DUSÍKOVÉ rodina kantorů, hudebníků a skladatelů

Z Personal
DUSÍKOVÉ rodina kantorů, hudebníků a skladatelů
Narození 16.8.1738
Místo narození Mlázovice na Jičínsku
Úmrtí 24.6.1818
Místo úmrtí Čáslav
Povolání 61- Pedagog
77- Hudební skladatel
Citace Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 442-444

DUSÍKOVÉ, rodina kantorů, hudebníků a skladatelů

Rodina pocházela z Mlázovic na Jičínsku. Hudební tradici založil Jan D. (* 19. 3. 1712), kolář a lidový hudebník. Syn Jan Josef D. (též Dussek) (* 16. 8. 1738 Mlázovice, † 24. 6. 1818 Čáslav), kantor, varhaník a hudební skladatel, získal první vzdělání u otce. Učil se hře na housle, klavír, hoboj, fagot a varhany. Působil v Lánově u Vrchlabí, v Chlumci nad Cidlinou a od 1758 vykonával funkci varhaníka a učitele v Čáslavi. (O jeho nevšedních pedagogických i varhanických schopnostech se pochvalně vyjádřil Ch. Burney v Hudebním cestopise XVIII. věku, 1773.) Orientoval se především na duchovní hudbu (Messa pastorale, Salve Regina), drobné varhanní kompozice, oblíbené písně a klavírní sonáty. 1759 se oženil s výbornou harfenistkou a chrámovou zpěvačkou Veronikou, roz. Štěbetovou (1735–1807). Tři z jejich osmi dětí pokračovaly v hudební tradici rodu a zajistily si ve vývoji evropské hudební kultury významné postavení.

Druhý syn Jana D. Václav Jiří D. (* 12. 3. 1751 Mlázovice, † 1815 Mohelno u Třebíče), varhaník a zpěvák, byl zakladatelem moravské větve rodu. Hudbě se učil u bratra Jana Josefa. 1784 se stal varhaníkem na Sv. Kopečku u Olomouce, na dalších moravských místech pak působil také jako kantor. Byl činný v kapele hraběte Jindřicha Haugwitze v Náměšti nad Oslavou. Komponoval chrámové skladby a písně. Sestavil teoretickou příručku pro hudebníky o základech generálního basu Fundamento pro basso generali. Narozdíl od české větve rodiny, která vymřela po meči, moravská pokračovala v hudební činnosti po celé 19. století.

Nejznámější člen rodu, syn Jana Josefa D. Jan Ladislav D. (křtěný Václav Jan, též Dussek, Duschek, * 1760 Čáslav, † 20. 3. 1812 Saint Germain-en-Laye, Francie), byl klavírním virtuózem a skladatelem. Základy hry na klavír a varhany získával od časného dětství u otce. Další všeobecné i hudební školení na jezuitském gymnáziu v Jihlavě, kde jako choralista zpíval ve františkánském chrámu a učil se hudbě u ředitele kůru Ladislava Spinara. Následně se stal žákem jezuitského gymnázia v Kutné Hoře, kde působil jako varhaník. Po krátkých studiích filozofie a teologie v Praze školu opustil a plně se věnoval kariéře virtuózního klavíristy a varhaníka. Ve službách a pod patronátem rakouského hraběte Männera odcestoval do Nizozemí a v 19 letech přijal místo varhaníka katedrály sv. Romualda v belgickém městě Mechelen. Tehdy začala řada jeho úspěšných a vyhledávaných koncertních vystoupení v mnoha městech Nizozemí a Německa. 1782 se setkal v Hamburku s C. Ph. E. Bachem, od něhož získal kompoziční podněty pro vlastní klavírní tvorbu. Vystupoval rovněž na carském dvoře v Petrohradě (1783) a krátce působil u knížete Karla Stanisława Radziwiłła. Následovalo koncertní turné po mnoha evropských městech, a to nejen jako klavíristy, ale i hráče na skleněnou harmoniku. Cesty zavedly D. do Paříže, kde hrál pro královnu Marii Antoinettu (1786). Setkání patrně inspirovalo 1793 i vznik skladby The Sufferings of the Queen of France (op. 23). Od 1789 se usadil na delší dobu v Londýně, kde učil a koncertoval. 1792 se tam oženil s dcerou italského nakladatele Domenica Corriho, hudebně mimořádně nadanou Sophií. S tchánem D. vedl hudební nakladatelství, v němž vyšla i mnohá jeho díla. Po finančním neúspěchu a úpadku firmy zanechal ženu i s narozenou dcerou Olivií v Londýně a prchl do Hamburku. Dcera pod jménem Buckleyová (* okolo 1798/1799 Londýn, † po 1847 Paříž) později působila jako klavíristka, harfenice a varhanice. Její skladatelské dílo, věnované drobným skladbám, často inspirovaným populárními národními písněmi, bylo v Londýně vydáno i tiskem.

D. se opět vydal na koncertní cesty a v říjnu 1802 navštívil i rodiště, kde s ním na koncertě účinkoval hornista Jan Stich- -Punto. Následně se představil na slavných koncertech v pražském sále Konviktu. Jeho posluchačem byl i hudebník a skladatel V. J. Tomášek, který D. kompoziční a hráčské umění vysoce hodnotil. 1804 D. vstoupil do služeb pruského korunního prince Louise Ferdinanda jako jeho učitel hudby. Nešťastnou princovu smrt v bitvě u Saalfeldu (1806) uctil rozsáhlou programní sonátou fis moll, Elégie harmonique sur la mort du Prince Louis Ferdinand de Prusse, op. 61. Roku 1807 se D. vrátil do Paříže, kde působil až do smrti jako učitel a organizátor koncertů ve službách ministra zahraničí Charlese Maurice Talleyranda-Périgorda. Uspořádal ještě cyklus koncertů v pařížském Odéonu (1808), kterým se rozloučil s koncertní činností.

Dobový hudební tisk obdivně hovořil o D. interpretační brilanci, zpěvnosti tónu, precizní technice, pedalizaci a vynalézavosti v tvorbě barvy úhozu. Jako skladatel působil v době přechodu od klasicismu k romantismu. V bohatém tvůrčím odkazu se zachovaly skladby nestejné umělecké hodnoty. Některá díla salonní hudby byla patrně komponována pro příležitostné události. Velké sonáty a klavírní koncerty mistrovsky využívaly zvukových a technických možností klavíru. Pozoruhodné bylo řešení programních námětů, daných již názvy sonát: La Consolation, La retour à Paris, L’Invocation, Les Adieux ad. Zejména volné věty předznamenaly melodikou a dramatismem díla romantiků (F. Chopin, R. Schumann, F. Mendelssohn-Bartholdy). D. zanechal i díla teoretická, určená k výuce: Instructions on the Art of playing the Piano Forte or Harpsichord (1796). Škola vyšla pod jménem Dussek v několika jazycích a mnoha vydáních (některá z nich uvádějí jako spoluatora pařížského výrobce klavírů a obchodníka hudebninami I. Pleyela). D. náležel k nejvýznamnějším klavírním skladatelům, ve své době srovnávaným s L. van Beethovenem, M. Clementim a L. Spohrem. Ačkoliv sám nevytvořil klavírní školu, obliba jeho díla přetrvala do současnosti.

Jeho mladším bratrem byl František Josef D. (též František Benedikt, Franz Benedikt Dussek), * 22. 3. 1765 Čáslav, † asi 1816 Stična, Slovinsko, skladatel, houslista a kapelník. Hudební vzdělání získal od otce Jana Josefa D. Ovládal hru na klavír, housle a violoncello, otci vypomáhal na varhany. V hudebním vzdělání pokračoval v Praze u Augustina Šenkýře. Po ukončení studií působil jako varhaník benediktinského kláštera v Emauzích. Většinu života strávil v zahraničí, nejprve ve službách hraběnky Lützowové v Itálii (1785), později účinkoval jako koncertní mistr divadelních orchestrů v Benátkách i v Miláně. Stal se význačným houslistou a varhaníkem katedrálního orchestru ve slovinské Lublani. Byl spoluzakladatelem prestižní Filharmonické společnosti (1794), pro kterou zkomponoval i několik symfonických děl. Vyzkoušel službu vojenského kapelníka Davidovićova pěšího pluku. Jeho dílo zahrnuje jak instrumentální, tak i vokální skladby, byl autorem oper (Il brutto, osia Roma deliberata, 1816; La ferita mortale, 1807; Il felice sucsesso, 1810; opera seria Roma salvata, 1816), které nastudovaly slavné operní domy ve Štýrském Hradci, Benátkách, Bergamu, Miláně aj., partitury se však nedochovaly, stejně jako partitura oratoria Gerusalemme distrutta. Tiskem vyšla komorní hudba. Dobové opisy děl se zachovaly ve sbírkách v Miláně, Modeně a Lublani. Skladby stylem nevybočovaly z dobové tradice, vynikaly melodičností a bohatou motivickou prací.

Kateřina Veronika Anna D. (též Veronika Elisabeta, Veronika Rosaria Dussek, provd. Veronica Cianchettini, * 8. 3. 1769 Čáslav, † 24. 3. 1833 Londýn), klavíristka, harfenistka, zpěvačka, byla dcerou Jana Josefa D., u něhož se také učila klavírní hře. Velmi záhy se uplatnila jako koncertní umělkyně. Většinu života strávila v zahraničí. Na pozvání bratra Jana Ladislava D. odjela 1795 do Londýna, kde se mimo hru na klavír a harfu věnovala pedagogické činnosti a vynikla i jako skladatelka. Provdala se tam za vydavatele a obchodníka hudebninami a uměleckými předměty, Itala Francesca Cianchettiniho. Z jejího kompozičního díla, vesměs vydaného v Londýně, jsou známy dva klavírní koncerty, několik klavírních sonát a drobné klavírní salonní skladby.

D: Jan Ladislav D., soupis díla in: H. A. Craw, A biography and Thematic catalogue of the Works of J. L. Dussek (CraD), Los Angeles, University of Southern California, 1964.

L: HS 1, s. 270; MGG 2/5, sl. 1712–1718; Grove 7, s. 771–776; Dlabač 1, sl. 345–353; Pazdírek, s. 214; www.ceskyhudebnislovnik.cz; výběr: J. Böhmová, Kapitoly z dějin klavírních škol, 1968, s. 57–73; O. L. Grossmann, The Solo Piano Sonatas of J. L. Dussek (disertace yale University USA, 1975); V. Klíma, Návštěva J. L. D. v Čechách v roce 1802, in: Hudební věda 12, 1975, s. 140–153; Z. Pilková, Houslové sonáty českých skladatelů z let 1730–1810, in: tamtéž 23, 1986, s. 291–311; J. Böhmová-Zahradníčková, Slavní čeští klavíristé a klavírní pedagogové z 18. a 19. století, 1986, s. 33–49; M. E. Doutt, The Concertos of J. L. Dussek (disertace University of Kentucky USA, 1989); A. Gerhard, J. L. Dusseks Le retour à Paris: eine Klaviersonate zwischen „Aufklärung“ und „Romantik“, in: Archiv für Musikwissenschaft 53, 1996, s. 207–221. František Josef D.: J. Snížková, F. J. Benedikt D., in: Muzikološki zbornik 26, 1990, s. 29 až 35 (se soupisem díla);M. Bergamo, Zwischen Serenade und Symphonie… glazbena kultura i mali majstori srednje Europe 1750–1820, in: V. Katalinić, Off–Mozart: Musical Culture and the Kleinmeister of Central Europe, 1750–1820, Zagreb 1955, s. 55–66.

P: Národní knihovna ČR Praha, RISM, Souborný hudební katalog (SHK).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zuzana Petrášková