DOUCHA František 31.8.1810-3.11.1884

Z Personal
František DOUCHA
Narození 31.8.1810
Místo narození Praha
Úmrtí 3.11.1884
Místo úmrtí Praha
Povolání

49- Náboženský nebo církevní činitel 50- Náboženský publicista 64- Překladatel

65- Literární historik, kritik nebo teoretik

DOUCHA, František, * 31. 8. 1810 Praha, † 3. 11. 1884 Praha, spisovatel, překladatel, bibliograf

Narodil se v početné rodině malostranského obuvníka. 1827 absolvoval malostranské gymnázium, 1827–29 pokračoval ve studiu filozofie. Pražský arcibiskupský seminář, kde se národně uvědomil, ukončil 1833, následující rok se připravoval na gymnaziální profesuru. Na jaře 1834 nastoupil jako auskultant na akademické gymnázium, v dubnu byl vysvěcen na kněze. 1834–38 byl kaplanem v Petrovicích u Sedlčan, ale pro chronické onemocnění dýchacího traktu se vzdal duchovní praxe a 1839 byl penzionován. 1840 se živil jako domácí kaplan v rodině rytíře Neupauera v Golčově Jeníkově, 1840–48 v rodině hraběte Pachty v Praze a Mníšku pod Brdy. Od 1848 si doživotně najal celu v svatojakubském minoritském klášteře v Praze, letní měsíce trávil jako zámecký kaplan v šlechtických rodinách v Čechách, Dolním Rakousku a Sasku. Přitom sbíral národopisný a jazykový materiál, účastnil se zřizování obecních a školních knihoven a čtenářských besed. Mnoho času věnoval podpoře kulturních snah Lužických Srbů, prosazoval jejich národní snahy a v pražském lužickosrbském semináři konal slavistické přednášky. Soustavně studoval jazyky, slovem i písmem jich ovládal čtrnáct. Jazykovými podklady, vzniklými sběrem v terénu, se podílel na Jungmannově Slovníku česko-německém, na dalších česko-německých slovnících J. Franty Šumavského, J. Ranka a F. Š. Kotta, sběrem lužické lidové poezie spolupracoval s P. J. Šafaříkem na Slovanském národopisu a sběrem české lidové písně s K. J. Erbenem na Prostonárodních českých písních a říkadlech. Přispíval do Riegrova Slovníku naučného. Pracoval v kulturních spolcích doma i v za hra ničí: od 1850 člen Královské české společnosti nauk, od 1863 čestný člen Svatoboru a Umělecké besedy. Ke konci života trpěl obrnou pravé ruky. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově. Ve své době D. patřil k nejplodnějším českým autorům, básnické a publicistické dílo zanechal rozptýlené po časopisech. Knižně publikoval jen překlady a díla pro děti. Ztotožnil se s Jungmannovou jazykovou koncepcí národního obrození, intenzivní zájem věnoval rozvoji jazykové kultury. Kromě rozsáhlé činnosti sběratelsko-folkloristické vynikl zejména jako překladatel. Byl prvním systematickým překladatelem Shakespearových dramat, především na jeho přínosu stála edice Dramatického díla W. Shakespeara v Matici české. Mimoto překládal z angličtiny (T. More, W. Raleigh, J. Thomson, P. B. Shelley, G. G. Byron, americký H. W. Longfellow aj.), z hornolužičtiny (M. Hórnik aj.), dolnolužičtiny, chorvatštiny, slovinštiny, polštiny, ruštiny (A. S. Puškin aj.), francouzštiny (A. Dumas st., V. Hugo aj.), italštiny (L. Ariosto, Dante, S. Pellico aj.), němčiny (J. G. Herder aj.), španělštiny, portugalštiny, švédštiny a antické i středověké latiny. Jeho kultivované a věrné převody se udržely až do počátku 20. století. Jako básník knižně nepublikoval, ale uváděl do českého prostředí dosud nezdomácnělé formy středověké a renesanční poezie, pro něž nacházel adekvátní výrazové prostředky. I v tradičních básních projevoval pozoruhodný filozofický talent. Za svého předchůdce ho právem považovali lumírovci (J. Vrchlický). Zásadní byl D. přínos pro literaturu určenou dětem. Psal básnická i prozaická díla pro malé čtenáře, v nichž s výjimkou povídek o vztahu ke zvířatům nepřekročil dobovou didaktickou tendenci, zabýval se teorií dětské literatury, její výtvarnou a jazykovou úrovní. Literaturu pro děti včlenil do kontextu moderní pedagogiky a evropské knižní kultury. Vydal i první česká barevná leporela. Důsledně uplatňoval zřetel k různým věkovým skupinám dětí a podle nich koncem života uspořádal své dílo pro nezletilé. Jako teolog a překladatel náboženských textů D. projevoval názorovou nezávislost, překládal i protestantské autory a odmítal autoritářský dogmatismus, čímž připravoval půdu Katolické moderně. Rozměrná byla jeho činnost publicistická. Kulturními a osvětovými články, referáty, kritikami i pedagogickými studiemi a bibliografickými přehledy přispíval do většiny českých periodik. Výsledkem bibliografické aktivity se stal Knihopisný slovník československý (1864 o české nakladatelské produkci 1774–1864). Navázal jím na Jungmannovu Historii literatury české. Edičně připravil básnické dílo J. J. Kaliny, lužický překlad Čelakovského Ohlasu písní ruských a revidované vydání Bible české (1857).

L: K. Š. Vodička, P. F. D., jeho život a působení, 1884; J. Neruda, Podobizny 1, 1951, s. 119–120; OSN 7, s. 886–887; OSND 2/1, s. 231; LČL 1, s. 591–595 (s bibliografií).

P: LA PNP Praha, torzo osobní pozůstalosti.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí


Martin Kučera