EISLER Pavel 17.9.1919-15.8.1966

Z Personal
Pavel EISLER
Narození 17.9.1919
Místo narození Teplice
Úmrtí 15.8.1966
Místo úmrtí v Alpách u Zermattu (Švýcarsko)
Povolání

19- Ekonom nebo statistik 61- Pedagog

45- Voják nebo partyzán

EISLER, Pavel, * 17. 9. 1919 Teplice, † 15. 8. 1966 v Alpách u Zermattu (Švýcarsko), ekonom, hospodářský historik, pedagog, diplomat, účastník 2. odboje

Narodil se v německé židovské rodině, která žila v Teplicích od konce první světové války. Matka pocházela z Vídně, otec, původem z Kolína, pracoval v knihkupectví. Hospodářská krize doléhající těžce na severozápadní Čechy a sílící antisemitismus přiměly rodinu k odchodu do Prahy. E. absolvoval 1938 gymnázium, na němž se zapojil do komunistického, antifašisticky a protihenleinovsky orientovaného studentského hnutí na německých středních školách. Po maturitě odjel do Anglie na letní kurs ekonomie na London School of Economics a absolvoval též letní školu politického hnutí Left Book Club. Po okupaci českého pohraničí zůstal v Anglii, kde se k němu přidali 1939 bratr Edmund a rodiče. Od září 1938 do začátku války byl zaměstnán v nakladatelství Victor Gollanz. Po podpisu mnichovského diktátu se v Británii účastnil protestních akcí, zaníceně diskutoval, psal články do levicového tisku a v létě 1939 vydal knihu Poland – Hitler – and the West (poté vyšla pod pseud. Edmund Paul její aktualizovaná verze Warning to Europe – The Story of Poland). Po vstupu Británie do války ihned požádal o přijetí do budoucí československé vojenské jednotky. Za kritiku Chamberlainovy politiky a levicové postoje byl v lednu 1940 uvězněn a v červnu po nástupu W. Churchilla propuštěn. Počátkem 1941 byl přijat do československé jednotky v Anglii, kde sloužil až do těžkého zranění u Dunkerque v lednu 1945. Během vazby a později jako voják u protiletadlové obrany dálkově absolvoval ekonomickou fakultu London University (po složení diferenčních zkoušek 1962–64 proběhla na VŠE v Praze nostrifikace jeho studia). Za války napsal hru o V. van Goghovi Vincent (1944). V Británii navázal přátelství v intelektuálních, politických a hudebních kruzích. Seznámil se s W. Laytonem, zakladatelem a šéfredaktorem liberálních News Chronicle a editorem The Economist. 1944 se oženil s jeho dcerou, houslistkou Jean, která za války spolupracovala se sovětským kulturním atašé, propagovala soudobou sovětskou hudbu a pořádala koncerty pro vojenské jednotky. Měl s ní dva syny, Johna (* 1946) a Ivana (* 1948). Sir Walter Layton, později Lord Layton (1947), byl zakladatelem organizace Czech Refugee Trust Fund spadající pod britské ministerstvo vnitra a pomohl tisícům českých uprchlíků, k jejichž podpoře směřovaly počátkem 1939 i jeho tři cesty do Prahy. E. se spřátelil i s rodinou Swinglerů (Stephen 1942 byl jedním z iniciátorů hnutí Lidice budou žít a zakladatelů lidického růžového sadu).

Po válce 1945–48 působil E. v Londýně, New Yorku a Ženevě na pracovištích OSN. Byl mj. asistentem výkonného tajemníka Evropské hospodářské komise, švédského ekonoma Gunnara Myrdala, a v USA jako tajemník zaměstnanecké organizace sekretariátu OSN bojoval za práva a proti segregaci víceetnických zaměstnanců OSN. 1946–47 se podílel na publikacích OSN Economic Plans of Selected European Countries, Economic Development of Selected Countries a The Economic Commission for Europe. Po návratu do ČSR se zúčastnil konference OSN o mezinárodním obchodu a ve funkci československého viceguvernéra Mezinárodního měnového fondu zasedání Sboru guvernérů v New Yorku. 1948 se E. přestěhoval s rodinou do Prahy a nastoupil do národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky jako vedoucí referátu pro zahraničně ekonomické otázky. Po zatčení svého nadřízeného L. Frejky, který byl odsouzen v procesu s R. Slánským, na místo rezignoval a nastoupil do ČKD Sokolovo jako soustružník frézař, 1953 byl propuštěn a další místo už nenalezl. Přes velké osobní riziko oba manželé poskytovali pomoc členům rodin postižených politickými procesy (Frejka, Margolius).

Od 1953 se E. zabýval příležitostnou výzkumnou, překladatelskou a publicistickou činností. Otiskl příspěvky o československé ekonomice v 30. letech ve sbornících Za chléb, půdu, práci a svobodu a Na obranu republiky proti fašismu a válce (1954, 1955) a tři studie o monopolech. 1956 byl přijat na VŠE v Praze do kabinetu při katedře politické ekonomie, tam však jeho schopnosti zůstaly nevyužity. 1962 přešel na katedru dějin národního hospodářství, kde již přednášel hospodářské dějiny, vedl speciální kursy a vyučoval na postgraduálním studiu. Velké úsilí věnoval vědecké přípravě studentů a zahraničním studentům (VŠE navštěvovalo tehdy 250 studentů z 50 zemí), s řadou z nich navázal osobní přátelství. K 20. výročí Mnichova napsal anglickou brožuru Munich – A Retrospect (1958) a 1964 vypracoval z pověření Vládního výboru pro hospodářskou a vědeckotechnickou spolupráci studii o perspektivě hospodářského vývoje a úvěrových potřeb tehdejší Sjednocené arabské republiky (nyní Egypt). Do knihy kolektivu VŠE Úvod do hospodářských dějin (1964, reedice 1968) napsal kapitoly o USA. 1966 byl jmenován docentem. Habilitační práce Vývoj terciární sféry a ekonomický růst v USA vyšla posmrtně (1968), anglicky v USA (1972). Od počátku 60. let E. patřil k představitelům reformního hnutí. Podílel se na diskusích o ekonomické reformě a na VŠE 1966 připravoval vznik katedry pro komparativní studia světových ekonomických systémů. Tehdy podal přihlášku do komunistické strany a krátce před smrtí byl přijat za kandidáta členství. Sledoval kulturní dění, mezi jeho přátele patřili např. E. Goldstücker, švédský ekonom Myrdal, Nehrúův poradce Gyan Chand a jeho žena, členka World Women’s Peace Movement, britský skladatel B. Britten ad. V 60. letech se účastnil mezinárodních konferencí, vystupoval ve sdělovacích prostředcích a byl zapojován do zahraničních aktivit na Západě. Začátkem 1964 ho vláda vyslala na misi do Británie sondovat britské požadavky spojené s navrácením československého zlata blokovaného od konce druhé světové války v USA. Při příležitosti konference Pugwashského hnutí vědců v Praze 1965 se mezi ním a H. Kissingerem rozvinula debata o americké politice vůči Číně, následně E. na Kissingerovo pozvání přednášel tři měsíce na amerických univerzitách. Jeho pořady v médiích USA se těšily velkému zájmu, protože otevřeně hovořil o ekonomickém a politickém vývoji v zemích sovětského vlivu. Jeho nadějné perspektivy ukončila tragická smrt po zásahu bleskem na Allalinhornu ve švýcarských Alpách (manželka byla zraněna). 1968 darovala manželka E. vědeckou pozůstalost VŠE, která pak zřídila na jeho paměť jako součást Ústřední ekonomické knihovny Knihovnu P. E., doplňovanou a technicky modernizovanou dalších dvacet let péčí švagra Davida Laytona.

D: Money and the Post-War World, London 1946 (spoluautor); Monopoly v hutnictví kapitalistického Československa, 1955 (2. vyd. 1971); Monopoly v hornictví kapitalistického Československa, 1956; Monopoly v chemickém průmyslu kapitalistického Československa, 1959; The Green Revolutions; recorded discussion between P. E. and Harry Wheeler at the Center for Study of Democratic Institutions, Santa Barbara, 1965; Setkání a Amerikou, in: Ekonomická revue, (seriál) 1965–66; Charles Wasserman’s Interview with P. E., 19. 12. 1965, moderátor Charles Wasserman, 16mm film.

P: P. E. A Brief Account of his Life and a List of his Published Writings, 1997, rkp. ve vlastnictví rodiny, Londýn, kopie uložena (od 2012) spolu s širší českou verzí životopisu v NA ČR Praha, fond Hospodářské dějiny – Katedra hospodářských dějin na VŠE.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Václav Průcha