DURDÍK Josef 15.10.1837-30.6.1902

Z Personal
Josef DURDÍK
Narození 15.10.1837
Místo narození Hořice
Úmrtí 30.6.1902
Místo úmrtí Praha
Povolání

56- Filozof 61- Pedagog 63- Spisovatel 64- Překladatel

65- Literární historik, kritik nebo teoretik

DURDÍK, Josef, * 15. 10. 1837 Hořice, † 30. 6. 1902 Praha, filozof, pedagog, poslanec

Bratr Aloise D. (1839–1906). Z dalších početných sourozenců vynikli Pavel (1843–1903) a Petr (1845–1909). D. navštěvoval do 1854 královéhradecké gymnázium. Ve studiu pokračoval na filozofické fakultě pražské univerzity, zvolil si matematiku a filozofii. Po absolutoriu 1857 nastoupil jako asistent vyšší české reálky. 1859 složil zkoušky ke gymnaziální výuce matematiky a fyziky a v následujících letech učil na středních školách (od 1862 v Litomyšli, od 1867 na Akademickém gymnáziu v Praze). Současně připravoval habilitační práci Leibniz und Newton, kterou obhájil 1869 a uveřejnil v Halle. Od 1871 zahájil kariéru vysokoškolského pedagoga, nejprve přednášel jako soukromý docent dějiny filozofie a estetiku, 1874 se stal mimořádným a 1880 řádným profesorem pražské univerzity. Po jejím rozdělení 1882 na českou a německou se rozhodl pro první z nich, 1883 se stal proděkanem filozofické fakulty.

Vedle toho se věnoval veřejné, politické a osvětové činnosti. Byl znám jako přední osobnost českého společenského života. Do povědomí současníků vstoupil odbornými a popularizačními přednáškami v Umělecké, Měšťanské a Učitelské besedě, Americkém klubu dam, Akademickém spolku Slávie ad. Zasloužil se o vznik Filosofické jednoty a Jednoty českých matematiků. Za národní stranu získal v období 1883–89 mandát na českém zemském sněmu za městskou skupinu litomyšlsko-poličskou. 1876 se stal mimořádným a 1882 řádným členem Královské české společnosti nauk. Od 1890 působil také v České akademii pro slovesnost, literaturu a umění. Pravidelně přispíval do odborných i popularizačních periodik, mezi které patřily Květy, Krok, Lumír, Světozor, Časopis Musea Království českého, Posel z Prahy, Paedagogium, Národní listy, Politik aj. Ze zahraničních spolupracoval s londýnským Atheneem, na jehož stránkách 1874–82 pravidelně propagoval českou vědu a písemnictví. Spolupráci s mezinárodní vědeckou obcí udržoval při zahraničních cestách do Německa, Francie a zejména Anglie 1875, kdy navštívil Ch. Darwina a stal se jeho přívržencem.

V české veřejnosti získal řadu obdivovatelů, mezi které patřil F. Krejčí, F. Čáda, V. Náprstek, J. Vrchlický, ale i odpůrců (T. G. Masaryk, Z. Nejedlý, F. X. Šalda). Spor D. s Masarykem dospěl až před univerzitní disciplinární komisi. Přes zjevnou nevraživost mezi oběma se však dokázali v odborné rovině respektovat ( D. např. Masarykovi blahopřál k jeho dílu o sebevraždě).

D. byl považován za významného přívržence německého filozofa J. F. Herbarta. Na počátku ho však pod vlivem Leibnize zaujal monadistický pluralismus. Mezi tímto východiskem a herbartismem D. nalézal souvislosti. Vytvářel také české názvosloví, které umožnilo překlady významných filozofických prací. Dále se pokusil o vlastní klasifikaci věd, napsal práce z dějin filozofie a z estetiky. Senzaci vyvolaly v české společnosti jeho úvahy o G. G. Byronovi, které přednesl 1869–70 v Umělecké besedě a poté je vydal knižně. Estetikou se zabýval ve stěžejním díle Všeobecná aesthetika (1875). Jako znalec posuzoval umělecká díla své doby, přičemž se např. v případě V. Hálka nebo B. Smetany dostával do rozporů s názory dalších odborníků. Na rozdíl od řady současníků však dokázal ocenit hudbu L. Janáčka. Jako velmi moderní hodnotili D. dílo později i strukturalisté, kteří v něm nalezli domácí východiska vlastních metodologických principů. D. osobnost a dílo byly posuzovány nejednoznačně, jeho přínos české vědě a veřejnému životu však byl nepopiratelný.

D: soupis in: SČF, s. 111; LČL 1, s. 617. Výběr: Dějepisný nástin filosofie novověké, 1870; Psychologie pro školu, 1872; O filosofii a činnosti B. Bolzana, 1881; Poetika, 1881; O módní filozofii naší doby, 1883; O pokroku mravnosti, 1884; Dějiny filosofie nejnovější od Kanta až do doby nejnovější, 1887; O poměru pedagogiky k ostatním naukám, 1898.

L: výběr: Sborník Durdíkův, 1906; Z. Šolle, D. úsilí o dosažení docentury, in: Česká mysl 33, 1937; J. Zumr, Některé otázky českého herbartismu, in: Filosofie v dějinách českého národa, 1958, s. 166–185; J. Wagner, Durdíkové Alois, Josef, Pavel a Petr, 1961; J. Volek, Kapitoly z dějin estetiky 1, 1985, passim; J. Pešková, J. D. Antologie, 1989; I. Tretera, J. F. Herbart a jeho stoupenci, 1989, zvl. s. 299–341 a rejstřík (kde další literatura); J. Ludvová, Česká hudební teorie novější doby, 1850–1900, 1989, rejstřík; Sborník z konference ke 100. výročí úmrtí J. D., R. Dykast (ed.), 2003.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavla Vošahlíková