DRATVOVÁ Albína 27.12.1891-1.12.1969

Z Personal
Albína DRATVOVÁ
Narození 27.12.1891
Místo narození Praha
Úmrtí 1.12.1969
Místo úmrtí Praha
Povolání

56- Filozof

61- Pedagog

DRATVOVÁ, Albína, * 27. 12. 1891 Praha, † 1. 12. 1969 Praha, filozofka

Datum narození se v literatuře liší. Byla dcerou vinohradského úředníka. 1911 absolvovala státní ženský učitelský ústav. Po soukromé přípravě 1913 složila doplňující maturitní zkoušku na Akademickém gymnáziu. Na filozofické fakultě české univerzity studovala filozofii, matematiku a fyziku, 1917 nabyla učitelské způsobilosti, 1918 obhájila u F. Krejčího a F. Čády doktorskou disertaci Descartesova etika. 1918–19 byla suplentkou na holešovickém dívčím lyceu, od 1919 skutečnou profesorkou na dívčím gymnáziu Minerva. 1928 nastoupila do pedagogického oddělení ministerstva školství a národní osvěty, 1942 se dala penzionovat. Zájem o metodiku výuky filozofie projevila jako autorka učebních osnov reformních reálných gymnázií. 1932 se na základě spisu Problém kauzality ve fyzice habilitovala z filozofie exaktních věd na Přírodovědecké fakultě UK. V akademickém sboru setrvala do 1949. V mezi válečné době externě spolupracovala s Psychotechnickým ústavem Masarykovy akademie práce, 1941–47 byla členkou redakčního kruhu revue Česká mysl, aktivně se účastnila práce v Jednotě filosofické, 1939–48 měla pravidelné odborné rozhlasové přednášky v pořadu Půlhodina pro ženy. Po únorových událostech 1948 nesměla učit a publikovat, pouze se externě podílela na práci komise pro vypracování středo školských osnov. 1956 až 1961 otiskla několik studií v Říši hvězd, Československé psychologii a Filosofickém časopise, potom se od mlčela. Po sled ní tři roky života strávila v terezínském domově důchodců.

Teoretickou práci D. zahájila propagací psychoanalýzy brožurami O stavech podvědomých a Freudově psychoanalýze (1921) a O tajích podvědomí (1925). Otázky psychologie ji celoživotně zajímaly (Psychologie pro VII. třídu gymnázií, 1932, Duše dnešní ženy, 1947). Spojovala je s problematikou logiky jako nauky o správnosti myšlení (Logika, s F. Pelikánem, 1926; Logika pro gymnázia a reálná gymnázia, 1928; Logika a lidé, 1944). Syntéza Elementární logika nemohla 1948 vyjít. V rámci pedagogických a didaktických studií se zabývala výukou filozofie na středních školách (Úvod do filosofie pro reálky a reálná gymnázia, 1928; Filosofie a školy, s J. Fischerem a J. B. Kozákem, 1933; Filosofie pro nejvyšší třídu středních škol, 1936). Největší pozornost věnovala filozofii přírodních věd. Zaujal ji princip kauzality spolu s dalšími souvisejícími problémy (Problém kauzality ve fyzice, 1931; Heuristické předpoklady fyzikálního bádání, 1934; O aplikabilitě matematiky, 1936; Planckova filosofie, 1939; Hledání ztraceného kosmu, 1948). Její vrcholnou knihou se stal synteticko-pedagogický spis Filosofie a přírodovědné poznání (1939, 2. rozšíř. vyd. 1946), kde hájila význam filozofie pro přírodovědce a vycházela z metafyzických pozic, aniž by odmítala přínos soudobého novopozitivismu. Skepsi z nemožnosti intelektuála projevit vlastní názor (Smutek vzdělanců, 1940) a vyzdvižení Etiky tvůrčí práce (1941) podala za války. Literární činnost uzavřela studií o dějinách Jednoty filosofické (in: Filosofický časopis, 1966). Z její pozůstalosti byl vydán deník. D. patřila k nejlepším českým filozofkám. Zůstala svobodná.

L: J. Král, Československá filosofie, 1937, s. 69, 91; SČF, s. 102–103; L. Heczková – K. Čápová – Z. Leštinová, Předmluva, in: A. D., Deník 1921– 61. Scientific Diary, 2008, s. 7–18 (s datem narození 27. 12. 1891).

P: Masarykův ústav – Archiv AV ČR Praha (osobní pozůstalost).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí


Martin Kučera