ECKHART z Hochheimu Johannes ?1260-?30.4.1328

Z Personal
Johannes ECKHART z Hochheimu
Narození kolem 1260
Úmrtí před 30. 4. 1328
Místo úmrtí Avignon (Francie)
Povolání 56- Filozof
49- Náboženský nebo církevní činitel

ECKHART z Hochheimu, Johannes (též Mistr ECKHART), * kolem 1260, † před 30. 4. 1328 Avignon (Francie), teolog, filozof

Narodil se pravděpodobně v Durynsku, snad na hradě Waldenfelsu u Tambachu. Do konventu dominikánského řádu v Erfurtu vstoupil v 70. letech. Studoval na řádových školách, snad v Kolíně nad Rýnem, pak i na artistické fakultě pařížské univerzity, kde byl 1293/94 uváděn jako sententiarius. Krátce poté se stal převorem erfurtského dominikánského konventu a vikářem Durynska. Na počátku 14. století se vrátil na univerzitu ke studiu teologie, 1302 získal magisterský titul. 1303 byl zvolen provinciálem saské provincie dominikánského řádu. Ve funkci vystoupil se dvěma kázáními na provinciální kapitule.

1307 se stal generálním vikářem české dominikánské provincie. 1310 byl zvolen generálním provinciálem Německa, ale nebyl potvrzen a musel se vrátit na univerzitu do Paříže. Od 1313 působil ve Štrasburku jako vikář generálního provinciála řádu a dohlížel nad ženskými konventy. 1323 odešel jako vyučující do řádového studia v Kolíně nad Rýnem. Z té doby se dochovala jeho kázání v němčině, často v přepisech posluchačů. Výklady E. se blížily názorům reformních hnutí doby (bekyní, mystiků). 1325/26 došlo k jeho prvnímu vyšetřování papežským vizitátorem. 1326 byl E. pohnán před arcibiskupský soud v Kolíně nad Rýnem, proti němuž se 24. 1. 1327 odvolal k papeži. Ještě 13. 2. hájil své názory na shromáždění v kolínském dominikánském konventu, krátce poté odešel ke kurii do Avignonu, aby se z nařčení očistil. Tam bylo jeho dílo podrobeno studiu kolegia teologů, kteří nakonec označili 28 E. tezí za mylné. V bule In agro dominico z 27. 3. 1329 vyhlásil papež Jan XXII. z 28 E. tezí 17 za kacířské a zbylé za podezřelé. Ústředním pojmem E. myšlení je nerozdílná jednota Boha a člověka, jejímuž naplnění brání zaujetí člověka jeho žádostmi a cíli, včetně ušlechtilých. E. říká: „Modlím se k Bohu, aby mě od Boha osvobodil.“ Do této jednoty patří i protiklady (negace negace). Na E. dílo navázala řada reformních kazatelů a teologů (Jan Tauler, Tomáš Kempenský, Heinrich Suso, hnutí Devotio moderna), později zejména Martin Luther. V moderní době z něho čerpala hegelovská dialektika, němečtí nacionalisté a frankfurtská škola (Erich Fromm), jeho dílem se ale zabývali i někteří čeští filozofové.

D: souborné vydání in: Meister E. Die deutschen und lateinischen Werke, J. Quint – J. Koch (ed.), Stuttgart 1936.

L: H. Bornkamm, E. und Luther, Stuttgart 1936; K. Ruh, Meister E., Theologe, Prediger, Mystiker, München 1985; W. Trusen, Der Prozess gegen Meister E., Paderborn 1988; E. Fromm, Mít nebo být, 1992 rejstřík; C. O’Regan, The Heterodox Hegel, Albany 1994; G. Wehr, Mistr E., 1999; Mistr E. a středověká mystika, J. Sokol (ed.), 2004; A. Molinaro – J. Bradáč, Mistr E. Slovo věčnosti, 2011.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Eva Doleželová