DUBSKÝ z Třebomyslic Ferdinand Leopold ?1647-27.2.1721

Z Personal
Ferdinand Leopold DUBSKÝ z Třebomyslic
Narození 1647/50
Místo narození Biskupice
Úmrtí 27.2.1721
Místo úmrtí Praha
Povolání

41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu 49- Náboženský nebo církevní činitel

42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ

DUBSKÝ z Třebomyslic, Ferdinand Leopold, * 1647/50 Biskupice ?, † 27. 2. 1721 Praha, velkopřevor maltézského řádu, místodržící Českého království

Otcem byl Jiří Vilém D. (1610–1660). V mládí odešel D. na Maltu, kde vstoupil do řádu maltézských rytířů, v jejichž službách bojoval proti Turkům a dosáhl hodnosti generála galér. 1683 se osvědčil proti stejnému nepříteli při obraně Vídně. 1699 jej císař Leopold jmenoval plukovníkem a viceadmirálem loďstva na Dunaji. 1701 se D. vrátil na Maltu a 1705 se stal velkopřevorem řádu v Uhrách, Dalmácii, Chorvatsku a Slavonii. Později působil jako nuncius u císařského dvora a 1712 byl ustanoven velkopřevorem v Čechách a přičleněných zemích se sídlem ve Strakonicích. Městu povolil založení punčochářského cechu a nadal je artikulemi. Ke komturskému sídlu nechal 1715 postavit nový obytný palác a některé staré části upravit. Na severním portále se dochoval v supraportě do kamene vytesaný znak D. s letopočtem 1715. Za jeho éry byl opraven také tamní chrám sv. Prokopa, přibylo i několik oltářů. 1717 dal přestavět a zvýšit budovu kostela sv. Martina v Radomyšli. I tady potvrdil Strakonicům privilegia. Z majetku strakonické komendy vydal D. značný obnos na obnovu významného kostela sv. Petra a Pavla ve slezské Střihomi, zničeného požárem. Stavební činnost prováděná za D. působení a snad i další vydání vedly k neúnosnému zadlužení výnosů převorství. D. byl zřejmě především z těchto důvodů 1719 suspendován z hodnosti českého velkopřevora. Titul mu však zůstal, řádem mu bylo stanoveno výživné, aby mohl dluhy splácet. Mohl žít až do smrti ve Velkopřevorském paláci v Praze.

L: RSN 2, s. 323; OSN 8, s. 112; B. Lifka, Radomyšl. Dějiny jihočeského městečka a jeho okolí, 1993, s. 184–187.

Jana Brabencová