ENGELMÜLLER Karel 14.6.1872-30.3.1950

Z Personal
Karel ENGELMÜLLER
Narození 14.6.1872
Místo narození Praha
Úmrtí 30.3.1950
Místo úmrtí Praha
Povolání

65- Literární historik, kritik nebo teoretik

63- Spisovatel

ENGELMÜLLER, Karel, * 14. 6. 1872 Praha, † 30. 3. 1950 Praha, divadelní historik a kritik, spisovatel, překladatel

Pocházel z rodiny velkovýrobce rukavic. Bratr Ferdinand (1867–1924) byl malíř, Emil (1873–1944) organizoval rukavičkářskou výrobu. E. 1892 maturoval na novoměstském gymnáziu a nastoupil do Zemského finančního ředitelství, kde zůstal až do 1932, kdy odešel do výslužby s titulem vrchního finančního rady.

Literárně debutoval jako příslušník generace české moderny pronikavou kritikou soudobé časopisecké produkce v revue Vesna (1892). Bylo zřejmé, že se i nadále zaměří na kritiku. Nejprve se však věnoval drobné próze a dramatu, poplatným dekadentní módě. Od 1905 systematicky publikoval divadelní referáty, zprvu ve Slově A. Rašína, poté ve Zlaté Praze, 1921 až 1941 v deníku Národní politika, kde vystřídal H. Jelínka, a do 1931 řídil jeho nedělní zábavnou přílohu. 1924–35 byl pokladníkem, pak místopředsedou odborového Dramatického svazu. Napsal zhruba dva tisíce divadelních recenzí, zdůrazňujících význam tradice. Hodnotu si uchovaly hlavně E. práce o divadelní historii. Vědomí historické kontinuity českého divadla od národního obrození po současnost, pozitivistická faktografická akribie a schopnost lapidárního vyjádření učinila z jeho příspěvků dodnes užívané příručky. Vypjatý historismus spolu s politickým konzervatismem (členství v mladočeské, resp. národně demokratické straně) vedly v meziválečném období k častým střetům E. s divadelní avantgardou. V časopiseckých studiích se zabýval např. obrozeneckým ochotnickým divadlem, tylovskou tradicí, dějinami prvních let Národního divadla, osudy Shakespearova a Molièrova odkazu na českém jevišti, Jiráskovým uměním dramatu. Monografie věnoval H. Kvapilové (1908, rozšířené vyd. 1934), M. Ryšavé (1911), M. Hübnerové (1928), L. Dostalové (1929), E. Vojanovi (1930). Ve dvou svazcích vrcholného díla Z letopisů českého divadelnictví shrnul jednak vzpomínky (1946), jednak časopisecké stati o hercích (1947). Ve sbírce novel Opona tiše padá (1927) psychologicky zachytil loučení starých herců se scénou. 1916 vydal antologii ze Shakespeara, 1914–20 redigoval Ottův divadelní slovník, sešitové kompendium zásadního významu, které bylo zastaveno pro nedostatek abonentů u písmene G. Jeho heslo České divadlo (separátně 1918) bylo ve své době nejlepší syntézou národního divadelního vývoje. 1918–19 redigoval revue České divadlo, 1928–34 knižnici Divadelní umění. Oženil se s Marií, roz. Richtrovou. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.

L: OSND 2/1, s. 427; Kulturní adresář ČSR 2, 1936, A. Dolenský (ed.), s. 101; LČL 1, s. 663–665; Tomeš 1, s. 292.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera