EIM Gustav 7.10.1849-7.2.1897

Z Personal
Gustav EIM
Narození 7.10.1849
Místo narození Šťáhlavy u Rokycan
Úmrtí 7.2.1897
Místo úmrtí Florencie (Itálie)
Povolání 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
44- Právník
48- Politický publicista
68- Redaktor nebo žurnalista
Citace Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 550-551
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46205

EIM, Gustav, * 7. 10. 1849 Šťáhlavy u Rokycan, † 7. 2. 1897 Florencie (Itálie), žurnalista, politik

Datum narození bývá v literatuře uváděno nesprávně (9. 10.). Nemanželský syn Marie Honalové, jehož 1850 adoptoval řezník Josef E. Od 1861 studoval na německém gymnáziu v Plzni, 1867 se poprvé zúčastnil českého studentského hnutí a přestoupil na Akademické gymnázium v Praze, kde 1869 maturoval. Z právnické fakulty přešel 1872 na filozofickou fakultu pražské univerzity, absolvoval 1873. Od středoškolských let přispíval do novin, v Praze se scházel s bohémou i mladými veřejnými pracovníky, byl členem Akademického čtenářského spolku. Od počátku 70. let pravidelně spolupracoval se staročeskými deníky Politik a Pokrok, od 1873 patřil do redakčního kruhu deníku Posel z Prahy a psal do kolínského časopisu Koruna česká a do roudnického Podřipana. Tím utužoval vztahy s mladočechy. V listopadu 1874 nastoupil do redakce Národních listů J. Grégra. Za rusko-turecké války 1878 se stal jejich válečným zpravodajem a pronikl mezi českou žurnalistickou elitu. 1879–96 byl parlamentním zpravodajem a dopisovatelem z Vídně. Ve Vídni si vybudoval vlastní zpravodajskou centrálu, ze které vydatně těžila mladočeská strana. Udržoval kontakty s vlivnými byrokraty, politiky a bankéři. Příspěvky pro Národní listy označoval zpravidla šifrou E. Od počátku 80. let vedl relativně autonomní vídeňskou redakci Národních listů, v níž dlouhodobě spolupracoval hlavně s J. Penížkem. Ve svých referátech se bránil závislosti na linii Českého klubu poslanců a razil cesty konstruktivní české politice, která by uměla takticky využít i radikální nálady obyvatelstva. Nepostavil se do otevřené protivládní opozice, avšak kritice podroboval jak oportunní pravici, tak nacionální levici. Od doplňovacích voleb 1883 spojil síly s E. Grégrem a i díky jeho vlivu na oba bratry Grégrovy se podařilo do počátku 90. let mladočeskou stranu reorganizovat v akceschopný organismus. Od poloviny 80. let se zabýval zahraniční politikou, zejména vztahy monarchie k Balkánu a Rusku. České politické poměry objasňoval v seriálu článků O nás pro nás (1885, knižně 1898), které zůstaly cenným pramenem pro poznání českého politického života od 1848–49. Během rukopisné aféry 1886 dával za pravdu odpůrcům jejich pravosti. V době narůstajícího mladočeského radikalismu se dostával do sporu s vedením strany. Od 1888 trpěl v důsledku neúměrného pracovního zatížení chronickou chorobou. Novinové příspěvky nadále diktoval. 1889–90 vkládal naděje do Riegrova projektu česko-německého vyrovnání (punktací), po jeho neúspěchu zmírnil svoje stanovisko vůči radikalismu a v březnu 1891 byl zvolen říšským poslancem za Poličku a Litomyšl. V době poslaneckého působení vedl osobní zápas s pražskou redakcí a výkonným výborem strany o politický postup. Největšího parlamentního úspěchu dosáhl 1892 v jednání o úpravě měny a v rakousko-uherských delegacích, kde mluvil o zahraniční a bosenské politice, v říjnu 1893 v projevu proti výjimečnému stavu nad Prahou a okolím, 1894 v řeči proti vládní koalici. Byl členem výboru pro reformu tiskového zákona. 1895 se E. stal prostředníkem mezi novým premiérem K. Badenim a domácími politiky, usiloval o jejich spoluúčast na vládě v říši. Jeho zdravotní stav se však zhoršoval, v lednu 1897 odjel na léčení do Itálie, odkud se nevrátil. Od 1886 byl ženatý s Julií, roz. Řezníčkovou (* 1856), herečkou Prozatímního divadla. Pohřben byl v Praze na Olšanských hřbitovech. Patřil k nejvýznamnějším českým novinářům, podstatně se zasloužil o propagaci české otázky ve Vídni, měl evropský rozhled a mezinárodní styky a vytvářel pro potřeby českého politického zpravodajství novou adekvátní terminologii.

D: Politické úvahy G. E., J. Penížek (ed.), 1898.

L: OSN 8, s. 456–457; 28, s. 329–330; DČŽ 1, s. 252; K. Adámek, Z mých styků s G. E., 1910; S. Heller, Z mých upomínek na G. E., in: Půl století Národních listů 1860–1910, 1911, s. 177–181; Z. V. Tobolka, Badeni a Čechové, 1912, passim; M. Navrátil, G. E., geniální publicista a vynikající politik, 1923;M. Sekera, G. E., „český konzul“ ve Vídni 1879– 1897, in: DaS 2, 1992, č. 1, s. 33–37; H. Kokešová, G. E. Životopisná studie a edice korespondence, 1999.

P: LA PNP Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera