DRÁŽĎAN Mikuláš z ?1360-?1417

Z Personal
Mikuláš z DRÁŽĎAN
Narození 2. polovina 14. století
Úmrtí asi 1417
Místo úmrtí Míšeň (Německo)
Povolání

46- Představitel povstání do r. 1848

49- Náboženský nebo církevní činitel

z DRÁŽĎAN, Mikuláš, * 2. polovina 14. století, † asi 1417 Míšeň (Německo), kněz, církevní reformátor

Mistr svobodných umění, bakalář církevního práva, husitský ideolog. Doba a místo jeho narození nejsou známy, neví se ani, kde se vzdělával a působil před 1412. Je doloženo, že mládí prožil ve městě, kde byla katedrála, snad v Míšni. Hypotézu (F. M. Bartoš) o jeho pražském původu nelze prameny doložit. Snad studoval na pražské univerzitě a opustil ji po vydání Dekretu kutnohorského 1409. (Naznačuje to jeho znalost spisů Johna Viklefa a Matěje z Janova.) 1412 byl v Praze, kam nejspíše přišel s učiteli školy u sv. Kříže v Drážďanech, kteří byli po zákazu výuky bible dekretem vydaným míšeňským biskupem Rudolfem von Planitz 1411 vypovězeni z míšeňské diecéze. Drážďanským mistrům (vedle Mikuláše též Petr z D. a Friedrich Epinge) poskytla pražská univerzita útočiště v burze U Černé růže Na Příkopech, kde založili školu (působila 1412–16). Snadno navázali kontakty s Husovou stranou na univerzitě a připojili se k obhájcům Viklefova učení. D. současně kázal v kostele sv. Michala na Starém Městě pražském, kde působil rovněž Jakoubek ze Stříbra, později u sv. Martina ve zdi. Ještě ostřeji nežli Jakoubek vystupoval proti svatokupectví a rozmařilému životu kléru. Jeho projevy vynikaly ironickými poznámkami a výzvami k odnětí majetku kněžím. Své kritické názory šířil mezi většinou negramotným obyvatelstvem Prahy také pomocí názorných obrazů, které byly nošeny v procesích, na nichž znázorňoval rozdíly mezi učením a životem Kristovým a životem soudobé církevní hierarchie a stavěl proti sobě církev prvotní a církev své doby (Tabulae novi et veteris coloris). Stal se blízkým spolu pracovníkem Jakoubka ze Stříbra. Spolu s ním také zřejmě zdůvodnil a zaváděl 1414 přijímání z kalicha i pro laiky. Na podzim 1415 se však zřejmě pro své extrémní názory dostal do izolace a nakonec byl nucen opustit Prahu. Působil pak v Německu. Mezi 1416–19 (pravděpodobně 1417) byl odsouzen jako kacíř a upálen v Míšni.

Byl autorem řady spisů (H. Kaminsky jich eviduje 18, u dalších devíti je autorství pravděpodobné). K nejvýznamnějším patřil cyklus kázání Quaerite primum regnum dei a Dialogus de purgatorio ze září nebo října 1415. Rozvíjel především problematiku chudoby, majetku, svatokupectví, kněžské moci, odmítal uctívání relikvií a světců (ve spisu De reliquiis et de veneratione sanctorum), obhajoval přijímání z kalicha pro laiky.

Ostře kritizoval zkaženou církev a duchovenstvo a vyvozoval společenské důsledky z jejich působení. Absolutní ideál viděl v chudobě. Podrobný rozbor jeho díla prokázal prolínání valdenského učení s Viklefovou kritikou církve a teorií nápravy daného společenského vztahu (J. Nechutová).

L: J. Sedlák, M. z D., 1914; J. Pekař, Žižka a jeho doba 1, 1927, s. 1–31; F. M. Bartoš, Husitství a cizina, 1931, rejstřík; H. Kaminsky, The History of the Hussite Revolution, Berkeley – Los Angeles 1967, rejstřík; R. Kalivoda, Husitská ideologie, 1961, rejstřík; J. Nechutová, Bernard z Clairvaux v díle M. z D., in: SPFFBU 1965, E 10; táž, Místo M. z D. v raném reformačním myšlení. Příspěvek k výkladu nauky, 1967.

P: Nicolas de Dresda, Querite primum regnum Dei, J. Nechutová (ed.), 1967; Nicolai Dresdensis, Expositio super Pater noster, J. Nechutová – R. Cegna (ed.), Mediaevalia Philosophica Polonorum 30, Wrocłav 1990; H. Kaminsky, Master Nicholas of Dresden, The Old Color and the New, in: Transactions of the American Philosophical Society, NS 55, 1, 1965, s. 5–28.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí


Marie Bláhová