DVOŘÁK Josef 13.10.1901-4.4.1958

Z Personal
Josef DVOŘÁK
Narození 13.10.1901
Místo narození Tábor
Úmrtí 4.4.1958
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel
65- Literární historik, kritik nebo teoretik
Citace Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 481-482

DVOŘÁK, Josef (též Jozef), * 13. 10. 1901 Tábor, † 4. 4. 1958 Praha, úředník, žurnalista, básník, publicista

Pocházel z rodiny železničáře Josefa D. (* 1874) a Kateřiny, roz. Habětínkové (* 1879). Dětství prožil v rodišti a ve Veselí nad Lužnicí. 1919 maturoval na reálce v Českých Budějovicích. Zvolil si povolání učitele a 1921 nastoupil do Strážku u Bystřice nad Pernštejnem, 1923 učil v Hamru u Veselí nad Lužnicí. Pak odešel na Slovensko, kde 1923–25 studoval na Filozofické fakultě Komenského univerzity v Bratislavě. Současně byl úředníkem zemského úřadu pro péči o válečné poškozence a 1924–38 vedl kulturní rubriku Robotníckych novín. 1925–38 přispíval causeriemi a články do avantgardních novin a časopisů jako Slovenské hlasy, Slovenský deník, DAV, Stan, od 1927 byl stálým spolupracovníkem Literárních novin a Lidových novin. Posléze psal do Národního osvobození, Literárních rozhledů, Tvaru, Rozhledů, Činu, Tvorby, Zvonu, Žijeme, Kritického měsíčníku, Národní práce, Práva lidu, Nového života. Užíval pseudonym Jovan a šifry J. D., -jdv-, -sal. 1923–39 působil na Ministerstvu školství a národní osvěty v Bratislavě jako referent a účetní. 1925 se stal členem Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem, literárního odboru Umělecké besedy slovenské, Syndikátu novinářů a vstoupil do ČSSD, angažoval se jako funkcionář a kulturní organizátor. S ní 1948 přešel do KSČ. Koncem 20. let podnikl cestu po Skandinávii. Dojmy a vzpomínky zpracoval ve slovensky psaných fejetonech K severu (1930). Literární dráhu začínal jako básník. Sbírky Za domovem (1927), Balada o ohnivé smrti (1932) a Cesta k lidem (1934) mu uznání nepřinesly. Většího úspěchu dosáhl životopisnou prózou Severská balada (1932) a jako pořadatel sborníkových a antologických děl: výboru ze současné slovenské sociální poezie Výkriky (1932, s F. M. Komzalou) a zejména novátorské antologie z poezie mladých slovenských básníků po 1918 Tvář mladého Slovenska (1933). Redigoval Ročenku Robotníckych novin (1937) a 1936 až 1938 přispíval do orgánu literární skupiny socialistických realistů v ČSR, čtvrtletníku U skupiny Blok. Jako novinář se přátelil s řadou spisovatelů, hlavně slovenských, s P. Jilemnickým, J. Sekerou a V. Clementisem. Po vzniku slovenského státu zemi opustil a 1939 přesídlil do Prahy, kde se stal úředníkem ministerstva školství. Za války se literárně věnoval Skandinávii. Formou dokumentární studie podal komentovaný životopisný materiál z tragického manželství R. Těsnohlídka Dva mezi námi (1940), vydal sborník korespondencí Čtení o Mahenovi a Těsnohlídkovi (1941). Cestopisem pro mládež vyprávěným jako příběh dorůstajícího chlapce putujícího vlakem, lodí i letadlem po Skandinávii Bloudění severem (1941) obrátil ve 40. letech pozornost k literatuře pro děti a mládež. Doménou se mu staly postavy vodníků a hastrmanů a rozměrná originální vyprávění na pomezí pohádky a historické povídky: Pět hastrmanů (1942), Od moří i řek (1943) a biliofilsky vydaná „karlínská balada“ Hastrmanice (1943). Po válce pokračoval příběhem o vodníku z rudolfínské Prahy Hastrman Ivan (1947). Po osvobození působil od jara 1945 do konce 1946 jako přednosta tiskového referátu Úřadu předsednictva vlády a 1947–48 redaktor listu Národní osvobození, jehož stálým přispěvatelem byl již od 1926. K slovenské tematice se vrátil 1947 vydáním sborníku Slovenská politika včera a dnes ze statí publikovaných v Národním osvobození a obsahujícím vedle vlastních úvah a článků i autentické texty dohod a nařízení. 1949 byl redaktorem Lidových novin v Brně, od 1949 pracovníkem Novinářského studijního ústavu v Praze. Téhož roku vstoupil i do Svazu československých novinářů. Také v 50. letech se snažil propagovat vzájemnost Čechů a Slováků. Vydal knihu vzpomínek na kolegu a vzájemnou korespondenci Přátelské listy Petra Jilemnického (1954) a přispěl k biografiím slovenských autorů, osvětlil některé problémy jejich literární tvorby. Nejlepším D. dílem se stala povídková próza pro mládež Hoši z ratejny (1955), v níž zachytil život dětí v jihočeském venkovském městečku před první světovou válkou v kontextu s dělnickým hnutím. Povídkami pro mládež Hastrmani (1958) literární dráhu ukončil. Byl dvakrát ženatý, poprvé s Viktorií Hornákovou, podruhé s Vlastimilou Havránkovou (* 1907). Měl dceru a syna.

L: J. Živný (ed.), Bibliografický katalog, 1927; V. Foch – K. Randé (ed.), Bibliografický katalog Československé republiky za rok 1938 a 1939; Kunc 1, s. 135; J. Kunc, Slovník českých spisovatelů beletristů 1945–56, 1957, s. 92; Bibliografický katalog ČSR, 1959, č. 2, s. 40; Z. Heřman – J. Brabec – V. Karfíková – V. Formánková, Čtyři studie o Františku Hrubínovi, 1960, s. 210; E. Urx, Básnik v zástupe, Š. Drug (ed.), Bratislava 1961, s. 431; J. Kunc, Kdy zemřeli? Přehled českých spisovatelů a publicistů zemřelých od 1. 1. 1937 do 31. 12. 1962, 1962, s. 49; týž, Česká literární bibliografie. 1945–1963 1, 1963, s. 602; Z. Mráz, Literatura jižních Čech 1945–1965, 1967, s. 34, 63–64; MČE 2, s. 240; LČL 1, s. 635–636; J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 520 až 521; SBS 1, s. 533–534; BLS 2, s. 402.

P: Biografický archiv ÚČL Praha; Slovenská národná knižnica Martin, Národný biografický ústav.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marcella Husová