StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie EMINGER Zdeněk 31.5.1922-7.2.1977

Zdeněk EMINGER
Narození	31.5.1922
Místo narození	Plzeň
Úmrtí	7.2.1977
Místo úmrtí	Plzeň
Povolání	27- Hutník nebo metalurg 61- Pedagog
Citace	Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 585-586
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=66988

EMINGER, Zdeněk, * 31. 5. 1922 Plzeň, † 7. 2. 1977 Plzeň, slévárenský odborník, pedagog

Narodil se v rodině technického úředníka. 1937–41 studoval na Vyšší průmyslové škole strojnické v Plzni. Nastoupil do hutí Škodových závodů jako konstruktér. Během války mu zahynul otec, proto E. po válce neabsolvoval vysokou školu. 1945 se stal technickým vedoucím slévárny tlakových odlitků v Kovolisu v Nejdku u Karlových Varů. 1949 se vrátil do Škodových závodů jako výzkumný pracovník, od 1950 po zřízení Výzkumného a zkušebního ústavu vedl hutní výzkum. Pro toto postavení disponoval tvůrčími a organizačními schopnostmi, metodičností práce a mimořádnou houževnatostí. 1952 získal státní cenu za metodu sklopného lití k odlévání nástrojů, 1956 obhájil titul CSc. prací Žáropevné oceli, 1959 DrSc. (Lasturové lomy). 1964–67 stál v čele odboru rozvoje metalurgie na ředitelství Škodovky. Řešil nejobtížnější úkoly, jejichž přínos přesáhl hranice státu. Věnoval se technologii výroby šroubových vrtáků pro geologický průzkum, výroby menších zápustek do kombinovaných forem s použitím přesných jader, příp. náhrady válcovaných navařovacích tyčinek ze speciálních niklchromových slitin litými. Technologii výroby žárovzdorných odlitků z úsporné slitiny železo-hliník (Pyroferal) zavedl ve slévárně Kdyňských strojíren. Napsal rozsáhlou studii o austenitické chromniklové oceli stabilizované titanem, práce o ohřevu tlakových hlav ingotů kyslíkem a další o použití kyslíku při výrobě oceli. Zkoumal vlastnosti materiálů (tečení nízkolegovaných žáropevných ocelí a jejich nahrazení úspornými ocelemi s wolframem), otázky popouštěcí křehkosti nízkolegovaných žáropevných ocelí, speciální oceli a slitiny, vakuové tavení a odlévání. Byl autorem 69 výzkumných zpráv a asi 80 studií. Podílel se i na několika patentech týkajících se slévárenských metod a žárovzdorných materiálů. Působil jako pedagog na plzeňské technice, 1952–57 přednášel slévárenství. Od 1953 zasedal ve vědeckotechnických radách ministerstva těžkého strojírenství, od 1956 v odborných komisích ČSAV, 1953–66 byl členem redakční rady časopisu Slévárenství, 1959–63 časopisu Hutnické listy. 1965 zvítězil v konkursu OSN na místo hlavního technického poradce pro obor metalurgie v UNESCO a byl pověřen zprovozněním Národního technického institutu v indickém Ráňčí, 1967 mu byl udělen titul profesora a začal pracovat ve vedení UNESCO jako ředitel institutu. Práce v Indii podlomila jeho zdraví, 1972 E. odešel do invalidního důchodu.

D: výběr: Slévárenství 1–2, 1952–1955; Lité nástroje (s V. Košelevem), 1953 (1957 angl.); Nové pracovní metody ve slévárenství (s J. Doškářem a M. Hustákem), 1954; Výroba speciálních odlitků (s K. Weberem), 1957 (1959 rusky); Mechanické hodnoty některých austenitických ocelí při nízkých a nejnižších teplotách, in: Strojnický sborník 1, 1952, s. 5–24; Metalurgický pochod, tuhnutí a vady oceli se zřetelem na její jakost, in: Ocel a konstruktér 3, 1952; Vliv výrobních faktorů na mez tečení ocelí za vyšších provozních teplot, in: tamtéž; Nové slévárenské a hutnické pochody, in: Některé problémy výroby a používání legovaných ocelí, 1952; Tečení kovů za vysokých teplot (s N. Chvorinovem), in: Oceli pro vysoké tlaky a teploty, 1952; Příspěvek k otázce popouštěcí křehkosti feritoperlitických žárupevných ocelí používaných dnes ke stavbě parních turbin, in: Problémy a výhledy našeho hutnictví a slévárenství, 1956; Untersuchung des Vakuums für Giessereipraxis (s Z. Kletečkou), in: Sborník 25. Mezinárodního slévárenského kongresu Brusel, 1958; Vliv hlavních výrobních operací na jakost odlitků z austenitické chromniklové oceli, stabilizované titanem, in: Hutnické listy 8, 1953, č. 6, s. 282–295; Využití kyslíku při tavbách uhlíkových ocelí, in: tamtéž 9, 1954, č. 1, s. 18–24; Výsledky studia příčin vzniku lasturových lomů niklvanadové oceli, in: tamtéž, č. 4, s. 203 až 217; Mechanické a fyzikální vlastnosti odlitků z austenitické chromniklové oceli stabilizované titanem (s A. Fialou a J. Šlajsem), in: tamtéž, č. 9, s. 514–522; Žárupevné ocele pro výrobu parních turbin (s. R. Pokorným), in: tamtéž 10, 1955, č. 1, s. 3–10, č. 2, s. 76–81; Význam lití oceli do vakua pro hutnickou praxi (s. F. Kinským a Z. Kletečkou), in: tamtéž 12, 1957, č. 8, s. 755–767; Příspěvek k otázce výskytu lasturových lomů, in: tamtéž 13, 1958, č. 12, s. 1141–1151; Ocele pro velké výkovky a odlitky parních turbin..., in: tamtéž 14, 1959, č. 12, s. 1099–1102; Ocele s obsahem bóru nad 1 %, in: tamtéž, s. 955–961; Využití sklopného lití v praxi (s J. Stejspalem), in: Slévárenství 1, 1953, č. 1–2, s. 37–46; Příspěvek k otázce výroby odlitků z pyroferalu, in: tamtéž 3, 1955, č. 10, s. 309–317; Výrobní technologie vysokolegovaných austenitických slitin (s J. Krumposem), in: tamtéž 7, 1959, č. 5, s. 184–187; Vliv hlavních výrobních činitelů na jakost hlubokozávarového spoje, in: Strojírenství 3, 1953, č. 4, s. 277 až 292; K otázce popouštěcí křehkosti oceli NiV, in: tamtéž 4, 1954, č. 1, s. 58–65; Výroba navářecích tyčinek z vysokolegovaných niklchromových ocelí, in: tamtéž, č. 2, s. 109–117; Žárupevné oceli pro parní turbiny, in: tamtéž 10, 1960, č. 5, s. 365–373; Výzkum žárupevných ocelí, in: tamtéž 11, 1961, č. 11, s. 835–842.

L: J. Raiserová, Šťastnou cestu a dobré pořízení, in: Pochodeň (ŠKODA Plzeň) 5. 8. 1966; Nastupují noví ředitelé, in: Večerní Plzeň 2. 4. 1969; Odešel významný odborník, in: Škodovák 4. 3. 1977; L. Jablonský, Prof. Z. E., DrSc., technický poradce UNESCO, zemřel, in: Slévárenství 25, 1977, č. 3/4, s. 166; J. Hučka, Prof. Dr. Z. E., in: Hutnické listy 52, 1997, č. 11, s. 40–41; týž, Prof. Z. E., DrSc. – technický poradce UNESCO, in: Škodovák 1997, č. 26, s. 4, č. 27, s. 4; týž, Nedožitých osmdesát let prof. Z. E., DrSc., in: Slévárenství 50, 2002, č. 8–9, s. 351.

P: Rodinný archiv J. Šilhanové, Plzeň.

Jan Hučka