EBERT Karl Leopold Felix Egon 5.6.1801-24.10.1882

Z Personal
Karl Leopold Felix Egon EBERT
Narození 5.6.1801
Místo narození Praha
Úmrtí 24.10.1882
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel

EBERT, Karl Leopold Felix Egon (též Carl), * 5. 6. 1801 Praha, † 24. 10. 1882 Praha, spisovatel, dramatik, libretista

Narodil se na Malé Straně v domě U Zlatého slunce ve Valdštejnské ulici v rodině fürstenberského správce a advokáta Michaela Xavera E. († 1829) a Josephy, roz. Hürschmannové. Od 1814 studoval dva roky na piaristické akademii (Das Löwenburgkonvikt) ve vídeňské čtvrti Josephstadt. Další studia, poslední rok gymnázia, přípravné filozofické ročníky a práva, absolvoval v Praze. Estetice se soukromě věnoval u J. H. Dambecka. Z práv odešel E. po prvním rigorózu (1824) a 1825 vstoupil do služeb kmotra Egona Fürstenberga jako knihovník knížecích sbírek a fürstenberského archivu v Donaueschingen, jehož provedl první systematické roztřídění. 1829 knížete doprovázel na cestách do Drážďan a jihozápadního Německa. Vzdělání si rozšířil studijní cestou do Švýcarska a do Švábska. Pohyboval se ve vysoké společnosti, v Německu, zejména v Karlsruhe (1831–32) a Stuttgartu, navázal trvalé kontakty s básníky L. Uhlandem a N. Lenauem (1832). Od podzimu 1832 působil trvale v Praze, 1848 se stal dvorním radou, od 1854 obýval jako správce tzv. Malý Fürstenberský palác na Malé Straně. Díky sňatkům sester Juliany a Wilhelminy se jeho švagry stali vydavatel časopisu Ost und West R. Glaser a hudební skladatel Václav Jan Tomášek. E. navštěvoval jeho salon v Tomášské ulici, kde se scházela pražská hudební společnost, styky udržoval s F. Palackým, A. V. Svobodou, A. Klarem, P. A. Klarem, K. A. Vinařickým a řadou hudebníků. Docházel do rodiny pražského advokáta L. Měchury, kam uvedl svého přítele F. Palackého, který si vzal jeho sestru Terezii Měchurovou za manželku. E. platil za pražského dandyho.

Revoluce 1848 se zúčastnil jako člen umírněného křídla sněmu, byl členem Národního výboru. Z jeho a Palackého podnětu se 18. 3. sešla společná schůze českých a německých spisovatelů v restauraci U arciknížete Štěpána na Koňském trhu (dnes Václavské náměstí). Za německé básníky vystoupil E. na Slovanském sjezdu na Žofíně a téhož dne podepsal spolu s 60 českými a německými spisovateli prohlášení o zrovnoprávnění národností (Die Erklärung für die Gleichberechtigung der Nationalitäten). E. zůstal svobodný. Po smrti knížete 1857 odešel na vlastní žádost do penze, důchod mu vyplácela rodina Fürstenberků. Nadále se věnoval již jen literatuře. S českými kruhy se rozešel, byť jeho nadšení pro možnou literární spolupráci Čechů a Němců opadlo již dříve, v polovině 30. let, a ve vlasteneckých kruzích a šlechtických salonech se i nadále pohyboval. Své styky orientoval na jednotlivé přátele, od 1860 např. v založeném česko-německém spolku Arkadia, zejména na A. W. Ambrose, J. Mánesa, J. F. Kittla, sochaře E. Maxe, F. B. Mikovce. Zasloužil se o přestavbu koňské dráhy do Lán na dráhu parní. 1872 mu císař udělil Řád železné koruny a povýšil ho do rytířského stavu, užíval predikát von Ebert. Pochován byl na hřbitově na Malvazinkách.

Jako plodný dramatik se literárně uplatňoval již od 17 let. Jeho do češtiny přeložené práce otiskovalo ve 20. letech první české obrozenské periodikum Čechoslav. 1825 vydal v Kronbergu básnickou sbírku biedermeierských idyl, od 1827 přispíval do německé verze Časopisu českého muzea (Monatschrift des böhmischen Museums), užíval pseudonym Franta Wokrauliczek. Patriotické motivy materiálově čerpané z Kroniky české Václava Hájka z Libočan a zpracované podle Uhlanda podal v třísvazkovém romantickém eposu Wlasta, Böhmisch nationales Heldengedicht (1825–28), předzpěv v překladu V. Hanky otiskl v Časopisu českého muzea (3, 1828, s. 39–44), samostatně vyšel 1829. Wlasta se stala jedním z nejoblíbenějších děl pražské předbřeznové literatury, ohlas si získala i v zahraničí, zejména u Goetha a Hormayera. Podle ní napsal 1840 neznámý autor libreto, zhudebněné učitelem hudby J. Geigerem a premiérované 1840 ve vídeňské dvorní opeře. Také E. drama z českých dějin 11. století o smíru Břetislava a německého císaře Břetislaw und Jutta zaznamenalo v českém prostředí ohlas. Od 1829 se dlouho drželo na repertoáru jak německého, tak od 1848 i českého divadla, naposledy bylo provozováno po delší přestávce 1871. Tiskem vyšla hra 1835 v němčině, v češtině knižně poprvé v překladu V. A. Svobody 1848 (1869 v překladu E. Justa). Časopisecky překládal E. díla i P. Sobotka. Českému dávnověku s náměty čerpanými z kronik i z tvorby C. Woltmannové zůstal E. věrný zhruba do poloviny 30. let ve skice Amazonen in Böhmen (1833) a v truchlohře Czestmir (1835), která mu však již úspěch nepřinesla. 1836 byla v premiéře provedena opera Lidwinna na hudbu J. Dessauera s E. libretem. Po neúspěších se E. však z české scény stáhl a ochladl i přátelský vztah s Palackým. 1848 začal publikovat umírněné články v Bohemii, 1858 přispěl do oslavného sborníku Viribus unitis (Das Kaiseralbum Viribus unitis), vydaného na podporu dostavby votivního kostela ve Vídni. 1859 publikoval báseň Fromme Gedanken eines weltlichen Mannes a 1865 veršový epos Eine Magyarenfrau, o nová témata se pokusil 1866 v povídce Der Fabriksherr und seine Arbeiter. 1864 uvedlo v premiéře Stavovské divadlo jeho hru Ein Gelübde. Balady a romance shrnul 1877 do sedmisvazkového souborného vydání Poetische Werke. Věncem písní Der Frühling des Alten 1882 svou tvorbu uzavřel. E. byl pro literární vývoj své doby jednou z nejvýznamnějších osobností, stal se především patriarchou německých básníků z Čech, k jejichž německému programu se v pozdějších letech zcela přiklonil. Ti mu k osmdesátinám vydali sborníček oslavných veršů Die deutschen Dichter an Ebert (1881). Dnes je považován za hlavního představitele německo- českého zemského patriotismu, na jehož konstituování se od 20. let 19. století aktivně podílel.

D: soupis in: K. Goedeke a kol., Grundriss zur Geschichte der deutschen Dichtung aus den Quellen 10, Dresden 1929, s. 214–216 a 597–609.

L: E. H. v. Lobsdorf, Lieder der Heimat, 1871, s. 61–73; ADB 48, s. 465 až 468; BL 1, s. 292–293; ÖBL 1, s. 210; KSN 2, s. 594; RSN 2, s. 388; OSN 8, s. 354; A. Hauffen, K.-E. v. E. Mit einer Blütenlese aus den Dichtungen, 1901; J. Lamm, Quellenforschungen und Studien zu K. E. E.’s Balladen, Diss., Wien 1906; I. Langhammer, K. E. von E.s Selbstbiographie, in: MVGDB 55, 1917, s. 154–189; R. Wolkan, Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen und in den Sudetenländern, Augsburg 1925, s. 59–61, 70; A. Hauffen, in: Sudetendeutsche Lebensbilder 1, 1926, E. Gierach (ed.), s. 117–120 (s literaturou); J. Pfitzner, Das Erwachen der Sudentendeutschen im Spiegel ihres Schrifttums bis zum Jahre 1848, Augsburg 1926, s. 131–155, 289–296; J. W. Nagl – J. Zeidler – E. Castle, Deutsch-österreichische Literaturgeschichte 3, Wien 1930, s. 971n.; W. Krause, K. E. E. und das böhmische Biedermeier, in: Dichtung und Volkstum 36, Stuttgart 1935, s. 197–209; R. Pražák, Čeští divadelní umělci v německých divadlech v Budíně a v Pešti na přelomu 18. a 19. století, 1970, s. 75; F. Marek, Severočeské kulturní kapitoly, 1974, s. 17; NDB 4, s. 257; E. J. Knobloch, Kleines Handlexikon – Deutsche Literatur in Böhmen – Mähren – Schlesien von den Anfängen bis heute, München 1976, s. 19 (vyd. 1968, s. 15–16); H. Rokyta, Die Böhmischen Länder, 1997, rejstřík; J. Hoffmannová – J. Pražáková, Biografický slovník archivářů českých zemí, 2000, s. 160–161; Z. Hojda, Básník Vlasty, ředitel koněspřežky a osmačtyřicátník K. E. E. 1801–1882, in: DaS 23, 2001, č. 6, s. 19–21, 54; J. Ludvová a kol., Hudební divadlo v českých zemích, Osobnosti 19. století, 2006, s. 130–132 (kde dílo a literatura).

P: LA PNP Praha; Biografický archiv ÚČL Praha; SOA Praha (Velkostatek Křivoklát); Archiv hl. m. Prahy.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marcella Husová