EHRENFELS Christian 20.6.1859-8.9.1932

Z Personal
Christian EHRENFELS
Narození 20.6.1859
Místo narození Rodaun (nyní část Vídně, Rakousko)
Úmrtí 8.9.1932
Místo úmrtí Lichtenau u Křemže (Rakousko)
Povolání

56- Filozof 61- Pedagog 1- Matematik 57- Sociolog

63- Spisovatel

EHRENFELS, Christian, * 20. 6. 1859 Rodaun (nyní část Vídně, Rakousko), † 8. 9. 1932 Lichtenau u Křemže (Rakousko), filozof, dramatik, hudebník

Křtěn Maria Christian Leopold Julius Karl. Vyrůstal na zámku hornorakouského rodu svobodných pánů Brunn am Walde. Jeho matka byla Francouzka, děd Joseph Michael (1767 až 1843) byl národohospodářem. Jako gymnazista se E. 1878 seznámil s R. Wagnerem, což ho celoživotně ovlivnilo. Zřekl se panství v Brunn am Walde i dědičného titulu a z Vysoké školy zemědělské přešel z vlastního rozhodnutí na studium filozofie a hudby. Kontrapunkt a harmonii studoval u A. Brucknera, filozofii u F. Brentana na univerzitě ve Vídni, promoval však u A. von Meinonga na univerzitě ve Štýrském Hradci. 1880 vystoupil z katolické církve a navázal přátelství s T. G. Masarykem. 1882 pěšky cestoval do Bayreuthu na premiéru Wagnerova Parsifala. Své pojetí křesťanského mýtu ztvárňoval v alegorických sborových dramatech (Chordramen), která doprovázel cizí scénickou hudbou. Vyšla souborně jako Allegorische Dramen (1895). Z filozofie a psychologie se habilitoval 1888 na vídeňské univerzitě prací Über Fühlen und Wollen. 1896 byl jmenován mimořádným a 1899 řádným profesorem německé univerzity v Praze, kde zůstal do 1929 a kde vytrvale odmítal děkanský a rektorský úřad. V důchodu žil na svém zámku v Lichtenau. Jeho dcera Imma von Bodmershofová (* 10. 8. 1895 Štýrský Hradec, Rakousko, † 26. 8. 1982 Gföhl, Rakousko) byla básnířkou, syn Rolf Omar E. (* 28. 4. 1901 Praha, † 7. 2. 1980 Neckarsulm, SRN) byl profesorem etnologie v Indii.

Od počátku své filozofické dráhy E. dovozoval, že celek je nadřazen sumě částí, a že to, co z celku činí fungující strukturu, je jeho tvarová kvalita (Gestaltqualität). V časopisecké studii Über Gestaltqualitäten (1890, knižně v syntéze Das Primzahlengesetz entwickelt und dargestellt auf Grund der Gestalttheorie, 1922) anticipoval pozdější teorii celostní či tvarové psychologie. Bývá – ne zcela přesně – řazen k štýrskohradecké psychologické škole, již ovlivnil. E. vyšel ze znalostí hudby a z teorie E. Macha o bezprostředním a celostním vnímání tvaru prostoru a tvarů hudby. Přijal přitom Brentanovo učení o intencionalitě aktů lidského vědomí. Svébytnost tvarových kvalit celků určují konkrétně vnímaná smyslová data, tvořící obsahy představ, které se vážou na rezervoár komplexů představ ve vědomí a jež se skládají ze vzájemně oddělitelných prvků. Rozlišil tzv. základ daných (vnímaných) smyslových dat a kvalitu tvaru, která vyrůstá z tohoto základu. Tvary mají i svou výšku a čistotu. E. se přikláněl zprvu k pojetí štýrskohradeckých psychologů, že pro vznik tvaru je nutná produktivní činnost subjektu, později se obrátil ke stanovisku německé tzv. Gestaltpsychologie, že kvalita tvaru je inherentní součástí základu. Tvary se mu jevily jako předpoklady skutečnosti a struktur, které ji nesou (Kosmogonie, Jena 1916). Prostupují veškeré dění a jsou projevem určitého řádu univerza, v jehož rámci vznikají stále vyšší a diferencovanější tvary. Tvarovost a celost tak stojí proti chaosu. V procesu tvorby jsou v E. dualistickém konceptu kosmu partnery stvořitelský Bůh a aktivní člověk. Utvářecí principy mají zákonitou podobu a vedou k harmonickému uspořádání. Na tom E. budoval i teorii hodnot (System der Werttheorie 1–2, Leipzig 1897–98), etiku (Grundbegriffe der Ethik, Wiesbaden 1907), sexuologii a eugeniku (Sexualethik, tamtéž 1907). Jeho pojetí hodnoty bylo blízké Vídeňské ekonomické škole krajního užitku: hodnoty nemají ontologický status, jsou produkty lidského vnímání a subjektivního hodnocení. Etiku jako morálku humanity E. odvodil od morálky vývoje, směřující ke zlepšení lidské konstituce v psychickém i fyzickém ohledu. Proto se zabýval sexuální etikou a eugenikou a doporučoval polygamii jako zbraň proti degeneraci bělochů. Odmítal antisemitismus a projevy rasismu stejně jako válku (ta je podle něho tzv. kontraselektivní, vraždící geneticky nejzdatnější jedince). Za vrchol úsilí lidské duchovnosti pokládal principy čísla a hudebního tónu, jimž věnoval speciální úvahy. Jeho dílo doplňují ve své době diskutované divadelní hry (např. Die Sternenbraut, premiéra Stavovské divadlo Praha 1912; Die Stürmer, 1912; Die Mutter des Legionärs, 1925, s tematikou prvního československého odboje, dedikovaná prezidentu Masarykovi, neprovedeno), wagnerovské příspěvky (Richard Wagner und seine Apostaten, Wien 1913) a teologické texty, vyzývající ke vzniku metafyzicky založeného nového náboženství, k jehož konstituování vyzval T. G. Masaryka (Religion der Zukunft, 1929). Na jeho tvarovou teorii navázal hlavní reprezentant berlínské psychologické školy Max Wertheimer.

D: Ch. v. E., Philosophische Schriften 1–4, R. Fabian (ed.), München – Wien 1985–1989.

L: OSND 2/1, s. 361–362; J. Král, Československá filosofie. Nástin vývoje podle disciplin, 1937, s. 250; NDB 4, s. 352–353; ÖBL 1, s. 226–227; P. Kampits, Malé dějiny rakouské filosofie, 1995, s. 103–110; SČF, s. 115 až 116; M. Pauza, Koncepce „tvarových kvalit“ Ch. v. E., in: Filosofický časopis 43, 1995, č. 6, s. 935–958; DBE 3, s. 39; Tomeš 1, s. 287–288.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera