DVOŘÁČEK Jan 30.11.1825-29.6.1898

Z Personal
Jan DVOŘÁČEK
Narození 30.11.1825
Místo narození Dobruška
Úmrtí 29.6.1898
Místo úmrtí Teplice
Povolání 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Citace Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 460-461
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=76923

DVOŘÁČEK, Jan, * 30. 11. 1825 Dobruška, † 29. 6. 1898 Teplice, malíř, ředitel sklářské školy

Studia nemajetného výtvarně nadaného chlapce umožnil opočenský kníže Colloredo-Mannsfeld. D. 1841–46 absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, současně u sochaře E. Maxe soukromě studoval modelování. Začínal jako domácí učitel kreslení v pražských šlechtických rodinách. Na základě konkursu v Pražských novinách (Prager Zeitung) 1855 získal místo učitele kreslení a modelování na budoucí odborné sklářské škole v Kamenickém Šenově. Byl jmenován jejím prvním učitelem a správcem, přestože se sklářskou výrobou do té doby žádné zkušenosti neměl. Předtím než nastoupil, podnikl ještě studijní cestu do Belgie a Francie, aby poznal tamní sklářskou výrobu. 1856 ve Škole odborného kreslení a modelování (Fachzeichen- und Modellierschule) v Kamenickém Šenově slavnostně zahájil výuku. Učiliště se stalo druhou uměleckoprůmyslově orientovanou odbornou školou v rakouském mocnářství a první odbornou sklářskou školou na světě. Po příchodu do Kamenického Šenova D. navštěvoval místní brusiče, kuliče, malíře, pozlacovače a rytce skla v jejich dílnách, poznával jednotlivé pracovní techniky, složení barev, vlastnosti a použití nástrojů a zacházení s nimi, takže brzy mohl místním výrobcům sám udělovat rady. Jeho spolehlivým průvodcem a rádcem se stal malíř skla (kdysi student pražské akademie) Josef Franz Müller, který 1839–56 v Šenově na nedělní škole kreslení (předchůdkyni školy pro kreslení a modelování) učil kreslit ve všední dny žáky školy a v neděli se věnoval učňům z okolí. D. škola měla zpočátku 154 žáků a působila v jedné místnosti farní obecné školy. Navštěvovali ji žáci z místa i okolí, mistři, pomocníci i učňové. Stala se velmi vyhledávanou. 1859 spolu s rozšířením výuky byl zakoupen domek v její blízkosti, v němž se zařídily místnosti pro modelování, ale také pro frekventanty, kteří se nepřetržitě vzdělávali po delší dobu. Učiliště mělo sedm oddělení (první, dvouleté, pro žáky z Kamenického Šenova, druhé – rovněž dvouleté – pro žáky ze sousedních obcí, třetí a čtvrté tříleté pro učně z místa i sousedních obcí, páté pro tovaryše a mistry, v šestém a sedmém oddělení se žáci seznamovali s dekory v gotickém a renesančním stylu, navrhovali tvary nádob a jejich malovanou, rytou a broušenou výzdobu). Ve školním roce 1866/67 ho navštěvovalo už 201 žáků. Od poloviny 60. let D. seznamoval místní výrobce s historickými i současnými výrobky na školních výstavách vzorných uměleckoprůmyslových předmětů, které si půjčoval v Rakouském muzeu pro umění a průmysl nebo na ministerstvu obchodu. 1868 se škola zúčastnila výstavy v Paříži, 1862, 1867 a 1875 v rámci rakouské expozice pak světových výstav v Londýně, Paříži a ve Vídni. Zastoupení měla i na přehlídkách současného uměleckého průmyslu v Teplicích, Vídni aj. 1875 se přestěhovala do nové budovy, na jejíž zakoupení přispělo ministerstvo obchodu (5 000 zl.); objekt dnešní střední uměleckoprůmyslová škola sklářská využívá dodnes jako součást školního areálu. Rozmach průmyslové výroby lustrů si vynutil rozšíření výuky o zpracování kovů, D. proto přijímal další učitele kreslení, modelování, smaltování, cizelování, rytí kovů, galvanické pokovování, kovotlačitelství a montáže.

V prosinci 1880 přešel ústav pod správu ministerstva obchodu a přejmenoval se na odbornou školu pro sklářství a kovoprůmysl (Fachschule für Glas- und Metallindustrie). Ministerstvo D. jmenovalo profesorem a prvním ředitelem. Nově bylo zavedeno praktické dílenské vyučování malby na skle a porcelánu a rytí skla, pro něž D. získal nejlepší místní odborníky. Následující reorganizace proběhla 1882, kdy školu převzalo ministerstvo kultu a vyučování. 1885 byl D. penzionován a vyznamenán zlatým křížem za zásluhy s korunou, ale nepatrné penze se domohl jen cestou milosti. Jeho nástupcem se stal architekt Leo Chilla.

D. patřil především k vynikajícím pedagogům, jeho žáci K. Pietsch, F. Ullmann, A. Helzel, J. Ahne, F. a A. Hornové ad. se zařadili k předním šenovským rytcům a malířům. Vychoval dodnes obdivované zručné řemeslníky světové úrovně. Umělecká ruční výroba skla se díky škole rozšířila. V závěru života se D. odstěhoval do Teplic k příbuzným a sám maloval. Na Zemské jubilejní výstavě v Praze 1891 vystavoval akvarely Pracovnice ze severočeských skláren, Kristus na kříži a Jaroslava Šternberka poslední boj s Tatary. Byl pohřben na hřbitově v Kamenickém Šenově. 1901 se uskutečnila posmrtná výstava akvarelů a kreseb, které byly ještě ve 30. letech 20. století početně zastoupeny ve sbírkách místního muzea. Dnes jsou nezvěstné. 1906 byla D. odhalena pamětní deska, která vchod do budovy školy znovu zdobí od 1966.

L: 70 Jahre Staatsfachschule für Glasindustrie Steinschönau in Böhmen 1856–1926, 1926; 80 Jahre Deutsche Staatsfachschule für Glasindustrie Steinschönau, 1936; F. F. Palme, Beiträge zur Geschichte der Steinschönauer Glasindustrie, 1935; J. Špaček, Význam sklářské školy v Kamenickém Šenově, in: Sklář a keramik 16, 1966, s. 229n.; A. Langhamer, Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská Kamenický Šenov 1856–2002, 2002; A. Langhamer – M. Hlaveš, Sklo a světlo. 150 let sklářské školy v Kamenickém Šenově. 1856–2006, 2006.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Antonín Langhamer