EČER Bohuslav 31.7.1893-14.3.1954

Z Personal
Bohuslav EČER
Narození 31.7.1893
Místo narození Hranice na Moravě
Úmrtí 14.3.1954
Místo úmrtí Brno
Povolání 44- Právník

EČER, Bohuslav, * 31. 7. 1893 Hranice na Moravě, † 14. 3. 1954 Brno, právník, politik

Pocházel z rodiny železničáře. 1911 maturoval na gymnáziu v Kroměříži, 1911–15 studoval práva na univerzitě ve Vídni. Již 1910 vstoupil do sociálně demokratické strany a začal přispívat do jejích novin a časopisů na Moravě (Hlas lidu, Českoslovanská Morava). Za první světové války sloužil 1915–18 v rakousko-uherské armádě. 1920 dokončil studia práv na UK v Praze a byl promován JUDr. Od 1923 působil jako advokát v Brně. 1921 se s levicí sociálně demokratické strany podílel na založení Komunistické strany Československa. 1925 patřil k autorům a signatářům tzv. Brněnského memoranda, kritizujícího přílišnou podřízenost KSČ direktivám Komunistické internacionály. 1929 byl z KSČ jako nositel pravicové úchylky a likvidátorství vyloučen a vrátil se do ČSSD, v níž byl pak – především na komunální úrovni – politicky činný až do konce 30. let: 1924–39 byl členem brněnského městského zastupitelstva, 1935–39 druhým náměstkem starosty města, 1937 až 1938 členem ústředního výkonného výboru Československé sociálně demokratické strany dělnické. Ve 30. letech se angažoval v antifašistickém a mírovém hnutí a posléze v boji na obranu republiky. Organizoval pomoc německým a rakouským exulantům a 1936–38 se podílel na činnosti Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku, poté Společnosti přátel demokratického Španělska. 1935–38 byl předsedou brněnské odbočky Společnosti pro hospodářské a kulturní styky s novým Ruskem. V září 1938 pronesl v Anglii osm přednášek na téma „ČSR v boji proti nacismu za mír Evropy a světa“, jimiž chtěl upozornit anglickou demokratickou veřejnost na ohrožení československé demokracie ze strany sudetských Němců a hitlerovského Německa.

Po Mnichovu vystupoval E. proti autoritativním tendencím a defétismu v českém veřejném životě a důsledně hájil demokratické pozice. Patřil k protagonistům dokumentační akce, dokazující neoprávněnost německého záboru řady moravských lokalit s českou většinou; shromážděný materiál předal (spolu s Jaroslavem Císařem) koncem října 1938 britské vládě, poslancům a novinářům ve formě pamětních spisů Munich Agreement 29th/IX 1938 and Land Moravia-Silesia a The Czech Part of Silesia and the Neighbouring Parts of Moravia and the Munich Agreement. V Londýně se opakovaně setkal s E. Benešem.

Na začátku dubna 1939 uprchl s rodinou přes Jugoslávii do Francie, kde se zapojil do zahraničního odboje (redaktor časopisu Československý boj a pracovník zahraniční sekce Československého národního výboru v Paříži). V červnu 1940 se za dramatických okolností uchýlil z Paříže do neokupované jižní Francie, kde pomáhal československým uprchlíkům ve styku s francouzskými úřady a 1940–41 se podílel na činnosti československého konzulátu v Marseille. 1941–42 pobýval ve francouzském Ústavu pro studium mezinárodního práva v Nice (evakuovaném tam z Paříže). V září a říjnu 1942 odjel přes Španělsko a Portugalsko do Londýna, kde se stal poradcem exilového ministra spravedlnosti J. Stránského. Soustavně se zabýval problematikou válečných zločinů v probíhající válce a jejich poválečného postihu. 1944 byl jmenován československým delegátem v Komisi Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů, kde prosadil ideu potrestání původců druhé světové války a válečných zločinců, jež byla posléze uskutečněna norimberským tribunálem, a vymezil pojem zločin proti humanitě. 1945 se stal náčelníkem československé pátrací služby v Německu, stíhající německé válečné zločince z českých zemí. Byla mu propůjčena hodnost generála justiční služby a titul mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra. Významně se podílel na předání K. H. Franka i dalších nacistických prominentů československé spravedlnosti a na pátrání po lidických dětech, zavlečených na převýchovu do německých rodin; 1945–46 vedl československou delegaci u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. Ve spolupráci s publicistou E. Cenkem napsal dokumentární knihu Jak jsem je stíhal (1946). Svou misi ukončil 1954 v souvislosti s uzavřením činnosti Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů. 1948–50 působil jako profesor mezinárodního práva na MU v Brně (autor skript Příručka mezinárodního práva veřejného, 1949). Po administrativním zrušení fakulty 1950 byl penzionován. Na počátku 50. let se opakovaně vyslovil proti justiční zvůli politických procesů a pokusil se intervenovat za některé oběti. Náhlou smrtí unikl připravenému zatčení a odsouzení v procesu s funkcionáři ČSSD na podzim 1954.

L: ČBS, s. 130; Tomeš 1, s. 286; Velká všeobecná encyklopedie Diderot 4, 2001, s. 485; J. Tomeš, Průkopníci a pokračovatelé, 2. vyd. 2005, s. 47 až 48.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Josef Tomeš