DOROŠENKO Dmytro ?26.3.1882-19.3.1951

Z Personal
Dmytro DOROŠENKO
Narození 26.3.(8.4.)1882
Místo narození Vilnius (Litva)
Úmrtí 19.3.1951
Místo úmrtí Mnichov (Německo)
Povolání

53- Historik 55- Jazykovědec 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ

61- Pedagog

DOROŠENKO, Dmytro, * 26. 3. (8. 4.) 1882 Vilnius (Litva), † 19. 3. 1951 Mnichov (Německo), historik, publicista, politik, pedagog

Původem ze starého kozácko-hetmanského rodu, studoval na univerzitách ve Varšavě, Petrohradě a Kyjevě. Po ukončení studií působil 1909–14 jako profesor historie na obchodních školách v Katerynoslavi (nyní Dnipropetrovsk) a Kyjevě. Za první světové války byl zmocněncem Svazu měst na území Haliče a Bukoviny, okupovaném ruským vojskem, po revoluci 1917 jmenován zemským komisařem Haliče a Bukoviny s právy gubernátora. Za stranu ukrajinských socialistů-federalistů se stal 1917 členem Ukrajinské centrální rady. Od května do listopadu 1918 byl ministrem zahraničí nezávislého ukrajinského státu. 1919 působil jako soukromý docent univerzity v Kamenci-Podolském, téhož roku emigroval. 1921 byl jmenován profesorem ukrajinských dějin na Ukrajinské svobodné univerzitě ve Vídni, na podzim téhož roku se přemístil spolu s univerzitou do Prahy. 1926–36 vykládal dějiny Ukrajiny zároveň na Filozofické fakultě UK v Praze jako řádný profesor, 1926–31 byl ředitelem Ukrajinského vědeckého institutu v Berlíně, který sám založil. 1936–39 jako mimořádný, později řádný profesor přednášel církevní dějiny na Pravoslavné bohoslovecké fakultě univerzity ve Varšavě. 1945 opustil spolu s Ukrajinskou svobodnou univerzitou Prahu a pokračoval v přednáškách v jejím novém působišti v Mnichově s výjimkou 1947–50, kdy byl profesorem na St. Andrew’s College v kanadském Winnipegu.

D. jako první z ukrajinských historiků podal vědecký přehled národních dějin od nejstarších dob po současnost nejen jako procesu historického vývoje ukrajinského národa, ale i vývoje státnosti. Uveřejnil přes tisíc prací z dějin kultury, církve, literatury. Pevný pramenný základ měly jeho práce o politických a kulturních stycích Ukrajiny se západní Evropou, zejména s Německem. Publikoval rovněž příspěvky o dějinách Slovanů obecně. Byl autorem četných bibliografických přehledů a recenzí. Své práce uveřejňoval jak v ukrajinských, tak cizojazyčných časopisech a sbornících, mj. v Časopise Národního muzea. Pro pětidílný sborník Tvůrcové dějin napsal kapitoly o haličském králi Danielovi, kyjevském metropolitovi Petru Mohylovi, dále Bohdanu Chmelnyckém, Ivanu Mazepovi a Tarasu Ševčenkovi. České tematiky se ve svých pracích dotkl výjimečně, např. ve varšavském teologickém časopise uveřejnil 1938 rozsáhlý nekrolog historika J. Bidla. D. manželka Natalija (1888–1970) byla herečkou a divadelní organizátorkou, mj. iniciovala ukrajinské herecké kursy v Praze a ve Varšavě.

D: Uhorska Ukrajina, 1919; Mezinárodní orientace Ukrajinců za války a revoluce, Kyjev – Praha 1919; Ohljad ukrajinskoji istoriohrafiji, 1923; Istorija Ukrajiny 1917–1923 1–2, Užhorod 1930–1932; Narys istoriji Ukrajiny 1–2, Varšava 1932–1933; Z istoriji ukrajinskoji polityčnoji dumky za časiv svitovoji vijny, 1936.

L: Bibliohrafija prac prof. D. D. za 1899–1942 roky, 1942; Encyklopedija ukrajinoznavstva 2, Paris – New York, 1957, s. 583–584; Kudělka – Šimeček, s. 95–97; Encyclopedia of Ukraine 1, Toronto 1985.

Jiří Vacek