EISELT Bohumil Jan 28.8.1831-22.8.1908

Z Personal
Bohumil Jan EISELT
Narození 28.8.1831
Místo narození Polička
Úmrtí 22.8.1908
Místo úmrtí Praha
Povolání 15- Lékaři
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 552-553

EISELT, Bohumil Jan (též Theophil), * 28. 8. 1831 Polička, † 22. 8. 1908 Praha, lékař-internista, pedagog

Narodil se v rodině lékaře a spisovatele Jana Nepomuka E. (1805–1868). Středoškolská studia absolvoval v Jindřichově Hradci a v Jičíně, filozofickou fakultu 1847–50 v Praze. Inspirován otcem se rozhodl 1850 nastoupit na pražskou lékařskou fakultu. Využil možnosti nabýt na ní aprobaci v několika oborech. Doktorát medicíny získal 1855, následně titul magistra porodnictví a 1856 i titul doktora chirurgie. Na rozdíl od otce – praktického a úředního lékaře v terénu – se věnoval akademické dráze. 1855 začal pracovat jako externista na interním oddělení při druhé lékařské (tj. interní) klinice prof. J. Hally, kterého ctil jako svého učitele. 1855–59 působil jako jeho asistent. Po prvních dvou letech dostal dvouměsíční dovolenou na studijní cestu, pobýval na fakultách v Paříži, Würzburgu, Erlangen a Tübingen. Po skončení asistentury získal Krombholzovo cestovní stipendium pro lékaře, které mu umožnilo navštívit Berlín, Edinburgh a Londýn. Po návratu se stal lékařem ústavu pro nalezence v pražských Řepích (1859–61), ale kontakt s fakultou udržoval nadále a připravoval habilitační práci o cukrovce. 1861 se habilitoval ze speciální patologie a terapie vnitřních chorob a v letním semestru zahájil docentské (nepovinné) přednášky v českém jazyce o patologii vnitřních chorob. Nebylo mu umožněno demonstrovat pacienty ve všeobecné nemocnici, proto vodil posluchače do nemocnice boromejek pod Petřínem a do vojenské nemocnice na Karlově náměstí. 1863 mu byla schválena druhá habilitace specializovaná na auskultaci, perkusi a diagnostiku prsních chorob a zároveň byl ustanoven ordinářem na klinickém oddělení prsních chorob ve všeobecné nemocnici, kde konal vedle českých přednášek i přednášky německé. 1864 dostal lukrativní nabídku profesury v Charkově. Po určitém váhání ji odmítl zejména poté, co mu čeští studenti zaslali adresu, v níž ho naléhavě prosili, aby neodcházel z pražské fakulty, kde mj. konal jedinou praktickou přednášku v češtině. 1866 byl jmenován mimořádným profesorem kliniky prsních chorob. 1871 požádal ministerstvo, aby mohl rozšířit přednášky z prsních chorob na celé vnitřní lékařství. Svolení obdržel, a tím vznikla první česká klinika. 1881 byl jmenován řádným profesorem vnitřního lékařství a přednostou nejstarší – 1. interní kliniky s tím, že po rozdělení fakulty na českou a německou ji převede na českou. Od 70. let také působil jako lékař kláštera benediktinů Na Slovanech. 1902 odešel na odpočinek.

Vědecky se zabýval vnitřním lékařstvím v celé jeho šíři, v počátcích kariéry se zaměřoval zvláště na nemoci hrudní, později na nemoci infekční. Byl uznávaným diagnostikem. Vedle činnosti vědecké a pedagogické se velmi angažoval v českém národním hnutí. Patřil k nejbližším spolupracovníkům J. E. Purkyně v boji za českou lékařskou vědu a fakultu. Spolu s ním 1862 zakládal Časopis lékařů českých i Spolek českých lékařů. Stal se prvním ze dvou spoluredaktorů časopisu, staral se o jeho odbornou stránku (pražský lékař Václav Podlipský o stránku jazykovou). Obě instituce sehrály významnou úlohu ve vytváření české lékařské terminologie. Po smrti J. E. Purkyně se E. 1869 postavil do čela boje za českou lékařskou fakultu. V těžkých jednáních s nadřízenými úřady a německými kolegy dosáhl řady úspěchů klidným, důsledným, respekt vzbuzujícím jednáním.

Byl mimořádným členem KČSN a členem ČAVU, čestným členem zahraničních lékařských společností v Bělehradě, Krakově, Varšavě, dopisujícím ve Vídni.

Publikoval již od asistentských let, nejprve ve fakultním časopise Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde, poté zejména v Časopise lékařů českých. Od 60. let usiloval o vydávání velkého českého lékařského kompendia. Prvý sešit Odborné patologie a terapie vyšel pod E. redakcí až 1878, další čtyři díly do 1889, šestý nebyl dokončen. Úroveň některých autorů jednotlivých částí byla nevalná, význam díla spočíval v rozvíjení a kodifikování odborné české terminologie. Jeho nejmladším synem z osmi dětí byl pražský lékař Rudolf Richard E. (1881 až 1950).

D: soupis in: O vzniku a začátcích české lékařské kliniky, 1908.

L: OSN 8, 461–442; 28, s. 330; OSND 2/1, s. 368; AČL, s. 53–56; BSPLF 1, s. 90–91; ČLČ 4, 1865, s. 30 a 81; 21, 1882, s. 83 a 106; 34, 1895, s. 126–136; 41, 1902, s. 1035–1939, 1059–1067, 1083–1092, 1111–1116, 1135–1138; 47, 1908, s. 965, 1015–1017, 1038–1039; 70, 1931, s. 1193–1206; 80, 1941, s. 390; 101, 1962, s. 1183–1187; 110, 1971, s. 881–886; 120, 1981, s. 1478–1482; Osvěta 38, 1908, s. 895 až 905; Věstník českých lékařů 44, 1932, s. 898; Tomeš 1, s. 288; V. Jirásek – L. Hlaváčková, B. E., in: V. Jirásek a kol., Dějiny 1. interní kliniky, 1996, s. 21–41; L. Hlaváčková, Čtyřnásobné jubileum B. E., in: ČLČ 150, 2011, s. 619–623.

P: osobní pozůstalost: Archiv MU Brno; Archiv AV ČR Praha; Archiv UK Praha, M 64, s. 135 a 138; LA PNP Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Ludmila Hlaváčková