DURYCH Václav Michael Fortunát ?29.9.1735-31.8.1802

Z Personal
Václav Michael Fortunát DURYCH
Narození 29.9.1735 (datum křtu)
Místo narození Turnov
Úmrtí 31.8.1802
Místo úmrtí Turnov
Povolání

49- Náboženský nebo církevní činitel 55- Jazykovědec 65- Literární historik, kritik nebo teoretik

64- Překladatel

DURYCH, Václav Michael Fortunát, * 29. 9. 1735 (datum křtu) Turnov, † 31. 8. 1802 Turnov, římskokatolický kněz, historik, překladatel

Pocházel ze starobylého turnovského rodu brusiče drahých kamenů. Otec Josef D. byl měšťan a aktuár, matka Alžběta, roz. Vodsloňová. K rozvětvenému rodu patřili i Václav Josef Věnceslav D. (1863–1897), Jaroslav D. (1886–1962) a Bohuslav D. (1896–1969). Studia započal D. 1746, kdy vstoupil do druhé třídy piaristického gymnázia v Kosmonosích u Mladé Boleslavi, poté pokračoval 1749 ve Slaném. Po smrti otce 1750 odešel z hmotných důvodů do Tachova. V nedalekých Světcích se 1751 stal členem kongregace paulánů (Ordo Minimorum S. Francisci de Paula) a přijal řádové jméno Fortunát. Na kněze byl vysvěcen 1758. Jako lektor hebrejštiny, aramejštiny a řečtiny se uplatnil ve Vídni v paulánském klášteře. 1765 působil v Mnichově, kde u minoritů vyučoval teologii a hebrejštinu. Pod vlivem historika a dvorního bibliotekáře Andrease F. Öfeleho obrátil svůj zájem od orientalistiky ke slavistice. 1767 tam publikoval práci Dissertatio philologica de vocibus Khartymmím et Belahatchem, téhož roku se vrátil do Čech. Působil v Praze, několikrát zastával hodnost spolurektora, tři roky byl provinciálním vikářem. 1771 vydal latinský spisek o počátcích kostela sv. Salvátora a paulánského kláštera na Starém Městě De originibus templi Salvatoris et monasterii fratrum minorum S. Francisci de Paula Veteris Pragae specimen historicum. V 70. letech začal spolupracovat s paulánem F. F. Procházkou, s nímž se seznámil ve Vranově u Brna za jeho noviciátu a podnítil u něho zájem o studium orientální, klasické a slovanské filologie. Na podnět císařovny Marie Terezie zahájili práce na první edici nového českého překladu bible. Vyšli z posledního jezuitského vydání, tzv. Svatováclavské bible (1769–71), které opravili a na základě srovnání s Vulgatou s přihlédnutím ke starším českým překladům, zvl. k Bibli kralické, doplnili a 1778 pod titulem Nový zákon Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista… vydali. 1780 vyšlo přepracované vydání Nového zákona Biblí česká, tj. Celé Svaté Písmo Starého i Nového zákona. Oba překlady, zejména Svatováclavské bible, která byla třetí jazykově mírně aktualizovanou a podle Kralické bible místy upravenou Svatováclavskou biblí, přispěly k ustálení českého pravopisu. Vydány byly z prostředků nadace Dědictví sv. Václava jako završení její činnosti. 1 000 exemplářů bylo rozdáno lidu. D. náležel spolu s F. M. Pelclem, F. F. Procházkou, K. R. Ungarem aj. k Soukromé společnosti pražských učenců kolem I. Borna. Přátelské a korespondenční styky udržoval s B. J. Dlabačem, podněcoval slavistická studia J. Dobrovského, jehož byl i učitelem a s nímž byl od 1775 až takřka do konce života ve styku, dále s G. Dobnerem, M. A. Voigtem, I. Cornovou, J. Maderem, A. Strnadem. Zejména s Bornem, Pelclem a dalšími se D. podílel na reprezentativním díle osvícenského patriotismu, čtyřdílném biografickém slovníku Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler… Po zrušení jezuitského řádu a při úpravě bohosloveckých studií v 80. letech byl jmenován po dobu deseti let členem zkušební komise řečtiny a hebrejštiny při rigorózech a všech bohosloveckých předmětů při obyčejných zkouškách. V latinsky psané slavistické práci De Slavo-Bohemica sacri codicis versione dissertatio (1777, Rozprava o slovansko-českém překladu Písma sv.) se zabýval vlivem staroslověnského překladu bible na staročeský biblický text. K přepracování tohoto díla, které zamýšlel vydat koncem života, již nedošlo. Na základě josefínských reforem odešel po zrušení pražského paulánského kláštera 1784 s malou penzí do konventu do Vídně. Od července 1785 se ve vídeňské Dvorní knihovně zabýval studiem slavik, pořídil katalog hebraik a udržoval styky s vídeňskou a evropskou slavistickou a intelektuální elitou, zejména s J. V. Zlobickým, J. Werschauerem, B. Jenischem, J. Weinhoferem, M. Schimkem aj. I ve Vídni pokračoval na monumentálním, patrně již 1775 započatém díle Historia litteraria universae Slavorum gentis dialecti communis et antiquissimae (Literární dějiny společného a nejstaršího nářečí veškerého slovanského kmene), jehož název změnil na doporučení Dobrovského na latinský titul znějící v češtině Slovanská bibliotéka nejstaršího společného a církevního nářečí veškerého slovanského kmene. Pod vlivem Herdera nastínil svou představu staroslovanské a církevněslovanské filologie, ukázal na význam slovanské kultury a církevní slovanštiny. Spis představoval sbírku a interpretaci pramenů k nejstarším obdobím slovanského písemnictví a jazyka a byl proponován do 5 svazků. D. v něm zužitkoval bohatou heuristiku nazvanou Collectanea, čítající na čtyři tisíce stran. 1795 vydal ve Vídni první část 1. dílu Bibliotheca Slavica antiquissimae dialecti communis et ecclesiasticae universae Slavorum gentis I/I a věnoval ji Královské české společnosti nauk, jejímž dopisujícím členem byl od 1786. Druhou část 1. dílu vyhotovil do 1796. Téhož roku po zrušení paulánského kláštera i ve Vídni žádal o úřednické místo v Dvorní knihovně, které ale neobdržel. Vrátil se ke svému synovci do rodiště, kde si zakoupil domek. 1800 poslal rukopis druhé části k tisku do Pešti R. Lakicsovi. Dílo nevyšlo a po jeho smrti se ztratilo. Hmotný nedostatek nevylepšila ani D. studia regionální historie, jimiž se ke konci života zabýval, ani od 1797 zvýšená penze. 1800 byl stižen mrtvicí – tehdy ho naposledy navštívil Dobrovský, který jeho rukopisy odvezl. 1867 uctil Turnov svého rodáka odhalením pomníku.

D. se stal zakladatelem slavistického studia v Čechách, uznávaným orientalistou, jazykozpytcem, odborným spisovatelem a stoupencem ideje slovanské sounáležitosti. Objevil a popsal i některé rukopisy staročeské literatury jako Evangeliář vídeňský či zlomek Legendy o dvanácti apoštolích. Podepisoval se i Václav Durich, Vlastimil Durych.

D: korespondence: Vzájemné dopisy J. Dobrovského a F. D. z let 1778– –1800, in: Korespondence J. Dobrovského 1, 1895, A. Patera (ed.); soupis in: LČL 1, s. 627.

L: Vínek na hrob F. D., uvitý od turnovských studujících, J. E. Vitásek (ed.), 1861; J. M. Černý, V. F. D., první slavista český, 1889; OSN 8, s. 222–223; Jireček 1, s. 176; BOS 3, s. 640; Wurzbach 3, s. 395; F. Bačkovský, Kněží katoličtí o písemnictví novočeské zasloužilí, 1890, s. 54; K. Hikl, Listy českého probuzení, 1920, s. 178; A. Grund, Z osudů nevydaného svazku Bibliotheca slavica V. F. D., in: Národní osvobození, na pokračování od 1935; Biografický katalog československé republiky, K. Randé – V. Foch (ed.), 1939, s. 54; A. N., První slavista český, in: Lidové noviny 28. 9. 1935; bs, V. F. D. 140. výročí úmrtí, in: Lidové noviny 30. 8. 1942; týž, Zakladatel české slavistiky kněz V. F. D., in: Lidové noviny 11. 3. 1951; V. F. D. Sborník k 150. výročí úmrtí, J. Dlouhý (ed.), 1952; M. Laiske, Průkopník české slavistiky, in: Lidová demokracie 28. 9. 1955; J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 318; P. Křivský, V. F. D., 1978, edice inv. č. 330; LČL 1, s. 626–627 (kde další literatura); Vídeňský podíl na počátcích českého národního obrození – Wiener Anteil an den Anfängen der tschechischen nationalen Erneuerung, D. Havel – V. Petrbok – W. Reichel (ed.), 2004, passim.

P: Biografický archiv ÚČL Praha; LA PNP Praha (8 kartonů); Muzeum Českého ráje v Turnově; SOA Zámrsk, matrika narozených, farní úřad Turnov, sign. 5251, čas. rozsah 1699–1735, fol. 319a, září 1735; matrika zemřelých, farní úřad Turnov, sign 5260, čas. rozsah 1791–1812, fol. 19b, r. 1802, kde údaj o pohřbu 2. 9.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marcella Husová