DVORNÍK František 14.8.1893-4.11.1975

Z Personal
František DVORNÍK
Narození 14.8.1893
Místo narození Chomýž u Kroměříže
Úmrtí 4.11.1975
Místo úmrtí Chomýž u Kroměříže
Povolání

49- Náboženský nebo církevní činitel 50- Náboženský publicista

61- Pedagog

DVORNÍK, František, * 14. 8. 1893 Chomýž u Kroměříže, † 4. 11. 1975 Chomýž u Kroměříže, římskokatolický kněz, historik, byzantolog, pedagog, odborný spisovatel

Byl synem rolníka, měl dva bratry a sestru. Studoval 1904–12 na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, kde ho ovlivnili F. Nábělek, J. Dosoudil a A. C. Stojan, a do 1916 na teologické fakultě v Olomouci. 1916 přijal kněžské svěcení. Působil jako kooperátor v německých farnostech v Bílovci, Valteřovicích (dnes Vrchy) u Nového Jičína a ve Vítkově ve Slezsku. 1919–20 si zapsal slovanskou filologii, archeologii a byzantské dějiny v seminářích prof. L. Niederleho a J. Bidla na Filozofické fakultě UK v Praze. 1920 byl v Olomouci promován doktorem teologie (ThDr.). Přijal stipendium od českých katolíků v USA a odjel na studijní pobyt do Paříže. 1920–25 studoval současně slavistiku v Institut des études slaves a byzantologii na Sorbonně u prof. Ch. Diehla, politicko-hospodářské nauky na École des sciences politiques, kde 1923 získal diplom, řeckou paleografii na École des hautes études a diplomatiku na École nationale des chartes. 1926 obhájil disertační práci Les Slaves, Byzance et Rome au IXe siècle (Slované, Byzanc a Řím v 9. století; vyšla tiskem a 1927 za ni získal cenu Francouzské akademie) spolu s další studií s edicí řeckého životopisu Řehoře Dekapolity a byl promován doktorem filozofie (PhDr.) na Sorbonně. Po návratu přednášel jako asistent na Katolické teologické fakultě UK, kde se 1927 habilitoval pro obor církevních dějin a byl 1928 jmenován mimořádným profesorem, 1934 se stal profesorem řádným a 1935/36 pracoval jako děkan. 1938/39 odjel na studijní cestu do Britského muzea v Londýně, kde bádal už od 1927. Do vlasti se již natrvalo nevrátil. Jako mimořádný profesor pro výzkum přednášel na École des hautes études a na Collège de France v Paříži o křesťanských a byzantských dějinách a písemnictví. Uprchl do Velké Británie. Žil na faře katedrály svatého Jiří a působil jako kaplan u řeholnic v jižním Londýně a v Pound Hill v Sussexu. S exilovou vládou nespolupracoval a nesouhlasil s Benešovými snahami o sblížení se Sovětským svazem. Od podzimu 1947 přednášel především politickou filozofii starověkého Středního východu, Říma a Byzance na Trinity College Cambridgeské univerzity. Přijal pozvání Harvardovy univerzity, poté působil 1948–65 jako řádný profesor v Ústavu byzantských studií (Dumbarton Oaks Center for Byzantine Studies) bez pedagogického úvazku. Přednášel o slovanských dějinách i na několika dalších univerzitách v USA a v Kanadě.

D. byl mimořádně jazykově nadaný a již za bohosloveckých studií se zanítil pro cyrilometodějskou tradici, slavnou dobu Velké Moravy, uniatské snahy a ekumenický dialog, což prokazoval ve vědeckém díle i v praktickém snažení po celý život. Vypracoval se v největšího českého byzantologa a ve světově proslulého znalce dějin a politicko-filozofických systémů starověkých a středověkých kultur, rozšířil znalost starších slovanských a českých dějin ve frankofonním i anglofonním zahraničí a zasloužil se o uznání a zvýšení prestiže české vědy. D. celková bibliografie dosáhla více než 200 položek, na 30 knih, studie a články publikoval francouzsky a anglicky, česky psal málo. Již za studií v Paříži si osvojil pozitivisticky orientovanou kritiku pramenů a využil bohatě zásobených knihoven. Na kvalitní disertaci, postavenou na historické koncepci a obecně přijímanou za základ nazírání na problematiku, po celý život logicky i tematicky navazoval. I v dalších pracích látku – týkající se např. mezinárodního kontextu, úlohy nově vznikajících slovanských států, osídlení Balkánu, nájezdů Avarů a Slovanů, Slovanů v Byzanci, poměru mezi mocí duchovní a světskou, kontinuity církevních institucí, významu náboženského a literárního díla sv. Cyrila a Metoděje pro další vývoj slovanských národů, společenských a církevních sporů, christianizace Ruska, kultury, školství, každodenního života a fungování zpravodajských služeb – naskicoval do monumentálních, zevrubných děl, založených na rozboru dostupných pramenů či edic památek. V cyrilometodějských studiích vytvořil novou epochu a označil tzv. druhé Fótiovo schizma za historickou mystifikaci. Psal i o českých světcích. Poslední spis o vztazích mezi státem a církví, jež chtěl vyložit až do doby reformace, už nedokončil.

Výsledky bádání zveřejňoval na mezinárodních byzantologických kongresech. Při návštěvě Československa se 1963 seznámil s dosavadními archeologickými výzkumy (Mikulčice, Staré Město u Uherského Hradiště) a posoudil jejich význam s tím, že potvrdily jeho teorie, názory a poznatky.

Za pobytu v Paříži v první polovině 20. let zahájil placenou spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí ČSR v Praze (1921–39, informace z katolických a aristokratických kruhů), přispíval do francouzských a belgických katolických revuí a novin (La revue universelle, La vie et les faits, Les cahiers catholiques, Le croix, L’écho de Paris, Le libre parole) a sám vydával informační bulletin, v němž seznamoval čtenáře s politickými, hospodářskými, sociálními a náboženskými problémy Československa, přednášel o své vlasti, organizoval pro naše vystěhovalce ve Francii Spolek sv. Metoděje, staral se o české bohoslužby a dopisoval do českých listů (mj. Život, Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, Lidové listy, Čech, Našinec). Přednášel na tzv. unionistických sjezdech a poradách na Velehradě iniciovaných C. Stojanem (1921, 1924, 1927, 1932). Tradiční velehradské sjezdy obnovil v zámoří, a to v benediktinském opatství sv. Prokopa v Lisle (Illinois, USA), řídil je a přednášel na nich (1956, 1957, 1959). S prof. R. Jakobsonem uspořádal sympozium věnované Velké Moravě a cyrilometodějské misii na jaře 1964 v Dumbarton Oaks Center for Byzantine Studies ve Washingtonu. Předtím spoluzaložil Slovanský ústav v Praze (1928), učenou společnost sdružující přední odborníky v oblasti slavistických studií, a její mezinárodní vědeckou revui Byzantinoslavica. Spolupracoval s českými byzantology a paleoslovenisty. Na D. dílo u nás navázal Vladimír Vavřínek (* 1930).

Získal čestné doktoráty univerzit v Paříži a v Londýně, členství v učených společnostech a akademiích věd v několika zemích: byl mimořádným členem I. třídy ČAVU, dopisujícím členem Britské akademie věd, Královské belgické akademie, rumunské Akademie a ČSAV, čestným členem Královské historické společnosti v Londýně; byl i rytířem Francouzské čestné legie, držitelem Hastingsovy zlaté medaile za kompendium Myšlenka o apoštolském původu v Byzanci a legenda o apoštolu Ondřejovi (1958, cena udělena American Medieval Academy 1960, jejímž členem D. byl), monsignorem jmenovaným papežem Pavlem VI. za zásluhy a vědecké dílo, konzultantem pro vztahy s křesťanským východem na druhém vatikánském koncilu. 1992 byl vyznamenán in memoriam řádem T. G. Masaryka 3. třídy za šíření demokracie a lidskosti.

Zemřel během návštěvy v rodišti, kam zajížděl za příbuznými. Byl pohřben v Bystřici pod Hostýnem.

D: Kudělka – Šimeček, s. 103–106 (kde soupis díla 1926–66); V. Vavřínek, Francis D., His Life and Work, in: Byzantinoslavica 29, 1968, s. 265–280 (kde soupis díla 1954–67); týž, in: F. D., Byzantské misie u Slovanů, 1970, s. 7–19 (s komentářem monografií); týž, in: F. D., Zrod střední a východní Evropy, 1999, s. 523–24 (se soupisem knižních monografií 1926–1997); výběr: Život svatého Václava. K tisícímu výročí jeho mučednické smrti, 1929 (též mj. anglicky, francouzsky, německy, italsky, rusky a polsky, druhé české vyd. 2001); The Photian Schism. History and Legend, Cambridge 1948 (další vyd. 1970, Le schisme de Photius. Histoire et légende, Paris 1950, italské vyd. 1951, Fotiovo schizma. Historie a legenda, 2008, přel. T. Heiderová); The Making of Central and Eastern Europe, London 1949 (další vyd. 1974, Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem, 1999, 2. vyd. 2008, přel. P. Slunéčko); Svatý Vojtěch, druhý pražský biskup, Chicago 1950 (další vyd. Řím 1967 a 1983, Olomouc 1997); Se znamením kříže, Řím 1967; Svatý Václav, dědic České země, tamtéž 1968; Byzantine Missions among the Slavs. SS. Constantine-Cyril and Methodius, New Brunswick 1970 (Byzantské misie u Slovanů, 1970, přel. V. Vavřínek); Origins of Intelligence Services. The Ancient Near East, Persia, Greece, Rome, Byzantium, the Arab Muslim Empires, the Mongol Empire, China, Muscovy, New Brunswick 1974 (Počátky zpravodajských služeb. Starověký Blízký východ, Persie, Řecko, Řím, byzantská říše, arabsko-muslimské říše, mongolská říše, Čína, Moskevské knížectví, 2001, přel. P. Kůsová).

L: OSND 2/1, s. 314; KSN 3, s. 567; SČF, s. 112–113; Tomeš 1, s. 271; ČAVU, s. 64; Kutnar, s. 773–774; F. Cinek, Arcibiskup dr. A. C. Stojan, 1933, s. 996, 999; týž, Velehrad, 1933, s. 733–736; O. Obolensky, Father Francis D., in: Harvard Slavic Studies 2, 1954, s. 1–9 (s neúplným soupisem díla na s. 385–390); L. Němec, The Festive profile of Francis D., the Scholar, the Historian, and the Ecumenist, in: Catholic Historical Review 59, 1973, s. 185–224 (se soupisem díla); V. Vavřínek, Nécrologies. Francis D. (1893–1975), in: Byzantinoslavica 37, 1976, s. 232–236; B. Dupuy, L’oeuvre de monsieur François Dvornik, in: Istina [Paříž] 21, 1976, s. 154 až 165; J. Pinkava, Francis Dvornik – F. D. Historik a unionista. Ke stému výročí narození Moravana světového jména, in: VVM 45, 1993, s. 417 až 420; V. Vavřínek, Byzantská studia v Československu, in: B. Zástěrová a kol., Dějiny Byzance, 1994, s. 473–74 a passim; týž, D. F., in: Lexikon für Theologie und Kirche 3, Freiburg – Basel – Rom – Wien 1995, s. 418; týž, Doslov, in: F. D., Počátky zpravodajských služeb, 2001, s. 393–401; T. Kavanová, Profesor F. D. jako zpravodajec. Neznámá kapitola ze života moravského historika, in: VVM 53, 2001, s. 252–262; A. Červinka, Významné osobnosti Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži, 2007, s. 21 až 22; P. Ambros, F. D., in: F. D. Fotiovo schizma. Historie a legenda, 2008, s. 532–533 (s neúplným soupisem díla a literatury).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Gustav Novotný