ELHENICKÝ Alois 7.6.1844-23.10.1915

Z Personal
Alois ELHENICKÝ
Narození 7.6.1844
Místo narození Lhenice u Netolic
Úmrtí 23.10.1915
Místo úmrtí Praha
Povolání 74- Architekt
Citace Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 572

ELHENICKÝ, Alois, * 7. 6. 1844 Lhenice u Netolic, † 23. 10. 1915 Praha, stavitel, komunální politik

Po maturitě na reálce ve Strakonicích absolvoval 1869 pozemní stavitelství na pražské technice a nastoupil praxi u stavební firmy Muzika a spol. 1879 složil stavitelskou zkoušku a otevřel si kancelář stavitele a civilního geometra na Smíchově, 1907 byl jmenován stavebním radou. 1888 vstoupil do Spolku inženýrů a architektů, stal se zakládajícím členem České matice technické, založil továrnu na glazované střešní tašky v Obrnicích u Mostu. Pečlivě a technicky důkladně realizoval cizí projekty. Vynikl především jako stavitel ústředních jatek v Praze- Holešovicích, v Praze realizoval budovu Hypoteční banky na Senovážném náměstí, hlavní (Wilsonovo) nádraží, vozatajské kasárny ve Vršovicích, školu na Uhelném trhu, loterijní úřad v Dlouhé třídě, ústav pro hluchoněmé ve Švédské ulici na Smíchově, přistavěl severní a jižní křídlo beuronského kláštera sv. Gabriela na Smíchově. Adaptoval budovy banky Union v ulici Na Příkopě a internátu Azyl císařovny Alžběty ve Vladislavově ulici a řadu gotických a renesančních domů, realizoval chlapeckou měšťanskou školu v Lounech.

Patřil k čelným funkcionářům staročeské Národní strany, od 1887 byl členem obecního zastupitelstva na Smíchově, kde bydlel a měl firmu, 1888–1906 starostou města Smíchova a zasloužil se o jeho rozkvět. V souladu s industrializací řešil otázku bydlení měšťanských a dělnických vrstev, urbanistického rozvoje, hygieny, vodního zásobování. Inicioval zakoupení Kinského zahrady a vhodně ji začlenil do městské zástavby. Staral se o čistotu ulic a městských parků. 1889–95 byl poslancem zemského sněmu, kde hájil zájmy Smíchova a pražských předměstí. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.

L: Národní album, s. 58; OSN 28, s. 378; OSND 2/1, s. 409; MSN, 2, s. 550; Lišková, s. 59; Tomeš 1, s. 289–290; Myška, s. 100–101; Architekti, s. 156–157.

Martin Kučera