Ch. D.’s neueste Leistungen auf dem Gebiete der physikalischen Apparatenlehre, Akustik, Optik und optischen Astronomie, in: tamtéž, 1847, č. 72, s. 530–555; OSN 7, s. 848 (s chybným datem úmrtí 1854); H. A. Lorentz (ed.), Abhandlungen von C. D., Ostwald’s Klassiker der exakten Wissenschaften, Leipzig 1907, No. 161; A. V. Velflík, Dějiny technického učení v Praze 1, 1906–08, s. 259–263; KSN 3, s. 435; MČE 2, s. 165; BL 1, s. 272; MSA 113, s. 23; I. Seidlerová – J. Seidler, Zur Entstehungsgeschichte des Dopplerschen Prinzips, in: Centenarus 35, 1992, č. 3; A. Eden, The Search for C. D., Wien 1992; týž, Po stopách C. D., in: Pokroky matematiky, fyziky a astronomie 38, 1993, s. 194–201; I. Štoll, Život a dílo badatele D., in: tamtéž, s. 260 až 269; M. Šolc, Cesta D. principu zpět do astrofyziky, in: tamtéž, s. 318–330.

Emilie Těšínská