DVOŘÁK Max 24.6.1874-8.2.1921

Z Personal
Max DVOŘÁK
Narození 24.6.1874
Místo narození Roudnice nad Labem
Úmrtí 8.2.1921
Místo úmrtí Hrušovany nad Jevišovkou
Povolání

53- Historik

61- Pedagog

DVOŘÁK, Max, * 24. 6. 1874 Roudnice nad Labem, † 8. 2. 1921 Hrušovany nad Jevišovkou, historik a teoretik umění

Vnuk roudnického lobkovického archiváře Josefa D. (1796 až 1874), syn Maxe D. (1843–1909), od mládí čerpal z uměleckých, knižních a listinných sbírek rodu Lobkoviců. Po maturitě na roudnickém reálném gymnáziu (1892) se věnoval historii na české filozofické fakultě v Praze. Studoval u J. Golla, A. Rezka, J. Emlera, celoživotní přátelství navázal tehdy s J. Šustou, J. Pekařem, J. Kotěrou. 1894 přešel na Institut pro rakouský dějezpyt (Institut für österreichische Geschichtsforschung), kde se stal žákem a oblíbencem profesora F. Wickhoffa, zakladatele Vídeňské uměleckohistorické školy. Počítal s tím, že nastoupí po otci v archivu, ale 1895 se stal členem Institutu a na základě práce Quellenuntersuchungen zu Cosmas von Prag byl na jaře 1897 promován doktorem filozofie. Od nového školního roku mu Wickhoff nabídl místo asistenta ve svém uměleckohistorickém semináři. D. vykonal náročné studijní cesty po Francii a Itálii a postupně si vytvářel vlastní pojetí historického vývoje v západní a střední Evropě, jehož součástí byly dějiny výtvarného umění. Zkoumal je v rozsahu od antiky po současnost (impresionismus, expresionismus). Aplikoval přitom duchovědně orientovanou metodologii Wickhoffovu a vědecko-kritickou metodologii A. Riegla, které dále originálně rozvíjel. V březnu 1902 se ve Vídni habilitoval studií Die Illuminatoren des Johann von Neumarkt, jež vřadila malířství doby Karla IV. do evropských souvislostí a zaznamenala velký ohlas v zahraničí. Navázal objevnou monografií Das Rätsel der Kunst der Brüder van Eyck (1904, též česky). Práce byla oceněna světovou odbornou veřejností a na jejím základě, poté co se D. neúspěšné ucházel o mimořádnou profesuru dějin umění v Praze, ho 1905 prosadil Wickhoff jako mimořádného profesora vídeňské univerzity (na místo uvolněné smrtí profesora Riegla). Vytrvale se ho zastával proti provokacím německorakouských nacionalistů. Od 1909 byl D. řádným profesorem a současně vedoucím uměleckohistorické sekce Institutu pro rakouský dějezpyt. Mimo vědecké a pedagogické úkoly se nepřestal zajímat o českou výtvarnou problematiku, zejména ve studii Von Manes zu Švabinsky pro revue Die grafischen Künste (1904, česky 1910), kde bránil hodnotu české výtvarné kultury, a v historickém úvodu k Soupisu památek uměleckých a historických v politickém okrese roudnickém. Zámek roudnický (s B. Matějkou, 1907). Od 1905 působil jako generální konzervátor a od 1911 jako viceprezident Centrální komise pro zachování památek v Rakousku (Zentralkommission für Erhaltung der Kunst- und historischen Denkmäler). S jejím pověřením vykonal řadu cest po Předlitavsku, založil systematickou fotodokumentaci a sváděl zápasy za záchranu památkových objektů v Istrii, západní i východní Haliči, v Čechách aj. Podařilo se mu zachránit např. Diokleciánův palác ve Splitu a krakovský Wawel, pražské Podskalí však neubránil. Redigoval ročenku Jahrbuch der Zentral-Kommission (od 1907), sborník Österreichische Kunsttopographie (od 1907) a Wickhoffem založenou revue Kunstgeschichtliche Anzeigen (od 1910). Teprve za první světové války, když pominuly organizační a výjezdové povinnosti a přerušila se příprava na formulování říšského zákona na ochranu památek, mohl D. publikovat opět velké knižní práce. Vydal obsáhlý Katechismus der Denkmalpflege (1916), v němž položil základy památkářství jako vědecké disciplíny. Jeho badatelské snahy vyvrcholily monografií Der Idealismus und Naturalismus in der gotischen Skulptur und Malerei (1918). Vyložil v ní gotické umění z jeho vlastních předpokladů a ukázal dějiny umění zcela nově jako výraz dějin lidského ducha. Směřování výtvarného umění jako tzv. třetího světa viděl na hranici s náboženským, zvláště křesťanským idealismem a naturalistickým popisem vnější přírody. Pozdější kritika mu vytýkala nedocenění rané renesance a byzantských vlivů na evropské umění, avšak důležitější bylo novátorství duchovědného a dějinného zakotvení systému umění a systému myšlení, společně tvořících specifický tzv. duch doby. Po rozpadu monarchie usilovali D. pražští přátelé o jeho jmenování profesorem UK. Jakmile ale D. zjistil, že výhrady k jeho nástupu má osobně prezident republiky, rozhodl se setrvat ve Vídni. Ujal se vedení rakouského památkového úřadu, 1920 byl zvolen členem Rakouské akademie věd. Mnohostranná byla jeho činnost recenzentská (1895–1905 i na stránkách Českého časopisu historického), jako editor vydal Wickhoffovy spisy a jednu monografii A. Riegla. Duševně a fyzicky vyčerpán zemřel na Emině zámečku svého moravského žáka K. Khuena-Belassyho. Pohřben byl na hřbitově v Hrušovanech.

Hluboce filozoficky vzdělaný D. navázal ve svém díle jednak na Hegelovu filozofii a později především na revizi dosavadní filozofie dějin německými mysliteli W. Diltheyem a E. Troeltschem. Inspiroval se rovněž snahou badenské novokantovské školy založit obor tzv. kulturních věd na metodologicky přesném vědeckém základě. Přijal učení F. Wickhoffa a A. Riegla o svébytnosti umění vylučujícího napodobování přírody a vyjadřujícího sobě vlastní, autonomní svět. Nejvyšším cílem umění podle D. je vyjadřování vnitřních duchovních obsahů. Dějiny umění se D. jevily jako přetržitý, nepředvídatelný proces, charakterizovaný jednak permanentními změnami, jednak radikálními hlubinnými proměnami. Ty jsou přeměnami samé podstaty umění. Umění se tvůrčím způsobem podílí na duchovních dějinách, především na dějinách idejí, a proto jsou-li dějinami umění dějiny ustavičně se měnících názorů na člověka, svět, přírodu a vesmír, pak se v jejich rámci mění i umění samo. Dějiny umění jsou podle D. rovněž dějinami tvorby názoru člověka na svět. Předpověděl tak ideové směry, které přišly až dlouho po jeho smrti. Dějiny umění v jeho pojetí obsahují dvě základní světonázorové možnosti – idealismus a naturalismus, avšak nevyčerpávají se jimi, neboť jsou procesem vytváření jedinečných a neopakovatelných vztahů člověka k jeho okolí. Chápal nicméně, že umění musí mít nějaké stálé těžiště, a spatřoval je ve všelidské hodnotě uměleckých děl. Podobná hodnota se znovu a znovu vytváří, má obnovující se schopnost. Objev tradování antických forem v raně křesťanském umění v D. posílil jeho dějinný relativismus, D. prvně upozornil na historickou proměnlivost pojmu umění. Postupně došel k představě dějin umění jako procesu v podstatě iracionálního, kde se aktivně tvoří historie v tvůrčích činech geniálních tvůrců. Zvláštní pozornost věnoval dílu vybraných mistrů renesance a baroka, ale i impresionistovi C. Monetovi a expresionistovi O. Kokoschkovi, jehož cyklus kreseb Variace na jedno téma doprovodil 1921 úvodem. Své pojetí doložil zejména při výzkumu manýrismu, jehož pojmu dal nový obsah, a zrodu barokního umění. D. byl vysoce ceněn jako učitel. Podílel se 1909–21 klíčovým způsobem na profilu Vídeňské uměleckohistorické školy. Přednášel zpaměti, avšak přednášky pečlivě zpracovával v písemné podobě. Vychoval i české žáky: V. Kramáře, V. Birnbauma, E. Dostála, A.Matějčka, J. Pečírku, J. Cibulku, nepřímo Z.Wirtha. Největší historik umění české národnosti D. patřil k vědcům světového významu, kteří zásadním způsobem ovlivnili vývoj disciplíny a vstoupili do kontextu i s dalšími humanitními obory.

D: souborné vydání: Gesammelte Schriften M. D.’s 1–5, K. M. Swoboda – J. Wilde (ed.), München 1923-29; česky Stručný nástin dějin panství a hraběcího rodu Šlikovského, 1895; Umění jako projev ducha, J. Pečírka (ed.), 1935; Italské umění od renesance k baroku, J. Krofta (ed.), 1946; Katechismus památkové péče, J. Petrů (ed.), 1991; výbor z korespondence: Listy o životě a umění. Dopisy M. D. Jaroslavu Gollovi, Josefu Pekařovi a Josefu Šustovi, 1943.

L: Ein Gedenkblatt zur Trauerfeier M. D., Wien 1922; G. A. dell’Acqua, L’arte italiana nella critica di M. D., Firenze 1935; J. Neumann, Dílo M. D. a dnešek, in: Umění 9, 1961, č. 6, s. 525–572; J. Pečírka, Dr. M. D., 1966;M. J. Libman, Vjenskaja škola iskusstvoznanija, Moskva 1969; J. Pavel, M. D., 1971; L. Kalinowski, M. D. i jego teoria dzejów sztuki, Warszawa 1974; týž, M. D. i jego metoda badań nad sztuką, Warszawa 1975; Kutnar, rejstřík; H.-B. Busse, Kunst und Wissenschaft. Untersuchungen zur Ästhetik und Methodik der Kunstgeschichtswissenschaft bei Riegl, Wölfflin und D., Mittenwald 1981; T. Zaunschim, Kunstgeschichte als Geistesgeschichte. Eine andere Wiener Schule, Wien 1982; Kapitoly z českého dějepisu umění 2, R. Chadraba (ed.), 1987, s. 9–70 (s bibliografií); J. Bakoš, Štyri trasy metodológie dejín umenia, Bratislava 2000, s. 23–52; OSN 28, s. 312; OSND 2/1, s. 313; MSN 2, s. 468; EČVU, s. 101–102; Tomeš 1, s. 278; NEČVU 1, s. 153–154; ÖBL 1, s. 206–207; NDB 4, s. 209–210; ÖAW Almanach 71, 1921, s. 253–259.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera