EGERMANN Friedrich 5.3.1777-1.1.1864

Z Personal
Friedrich EGERMANN
Narození 5.3.1777
Místo narození Šluknov
Úmrtí 1.1.1864
Místo úmrtí Nový Bor
Povolání

35- Odborník sklářství nebo keramiky

76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik

EGERMANN, Friedrich, * 5. 3. 1777 Šluknov, † 1. 1. 1864 Nový Bor, rafinér, malíř skla, sklářský technolog, chemik

Byl synem vrchnostenského úředníka Friedricha a Rosiny, dcery Josefa Kittela, huťmistra ve Falknově u Nového Boru. Od raného dětství ho vychovávali matčini příbuzní v Polevsku, poté v Chřibské a ve Falknově. První školení získal ve sklárně strýce Antona Kittela v Chřibské, kde se vyučil foukání skla a malbě na sklo. 1790–95 žil v saské Míšni, v tamní porcelánce se zdokonalil v technice malby a zároveň se naučil mísit, nanášet a vypalovat emailové barvy na porcelán. Po návratu do Nového Boru se dva roky dále vzdělával v kreslení u piaristy P. Marzellina Fromma, poté v Polevsku založil vlastní malířskou dílnu. 1806 se oženil s Elisabethou, roz. Schürerovou, dcerou zámožného obchodníka sklem a skleněnými lustry Benedikta Schürera. Finančně se tak zabezpečil a zároveň dostal mezi sklářskou elitu, k níž rodina patřila. Manželé měli sedm dětí, z nichž se dospělého věku dožily pouze čtyři: Marie (* 1810), Eleonora (* 1816), malíř skla Anton Ambros (* 27. 3. 1814, † 3. 11. 1888) a Friedrich Ignaz (1822–1897). V letech 1824–27 E. působil v zrcadlárně Philipa hraběte Kinského v Polevsku, následujícího roku se natrvalo usadil v Novém Boru. Tam již od 1823 vlastnil dům (čp. 100 a 101 na severní straně náměstí), kde měl též vlastní rafinerii a obchod sklem. 1809 vynalezl matování neboli achátování čirého a mléčného skla chemickým způsobem (doposud se tak činilo ručně). Takto rafinované sklo dekoroval malbou krajin, alegorickými, žánrovými či mytologickými výjevy. Jednalo se zejména o drobné skleněné destičky, součásti zrcadlových nebo obrazových rámů, vík kazet apod., které vyráběla zrcadlová manufaktura hraběte Kinského ve Sloupu v Čechách. 1824 vylepšil bílou emailovou barvu a nazval ji perleťový, resp. biskvitový email. Maloval jí plasticky vázy a číšky antikizujících tvarů z čirého matovaného nebo opakního světlemodrého skla (např. váza ze sbírky UPM Praha, inv. č. 17763). Náměty čerpal většinou z antické mytologie. Pečlivě reprodukoval zvolené předlohy, jak je zřejmé z jím signované malby alegorie Jara na velké matované desce (21 × 28 cm) z bílého skla ze sbírky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze (inv. č. 71009). Náměty čerpal zejména z předlohy H. F. Gravelotta a C. N. Conchina Iconologie par figures. 1818 učinil významný vynález (potvrzený krajským hejtmanem): znovuobjevil zapomenutý recept na žlutou lazuru, která byla známa již v době vrcholného středověku. (Její podstatou je schopnost stříbra, resp. jeho sloučenin, barvit sklo za určitých tepelných podmínek dožluta s tím, že následně lazura splyne s povrchem skla.) O deset let později (1828) poprvé prezentoval na Průmyslové výstavě v Praze svůj další objev: mramorové sklo, které mělo připomínat polodrahokamy. Toto sklo nazval lithyalinovým (lithos znamená řecky kámen). Princip utajené výroby spočíval v nanášení lazurovací směsi na povrch skleněných předmětů (nejčastěji) z červeného nebo černého hyalitu, které odebíral z jihočeských buquoyských skláren nebo ze sklárny harrachovské v Novém Světě v Krkonoších. Následně artefakty vystavil redukčním účinkům kouře, čímž vznikalo mramorování na povrchu. 1829 obdržel privilegium na výrobu, přesto však už záhy sklo napodobovali jiní výrobci v Čechách i Rakousku. Od 1816 pracoval na vynálezu červené lazury, princip její výroby objevil krátce po 1830. (Na povrch skleněných předmětů nanášel směs síranu měďnatého a okru a poté je třikrát vystavil redukčnímu působení kouře.) Povrch skel následně pokryla tenká vrstvička červené barvy, která se na první pohled jevila, jako by byla zbarvena přímo hmota skla. Typickým dekorem užívaným v jeho ateliéru červeně lazurovaných výrobků se staly jemné řezby ve stylu druhého rokoka, tj. drobné stavby, hrádky, lesní zvěř a rokaje, později se pro něj vžilo označení dekor Egermann. 1840 byl jeho novoborský ateliér vykraden a receptura na výrobu červeně lazurovaného skla uloupena a záhy poté došlo k jejímu rozšíření nejenom v českých zemích, ale i v zahraničí (Francie, Severní Amerika, kam ji vyvezli čeští skláři). E. význam nejen pro sklářství v Čechách, ale i ve střední Evropě, byl potvrzen ještě za jeho života. 1848 mu Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách udělila zlatou medaili a finanční odměnu za celoživotní dílo. E. postupně vybudoval velký závod, kde se sklo nejenom malovalo, ale i brousilo a řezalo. Jeho prosperitu potvrzuje i to, že 1848 mu bylo povoleno vydávat vlastní (drobné) papírové peníze. Své výrobky si prodával sám nebo v komisním prodeji (např. přes harrachovskou sklárnu). Jeho práce jsou kromě UPM v Praze a v dalších českých veřejných sbírkách uchovávány ve všech významných evropských a severoamerických kolekcích (např. Glasmuseum Passau, Kunstgewerbemuseum Berlin, Museum für angewandte Kunst in Wien, Corning museum of Glass atd.).

L: E. Schebek, Böhmens Glasindustrie und Glashandel, 1878, s. 116 až 121; G. Doleschal, F. E., Ein Beitrag zur nordböhmischen Glasindustrie, in: Mitteilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs 34, 1911, s. 37 až 40; G. E. Pazaurek, Gläser der Empire- und Biedermeierzeit, Leipzig 1923, s. 219, 231–234, 258–281; J. Brožová, Lithyaliny a F. E., in: Ars Vitraria 5, 1974, s. 75–97; táž, Bedřich E. 1777–1864 a severočeské sklo jeho doby (katalog výstavy), 1977; táž, České sklo 1800–1860, Katalog sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, sbírka skla, katalog 1, b. d. [1977]; táž, F. E. und Söhne, in: Glasrevue 34, 1979, s. 16–20; táž, Severočeští rafinéři a obchodníci sklem v obchodní korespondenci harrachovské sklárny Nový Svět v 1. polovině 19. století (1. část), in: Bezděz – vlastivědný sborník Českolipska, 1995, č. 3, s. 59–81; Saur 32, s. 314–315; NDB 4, s. 328; Toman 1, s. 196; DČVU 3/1, s. 379–404, 158, 381; NEČVU 1, s. 159; J. Brožová, Výtvarný vývoj dutého skla v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, in: O. Drahotová (ed.), Historie sklářské výroby v Českých zemích 1, 2005, s. 278–309.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jan Schöttner