DVOŘÁK Arnošt 1.1.1881-22.10.1933

Z Personal
Arnošt DVOŘÁK
Narození 1.1.1881
Místo narození Hořovice
Úmrtí 22.10.1933
Místo úmrtí Praha
Povolání

15- Lékaři 92- Umění - ostatní 45- Voják nebo partyzán 63- Spisovatel

65- Literární historik, kritik nebo teoretik

DVOŘÁK, Arnošt (též Arno), * 1. 1. 1881 Hořovice, † 22. 10. 1933 Praha, spisovatel, voják, lékař

Pocházel z rodiny učitele a ředitele dívčí měšťanské školy Jana D. (1848–1926). Za gymnaziálními studiemi odešel 1891 do Příbrami, kde se jeho přáteli stali pozdější spisovatelé K. Sezima, L. Suchý, K. Toman, H. Jelínek. Od 1896 studoval v Písku, 1899 maturoval. Ač se zajímal o literaturu a od 1899 přispíval básněmi a prózami do periodik Moderní revue, Květy, Nový kult, Lumír, Přehled, Niva, později Národní listy, Noviny, Venkov, Lidové noviny aj., rozhodl se pro dráhu lékaře. 1905 promoval v Praze na české lékařské fakultě (MUDr.), poté absolvoval jednoroční aplikační školu vojensko-lékařskou ve Vídni a stal se vojenským lékařem. Pracoval v posádkové nemocnici v Praze, od 1912 byl šéflékařem 23. dělostřeleckého pluku na Hradčanech. Literárně debutoval 1902 překladem dramatu Stanisława Przybyszewského Pro štěstí (2. vyd. 1922) a v časopisu Květy 1903 otiskl několik delších novel (Ada, Mramorová paní). Od 1906 podnikal studijní cesty po Německu, Belgii, Francii a Rusku, později jako přítel politika K. Kramáře a jeho ženy zajížděl na Krym, který nabyl významu pro jeho další tvorbu. Orientoval se na monumentálně pojatá dramata o významných osobnostech národních dějin. 1907 dokončil hru z českého dávnověku Kníže zadanou do soutěže k otevření Vinohradského divadla 1908 a získal první cenu. Hra byla přijata, ale neuvedena. D. dotčen cenu vrátil a hru nabídl Národnímu divadlu, kde její premiéra 1908 vynesla D. nejen věhlas, ale 1909 i první cenu České akademie věd a literární cenu Náprstkovu. Jádrem dramatu byl konflikt knížete Přemysla s Libuší a po její smrti po vládě toužící Vlastou a boj s ní. D. uplatnil zcela nové pojetí historického dramatu. Aplikoval je i v dalších dílech, 1910 v Králi Václavu IV., poctěném 1912 první cenou České akademie věd (1914 překlad do němčiny M. Brod jako Der Volkskönig) a v režii K. H. Hilara 1919 provedené dramatické tragické epopeji Husité, zobrazující kolektivní náboženské vzepětí českého lidu za pravdu a svůj obraz světa. V dalším díle (Nová Oresteia, podle Aischyla, 1923) přidělil hlavní roli zástupům jako hybnému prvku děje a realizátoru myšlenky díla. Monumentální davové scény, národní patos, revoluční poslání a spojení kolektivního dramatu s dramatem jedince zařadily D. mezi přední dramatiky té doby jako jednoho z hlavních tvůrců tzv. zástupového dramatu. Hry vnesly na české jeviště expresionismus a v protikladu ke kvapilovskému novoromantismu předznamenaly začátek nové vlny moderního evropského dramatu v Čechách. 1913 D. s režisérem F. Zavřelem založil a s dalšími redigoval zprvu symbolisticky, poté expresionisticky orientovanou divadelní revui Scéna (1913–14). Po vypuknutí první světové války odešel jako vojenský lékař na bojiště a pobýval mj. i na Ukrajině. Po vzniku ČSR dosáhl hodnosti podplukovníka zdravotní služby. Od 20. let přispíval do Rudého práva, Jeviště, Divadla, Českého slova, Práva lidu, Listů pro umění a kritiku, Kopřiv, Varu ad. 1920 se stal s V. Hofmanem, J. Horou, K. H. Hilarem, J. Kodíčkem, I. Olbrachtem aj. spoluzakladatelem spolku Socialistická scéna. 1920 a 1922 napsal aktovky Mrtvá a Balada o ženě vražedkyni přepracované později do hry Marja vražedkyně (uvedeno 1931, netištěno). 1922 v režii Jiřího Krohy a za účasti 800 herců, 40 jezdců a 25 vozů uvedl Dramatický odbor Československých socialistů, 1923 přejmenovaný na Všelidovou scénu, jeho hru Husité v zámeckém parku v Josefově Dole u Mladé Boleslavi. Téhož roku realizovala Všelidová scéna hru Nová Oresteia v Průmyslovém paláci v Holešovicích, která skončila finančním krachem a soudní dohrou. S filozofem L. Klímou napsal 1922 cynickou, ostře sarkastickou grotesku Matěj Poctivý o ukradení státního pokladu, fakticky satiru na politický život a rozkrádání státního majetku za první republiky. Hra uvedená ve Stavovském divadle a 1922 poctěná státní cenou vzbudila mnoho nevole. Národní divadlo, pro něž byla napsána, ji provedlo až po soudním sporu a po přepracování na lidovou hru s titulem Matějovo vidění 1923. Ve 20. letech se vrátil k překladům z ruštiny a němčiny (A. P. Čechov Na velké cestě, 1921, F. Werfel Kozlí zpěv, 1923). Státní cenu obdržel 1925 za drama Bílá hora. Obranou proti kritice se stal jeho 1926 napsaný a 1927 vydaný dramatický pamflet Lvice. S J. Bartošem, V. Nezvalem, J. Seifertem působil D. od 1929 jako spoluredaktor levicově zaměřeného měsíčníku Nová scéna. Byl neúprosným literárním a divadelním kritikem, který si proti sobě i vůči své práci divadelního publicisty, teatrologa a dramatika obrátil mnoho nepřátel. Četná jeho další díla zůstávala nehrána či netištěna (Kalich, uvedeno 1928, netištěno, Pidras ohněstrůjce, 1931, netištěno). 1930 během tzv. odvodové aféry a tiskové kampaně kolem ní vedené převáženě pravicovým tiskem byla přibrzděna i D. lékařská kariéra: jako člen odvodní komise byl obžalován z přijímání úplatků za zprošťování branců od prezenční vojenské služby ze zdravotních důvodů. Po zatčení a delším vyšetřování byl vojenským soudem obžaloby zproštěn a na důkaz neviny povýšen na plukovníka. V soudních sporech ho zastupoval bibliofil, sběratel a renomovaný právník Kamill Resler. Aféra D. poznamenala zdravotními problémy a promítla se i do triptychu pro Národní divadlo pro sezonu 1933/34 o ženě vražednici Marja. Jeho starší zpracování od jara 1932 předčítal ve svém bytě v libeňské Invalidovně. Pohřben byl v Praze na Malvazinkách. S manželkou Marií (1909–1988) měl syna Borise a dceru Jarmilu. 1910–20 patřil k průkopníkům moderní české činohry a v pojiráskovské generaci vedle J. Hilberta a V. Dyka k předním novátorům českého historického dramatu, stavěného na myšlence utváření dramatického díla až na scéně za účinku gest a mluveného slova. Dějiny chápal jako komplex vzájemně se prolínajících konkrétních lidských osudů. Byl jedním z nejpozoruhodnějších dobových českých dramatiků.

D: soupis in: D. Jakubovská, Bibliografie divadelníka, in: E. Krejčí, A. D., 1970.

L: AČL, s. 49–50; J. O. Novotný, Poznámky ke st. cenám za rok 1925, in: Cesta 8, 1925–1926, č. 5, s. 82–84; Naše kniha 12, 1931, s. 28; P. Buzková, in: České drama, 1932, passim; nekrology: Ot. F. (O. Fischer), in: Lidové noviny 23. 10. 1933, ranní vyd.; sine, Básník A. D. zemřel v neděli 22. t. m., in: Rozpravy Aventina 9, 1933–34, č. 3, s. 33; jtg. (J. Träger), A. D. zemřel, in: Čin 5, 1933, č. 17, s. 402; OSN 28, s. 312; H. Jelínek, in: Lumír 61, 1934, s. 62; B. Vavroušek, Literární atlas československý 2, 1938, s. 182; V. Čepelák, První hořovická ročenka, 1938, s. 30, 35; G., Vzpomínka na A. D., in: Národní listy 31. 12. 1940; 170 let píseckého gymnázia, 1948, s. 83; J. Pokorný (doslov), in: Král Václav IV., 1957; R. Havel – J. Opelík a kol., Slovník českých spisovatelů, 1964, s. 86–87; E. Krejčí, A. D., 1970; Kunc 1, s. 131–134; KSN 3, s. 571; MSN 2, s. 466; MČE 2, s. 240; BL 1, s. 289; Otázky divadla a filmu 2, A. Závodský (ed.), 1971, s. 132; J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 519; LČL 1, s. 633–635 (s další literaturou); Tomeš 1, s. 275; S. Káš, MUDr. A. D. – vojenský lékař, dramatik a divadelní kritik, in: Praktický lékař 85, 2005, č. 1, s. 53–54; sine, Poctivá porce složitého moralizování, in: Divadelní noviny 18, 2009, č. 5.

P: Biografický archiv ÚČL Praha; Divadelní ústav Praha; Archiv ND Praha; LA PNP Praha, písemná pozůstalost (J. Kirschnerová, A. D., 1981, č. inv. 395).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marcella Husová