DUBČEK Alexander 27.11.1921-7.11.1992

Z Personal
Alexander DUBČEK
Narození 27.11.1921
Místo narození Uhrovec u Bánovců nad Bebravou (Slovensko)
Úmrtí 7.11.1992
Místo úmrtí Praha
Povolání 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ

DUBČEK, Alexander, * 27. 11. 1921 Uhrovec u Bánovců nad Bebravou (Slovensko), † 7. 11. 1992 Praha, politik, státník

Narodil se v Uhrovci ve stejném domě jako národní buditel Ľudovít Štúr (v domě nyní sídlí muzeum připomínající oba slavné rodáky). Jeho rodiče – otec, truhlář Štefan D. (1892 až 1969) a matka Paulína, roz. Kobidová (1895–1972) – se krátce předtím vrátili z USA, kde několik let žili a pracovali v rámci slovenské krajanské komunity. 1925 se stali členy družstva Interhelpo a spolu s ním se vystěhovali do SSSR; nejprve (1925–33) pracovali v kyrgyzském Pišpeku (Frunze, nyní Biškek, Kyrgyzstán) a 1933–38 v Nižném Novgorodu, kde D. absolvoval střední školu. V listopadu 1938 se vrátili Slovensko. D. se 1938–40 vyučil strojním zámečníkem, 1940–41 pracoval jako obsluha benzinového čerpadla a 1941–44 jako kovář-kalič ve filiálce Škodových závodů v Dubnici nad Váhom. Již 1939 vstoupil do ilegální Komunistické strany Slovenska (KSS) a zapojil se do komunistického odboje, v němž byl významně činný jeho otec (člen III. ilegálního ústředního vedení KSS; 1942–45 vězněn v koncentračním táboře Mauthausen). 1944 se D. aktivně účastnil Slovenského národního povstání a v ústupových bojích byl raněn; jeho starší bratr Július D. (1919–1944) v povstání padl.

Po válce pracoval jako destilátor v trenčínských drožďárnách. V září 1945 se oženil s Annou Borsekovou († 1990), s níž měl tři syny: Pavla (* 1948), Petra (* 1950) a Milana (* 1953).

Jako aktivní komunista byl 1949 vyzván, aby nastoupil profesionální politickou dráhu. Nejprve se stal tajemníkem, záhy vedoucím tajemníkem okresního výboru KSS v Trenčíně; 1951 přešel do stranického aparátu v Bratislavě, kde byl 1951 až 1952 vedoucím odboru ústředního výboru KSS; od ledna 1953 do srpna 1955 zastával funkci vedoucího tajemníka krajského výboru KSS v Banské Bystrici. 1952–55 studoval dálkově na právnické fakultě bratislavské univerzity, 1955–58 na Vysoké stranické škole v Moskvě, kde zažil i události spojené s XX. sjezdem Komunistické strany Sovětského svazu a odhalením tzv. kultu osobnosti. Po návratu do vlasti 1958 se stal členem ústředního výboru KSS i KSČ, 1958–60 byl vedoucím tajemníkem krajského výboru KSS v Bratislavě, 1960–62 působil přímo ve stranickém ústředí v Praze jako tajemník ústředního výboru KSČ pro průmysl a člen sekretariátu ústředního výboru KSČ; 1960 byl zvolen poslancem Národního shromáždění, 1964 zároveň i Slovenské národní rady.

V důsledku rozporů s tehdejším prvním tajemníkem strany a prezidentem republiky A. Novotným byl 1962 poslán zpět do Bratislavy a v dubnu 1963 pověřen funkcí tajemníka ústředního výboru KSS. Na Slovensku se rychle adaptoval a již v dubnu 1963 byl zvolen prvním tajemníkem ústředního výboru KSS – fakticky prvním mužem na Slovensku. Nebyl zkompromitován účastí v politických procesech padesátých let (jako jeho předchůdce K. Bacílek) ani příslušností ke konzervativnímu křídlu strany (jako Novotného kandidát M. Chudík), zároveň však nevyšel z řad perzekvovaných politiků (jako G. Husák). Na Slovensku opatrně podporoval liberalizační trendy a vahou své funkce do jisté míry zaštiťoval reformní úsilí části slovenské inteligence, vědeckých a kulturních kruhů. Určitou popularitu získal také umírněným důrazem na slovenské národní tradice a úsilím o zvýšení role Slovenska v rámci celostátní ekonomiky, i když až do 1968 nebyl stoupencem federalizace státu. Přesto musel svou pozici opakovaně bránit proti atakům A. Novotného, usilujícího o jeho odvolání. 1967 získal na Vysoké škole politické ústředního výboru KSČ titul doktora sociálních věd (RSDr.).

Na říjnovém a prosincovém plenárním zasedání ústředního výboru KSČ 1967 patřil ke kritikům politiky A. Novotného a 5. 1. 1968 byl jako kompromisní kandidát zvolen prvním tajemníkem ústředního výboru KSČ. V následujících měsících personifikoval reformní (v dobové terminologii „obrodný“ či „demokratizační“) proces „pražského jara“ 1968, v jehož průběhu osobně zastával spíše umírněné postoje nepřekračující ekonomicko-politickou základnu „socialistického zřízení“. Upřímně však podpořil řadu demokratizačních kroků (např. zrušení cenzury) a celkovou humanizaci systému („socialismus s lidskou tváří“). Svým neformálním vystupováním si záhy získal velkou popularitu v celé československé společnosti, ale zároveň antipatie sovětského vedení (osobně L. I. Brežněva) a stranických konzervativců v Praze i Bratislavě. Reformní program se marně snažil obhájit před politickou reprezentací SSSR a ostatních států Varšavské smlouvy, naposledy v čele československé delegace na jednáních v Čierné nad Tisou a v Bratislavě na přelomu července a srpna 1968. Když v létě 1968 odmítl, přes nátlak sovětských představitelů, demokratizační proces zastavit, došlo v noci z 20. na 21. 8. 1968 k vojenské invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, proti níž se spolu s většinou předsednictva ústředního výboru KSČ postavil a odsoudil ji jako okupaci. Poté byl v Praze s řadou dalších představitelů zajat a odvlečen do SSSR, kde byl donucen spolupodepsat tzv. Moskevský protokol o dočasném pobytu sovětských vojsk na československém území.

Po návratu z Moskvy ještě téměř osm měsíců zastával nejvyšší stranickou funkci a snažil se retardační politikou zachránit rozhodující úspěchy předchozího demokratizačního procesu, nedokázal však efektivně čelit soustředěnému tlaku sovětského vedení a prosovětských konzervativců v československých stranických a státních strukturách. V dubnu 1969 po delším nátlaku odstoupil a v čele strany byl nahrazen G. Husákem. Až do konce září 1969 zůstal členem předsednictva ústředního výboru KSČ a od 28. 4. do 15. 10. vykonával funkci předsedy Federálního shromáždění, v níž po nepokojích při prvním výročí srpnových událostí 1968 spolupodepsal 22. 8. 1969 zákonnou normu umožňující rychlou a tvrdou perzekuci protiokupační a protinormalizační rezistence (tzv. pendrekový zákon). V říjnu 1969 byl zbaven všech významnějších funkcí a odešel z politického života; v prosinci 1969 byl jmenován československým velvyslancem v Turecku a v lednu 1970 rezignoval na členství v ústředním výboru KSČ. Oproti předpokladům nového (husákovského) stranického vedení odmítl emigrovat a v červnu 1970 se dobrovolně vrátil do vlasti. Následně byl odvolán z diplomacie, zbaven zbývajících funkcí (poslaneckého mandátu ve Sněmovně lidu Federálního shromáždění a ve Slovenské národní radě), vyloučen z KSČ a označen za vedoucího představitele „pravicově oportunistických sil“.

Až do odchodu do penze v roce 1985 pak pracoval jako mechanizátor Západoslovenských státních lesů v Bratislavě-Krasňanech. Prakticky po celá 70. a 80. léta žil v Bratislavě pod dohledem Státní bezpečnosti a značně izolován od veřejnosti i disentu, přesto se čas od času kriticky vyjadřoval k dobovým poměrům v normalizačním Československu, zejména svými dopisy československým stranickým a státním orgánům nebo rozhovory zahraničnímu tisku, jež obvykle vyvolaly mezinárodní odezvu. Nepodepsal Chartu 77, ale úsilí jejích protagonistů v zásadě podporoval. Po zahájení sovětské přestavby se snažil navázat kontakty s M. S. Gorbačovem a politicky se aktivizoval na domácí půdě i v mezinárodním měřítku (1988 převzal čestný doktorát boloňské univerzity). Ideově politicky se vyvíjel od reformního komunismu k demokratickému socialismu sociálně demokratické provenience.

V listopadu 1989 se stal jednou z hlavních tváří „sametové revoluce“. Podpořil Občanské fórum a Veřejnost proti násilí a pronesl projevy na masových manifestacích v Bratislavě i Praze (24. a 26. 11.). Usiloval o funkci prezidenta republiky, uprázdněnou po abdikaci G. Husáka, ale neprosadil se proti V. Havlovi a musel se spokojit pouze s reprezentační funkcí předsedy Federálního shromáždění, do níž byl zvolen 28. 12. 1989 a kterou zastával do června 1992. Podílel se na obnově demokratického parlamentu a výrazně se exponoval za zachování společného československého státu; podnikl též řadu zahraničních cest. Pro své levicové politické postoje a reformně komunistickou minulost se stal terčem útoků ze strany liberální a konzervativní pravice. V červnových volbách 1990 kandidoval za Veřejnost proti násilí a postupně se přiklonil k Sociálně demokratické straně Slovenska, v březnu 1992 se stal jejím předsedou a ve volbách červnu 1992 ji dovedl do posledního federálního parlamentu (poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění zůstal až do své smrti). V československých sporech o státoprávní uspořádání 1991–92 zůstával důsledným zastáncem československé federace, v roce 1992 však byl částí slovenské politické reprezentace navrhován na prezidenta budoucího samostatného slovenského státu. Ve spolupráci s novinářem J. Hochmanem v té době připravoval své (nedokončené) paměti Naděje umírá poslední, vydané 1993. Dne 1. 9. 1992 se poblíž Humpolce těžce zranil při automobilové nehodě a následkům zranění po dvou měsících v pražské nemocnici Na Homolce podlehl. Pochován je v Bratislavě, na čestném místě hřbitova ve Slavičím údolí.

D. vstoupil do českého a slovenského historického povědomí především jako symbol násilím potlačeného pokusu o zásadní reformu socialistického systému v Československu v roce 1968. Přestože nebyl ideově průkopnickou ani silnou vůdcovskou osobností, v době „pražského jara“ si získal ve vlasti i v zahraničí značné sympatie především svým lidským charismatem, chováním a demokratickým smýšlením, neobvyklými u komunistických politiků té doby. Zvláštního ocenění se mu dostávalo nejen koncem šedesátých let, ale ještě v letech devadesátých, zejména v západní Evropě, kde byl považován za jednu z nejvýznamnějších osobností československé politiky a za největšího slovenského politika 20. století. Za svou činnost obdržel domácí i zahraniční vyznamenání a čestné doktoráty, 2003 byl in memoriam vyznamenán i Řádem Bílého lva.

D: Komunisti a národné dedičstvo, Bratislava 1968; Nádej zomiera posledná, Bratislava 1993 (česky Naděje umírá poslední, 1993); Od totality k demokracii (1963–1992), Bratislava 2001.

L: PSN 1, s. 607; MČE 2, s. 213; A. D., Profily vzdoru, Bratislava 1991; A. D. 1921–1992, Bratislava 1997; H. Maxa, A. D. – člověk v politice (1990–1992), Bratislava – Brno 1998; J. Uher, A. D., Košice 1999; I. Laluha, A. D. – politik a jeho doba, Bratislava 2000; J. Pešek a kol., Aktéri jednej éry na Slovensku 1948:1989, Prešov 2003, s. 78–88; Z. Doskočil, Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského zvratu, 2006, rejstřík; J. Pernes, Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století, 2008, rejstřík; Kto je kto na Slovensku, Bratislava 1969, s. 87–88; Kdo je kdo 1991/92, 1, s. 166–167; ČBS, s. 120; Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století 1, 1998, s. 117–119; Tomeš 1, s. 261–262; BLS 2, s. 341 až 343 (kde další literatura).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Alena Táborecká