DYK Viktor 31.12.1877-14.5.1931

Z Personal
Viktor DYK
Narození 31.12.1877
Místo narození Pšovka u Mělníka
Úmrtí 14.5.1931
Místo úmrtí ostrov Lopud (Chorvatsko)
Povolání

63- Spisovatel 68- Redaktor nebo žurnalista

48- Politický publicista

DYK, Viktor, * 31. 12. 1877 Pšovka u Mělníka, † 14. 5. 1931 ostrov Lopud (Chorvatsko), spisovatel, dramatik, překladatel, žurnalista, politik

Pocházel z rodiny vysokého hospodářského úředníka. Jeho otec Václav D. (1843–1903) byl původně správcem lobkovického dvora v Pšovce, 1885–96 ředitelem mělnického panství a od 1896 centrálním ředitelem všech panství mělnicko-hořínské větve knížecího rodu Lobkoviců se sídlem v Praze. Matka Hedvika, roz. Patrovská (1853–1927), byla dcerou ředitele lobkovického panství v Rožďalovicích. Vyrůstal se dvěma sourozenci: Ludvíkem (1875–1926), novinářem, nakladatelem, tiskařem, funkcionářem národně demokratické strany a sportovních spolků, a Hedvikou (1883–1906), provd. Kripnerovou. Dětství prožil z větší části v Mělníku, od počátku středoškolských studií žil v Praze, nejprve u babičky na Malé Straně, poté s rodinou v malostranském Lobkovickém paláci, od 1904 na Královských Vinohradech. 1888–96 studoval na gymnáziu v Žitné ulici v Praze, kde ho výrazně ovlivnil profesor dějepisu A. Jirásek, 1896–1900 na právnické fakultě české univerzity v Praze (studia zakončil 1903 judiciální zkouškou). V oboru však nikdy nepracoval a od 1904 se profesionálně věnoval literární tvorbě a žurnalistice. Již během středoškolských studií a zvláště na univerzitě intenzivně reflektoval dobové ideové a politické zápasy, v nichž byl ovlivněn především pokrokovým hnutím 90. let 19. století. Aktivně se účastnil studentského i kulturního spolkového života (činovník literárního a řečnického spolku Slavia, od 1902 Kruhu českých spisovatelů, od 1903 Umělecké besedy). Pod dojmem prožitku událostí konce 90. let, zejména prosincových bouří 1897, se stal stoupencem radikálního českého nacionalismu a historicko- státoprávního programu, požadujícího obnovu samostatného českého státu. Postupně formuloval vlastní koncepci idealistického českého nacionalismu, reagujícího na pocit ohrožení z německé strany, vyznačujícího se výrazným mravním imperativem a kladoucího na český národ přísné nároky. V intencích tohoto postoje vystupoval ve své žurnalistické i beletristické produkci kriticky proti českému komplexu malosti a defétismu, ale také proti „odzbrojujícímu“ humanismu. 1907–14 byl spolupracovníkem a komentátorem Pokrokové revue, 1907–31 redaktorem literárního časopisu Lumír, 1910 až 1914 deníku Samostatnost. 1911–18 se stal jedním z vůdců a publicistických mluvčích České strany státoprávně pokrokové, za niž 1911 neúspěšně kandidoval ve volbách do poslanecké sněmovny rakouské říšské rady. Výrazně se angažoval pro stranický program, požadující nejen radikální opozici proti vídeňské vládě a plné uznání českého historického státního práva, ale též samostatnou českou zahraniční politiku, připravující se na mezinárodní řešení české otázky za předpokládaného brzkého globálního válečného konfliktu a eventualitu samostatného českého státu mimo rámec rakousko-uherské monarchie. Za první světové války byl činný v domácím odboji a zároveň působil na české národní vědomí svou skrytě protirakouskou publicistikou a jinotajnou literární tvorbou. Pro tuto činnost a spojení se zahraničním odbojem byl v listopadu 1916 zatčen a do 1917 vězněn ve vídeňském posádkovém vězení. Po propuštění se znovu zapojil do politického boje a vystupňoval svoji žurnalistickou činnost: přispíval do týdeníků Národ a Česká demokracie, od října 1917 do konce svého života byl redaktorem Národních listů. V únoru 1918 se podílel na vzniku nové strany České státoprávní demokracie, přeměněné 1919 na Československou národní demokracii a stal se jedním z jejích vůdčích představitelů a novinářů; 1918–25 poslanec, od 1925 senátor Národního shromáždění. Patřil k čelným obhájcům národního charakteru československého státu, kritikům politické skupiny Hradu a přímo T. G. Masaryka a E. Beneše. Své výhrady vůči „hradní“ politice a dlouholetou konfrontaci s Masarykovými postoji, trvající od přelomu 19. a 20. století, završil 1929 publikací Ad usum pana presidenta republiky, následovanou výměnou polemických dopisů s prezidentem. 1928 se po sedmadvacetileté známosti oženil s novinářkou, spisovatelkou a překladatelkou Zdeňkou Háskovou (1878–1946). Vlastní děti neměl, ale vychovával synovce Viktora Kripnera (1906–1956), syna sestry Hedviky, zesnulé při porodu, pozdějšího básníka, překladatele, diplomata i vydavatele části D. díla.

D. rozsáhlá tvorba zahrnovala široké spektrum žánrů a obrážela autorův intenzivní prožitek aktuální společenské a politické reality, jež byla trvalým zdrojem inspirace jeho děl. Do literatury vstoupil 1897 sbírkou dekadentně laděných veršů A porta inferi. V konfrontaci s dekadencí a v postupném překonávání jejího stylizovaného gesta se začal odvíjet jeho tvůrčí i osobní zápas, oscilující mezi rozkladnou skepsí a ideálem, umožňujícím integraci osobnosti. Dekadentní individualismus postupně spojoval s vyhraněně kritickým pohledem na soudobé české politické a kulturní poměry i na mravní profil značné části národa. Základním motivem jeho děl se stal romanticky prožívaný svár ideálu a skutečnosti, touhy po absolutnu a intelektuální skepse (básnické sbírky a skladby: Síla života, 1898; Marnosti, 1900; Buřiči, 1902; Milá sedmi loupežníků, 1906; Giuseppe Moro, 1911; Zápas Jiřího Macků, 1916; drama Zmoudření Dona Quijota, 1913, premiéra 1914; lyrická próza Krysař, 1915). Atmosféru studentského hnutí a politických bojů 90. let zachytil v románech Konec Hackenschmidův (1904) a Prosinec (1906), jež měly tvořit součást nerealizovaného čtyřdílného cyklu Akta působnosti Čertova kopyta; k tematice se po letech vrátil v románu Prsty Habakukovy (1925). Dobovou českou společnost analyzoval v úsečných satirických básních, shrnutých ve sbírkách Satiry a sarkasmy (1905), Pohádky z naší vesnice (1910) a Prohrané kampaně (1914), i v drobných prózách (Příhody. Ironie a smutky, 1911). V dramatu první světové války dospěl v poezii k monumentálnímu vyjádření vztahu jedince k vlasti a národu i mravního smyslu boje za národní osvobození (tzv. Válečná tetralogie: Lehké a těžké kroky, 1915; Anebo, 1918; Okno, 1921; Poslední rok, 1922). Deziluzi z poválečných československých poměrů a obavy o další osud svobodného národa a jeho státu vyjádřil v několika sbírkách z 20. let (Podél cesty, 1922; Domy, 1926; Zpěvy v bouři, 1928). D. reflexivní a intimní lyrika dosáhla vrcholu v poslední básnické sbírce Devátá vlna (1930). S jeho vztahem k politickému dění souvisely četné satirické prózy, například alegorie Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova z doby první světové války (na pokračování v Lidových novinách 1915, knižně 1923) nebo Můj přítel Čehona (1925) a Holoubek Kuzma (1928) z počátků ČSR, ale i pokus o třídílný generační román Děs z prázdna, který měl zachytit historii tří pokolení českého měšťanského rodu, román zůstal torzem, vydaným posmrtně pod titulem Děd Václav Šaroch (1932). Nedoceněna zůstala D. tvorba dramatická, přestože – s výjimkou Zmoudření Dona Quijota – nedosahovala významu jeho básnického díla (dramata Posel, tisk i premiéra 1907; Velký Mág, tisk i premiéra 1915; Revoluční trilogie: Ranní ropucha, Figaro, Poražení, premiéra všech tří částí 1917, tisk 1921; satirická komedie Ondřej a drak, premiéra 1919, tisk 1920). Rozsáhlá a mnohostranná byla D. činnost novinářská, zahrnující politické komentáře, úvahy a polemiky, fejetony, literární a divadelní recenze v denním tisku, politických i kulturních časopisech i samostatné publikace, reagující na časové problémy (brožury O Balkánu a o nás, 1913). Část D. politické publicistiky byla vydána v souborech Inter arma (politické články z doby první světové války, 1928) a O národní stát (politické stati 1917–31; sedm dílů, 1932–38). Dokumentárně historickou hodnotu si zachovaly dvoudílné paměti Vzpomínky a komentáře (1927), vztahující se k období 1908–18, i publikovaná přednáška Ovzduší mých studentských románů (1931). Překládal též francouzskou poezii (Ch. Baudelaire, P. Verlaine, T. Corbière; souborně Francouzská poezie nové doby v překladech Viktora Dyka, 1957). Z jeho básnického i prozaického díla byly vydány četné výbory.

Zemřel na srdeční mrtvici při koupání v moři u dalmatského ostrova Lopudu. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze. 1932 byla po něm pojmenována Letohradská ulice na pražských Královských Vinohradech, kde 1904–31 bydlel. O jeho literární a ideový odkaz pečoval Spolek pro zřízení pamětní desky a pomníku V. D. (1932–62), administrativně rozpuštěný na počátku 60. let, ale neoficiálně pokračující ve své činnosti až do konce 80. let; 1991 na něj navázala Společnost V. D.

D: soupis in: LČL 1, s. 644–646.

L: OSN 28, s. 316; OSND 2/1, s. 320–322; MSN 2, s. 474–475; MČE 2, s. 244–245; ČBS, s. 128–129; Tomeš 1, s. 281–282; A. Hartl, O politickém básníku, 1931; M. Rutte, V. D., 1931; H. Jelínek, V. D., 1932; A. Novák, V. D., 1936; Z. Myšička, V. D., 1971; J. Med, V. D., 1988; F. Kautman, Naděje a úskalí českého nacionalismu. V. D. v českém politickém životě, 1992; J. Tomeš, V. D. a T. G. Masaryk, Dvojí reflexe češství, 2009; Básník a politik. Sborník z konference k sedmdesátému výročí úmrtí V. D., 2004; V. D. Osmdesát let od smrti, Sborník textů Centra pro ekonomiku a politiku č. 92, M. Loužek (ed.), 2011.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Josef Tomeš