ENGELSCHALK ze Straubingu ?1350-?1402

Z Personal
ENGELSCHALK ze Straubingu
Narození asi 1350-55
Úmrtí po 1402 nebo 1430
Povolání 61- Pedagog
49- Náboženský nebo církevní činitel
Citace Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 603
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47401

ENGELSCHALK ze Straubingu, * asi 1350–55, † po 1402 nebo 1430 ?, univerzitní mistr, teolog, kazatel

Do Prahy přišel z řezenské diecéze v Bavorsku, někdy bývá uváděn jako Albert E. Na pražské univerzitě náležel do bavorského národa a byl žákem Konráda Soltowa, pod jehož vedením získal 1373 titul bakaláře svobodných umění, 1376 se stal licenciátem a magistrem. Na univerzitě zůstal i po splnění povinného dvouletého studia (biennium). Od 1379 byl pravidelně volen do zkušebních komisí. K univerzitním gradům dovedl 24 bakalářů a 22 mistrů. Jako kolegiát Karlovy koleje byl doložen 1387, odtud postoupil do koleje Všech svatých (někdy před 1402). Z jeho přednášek se dochovaly texty komentářů k sentencím Petra Lombarda a výklady Aristotelovy Etiky (1389) a Fysiky (asi 1396).

E. byl dvakrát zvolen děkanem artistické fakulty (1386/87 a 1393/94) a v první polovině 90. let také rektorem třífakultní univerzity (na jedno čtvrtletí nebo semestr, nejspíše na podzim 1393, příp. 1393/94). Zastával i další funkce, jako assessor (kontroloval účetnictví; 1391, 1394, 1399), v zájmu univerzity pracoval také ve volených komisích (1393 v osmičlenné komisi jednal o vydání privilegií pro posílení autonomie univerzity). Nejznámějším se stal rozhodčí výrok společně s Bartolomějem Torgelowem ve sporu o uvolněné místo v Karlově koleji, na něž byl zvolen Konrád z Benešova. Rozhodnutí smírčích soudců stanovilo pravidla pro obsazování karolinských prebend i na další léta. 1390 byl E. bakalářem teologie a teologického doktorátu dosáhl někdy před 1402. Kněžské svěcení obdržel u sv. Víta v Praze 1396. Poslední zprávy jsou o něm jsou z roku 1402. Neověřené zdroje hovoří o jeho úmrtí kolem 1430. Starší předpoklad, že po 1402 odešel do Vídně, je omyl.

Chybně mu bylo připsáno autorství reformního spisu Speculum aureum, které je v současnosti přičítáno Petru Wyszovi z Radolína.

D: Questiones super Sentencias in fac. art. a. 1381–1387 (5 kvestií); Questiones disputate super Sentencias (Petri Lombardi); Responsum pro decimis per mg.rum Caspar ordinarium studii Wiennensis et per mg.rum E. doctorem studii Pragensis (německy); Passio Christi secundum quatuor evangelia; Lectura evangeliorum de tempore et de sanctis (Postilla); Lectura super epistolas dominicales (Postilla); další jednotlivá kázání a kvestie; marginálie k traktátu Stanislava ze Znojma De corpore Cristi (v rkp. státní knihovny v Bamberku).

L: DUK 1, rejstřík; F. Kavka, Mistři-regenti na artistické fakultě pražské university v letech 1367–1420, in: Z českých dějin. Sborník prací in memoriam prof. dr. Václava Husy, 1966, s. 93; J. Tříška, Literární činnost předhusitské university, 1967, s. 112–113; týž, Příspěvky k středověké literární universitě (1), in: AUC-Historia Universitatis Carolinae Pragensis 9/1, 1968, s. 7–28 (s. 16, č. 12); 10/1, 1969, s. 7–48 (s. 33, č. 22); F. Šmahel, Verzeich nis der Quellen zum Prager Universalienstreit 1348–1500, in: Mediaevalia philosophica Polonorum 25, 1980, s. 34; J. Tříška, Životopisný slovník předhusitské pražské univerzity 1348–1409, 1981, s. 16; P. Spunar, Reper torium auctorum Bohemorum provectum idearum post Universitatem Pragensem conditam illustrans I, in: Studia Copernicana 25, Wrocław 1985, č. 782; W. E. Wagner, Universitätsstift und Kollegium in Prag, Wien und Heidelberg. Eine vergleichende Untersuchung spätmittelalterlicher Stiftungen im Spannungsfeld von Herrschaft und Genossenschaft, Berlin 1999, s. 78, 429; J. Nechutová, Latinská literatura českého středověku do roku 1400, 2000, s. 219, 275; F. Machilek, Einführung, in: Kirchliche Reformimpulse des 14./15. Jahrhunderts in Ostmitteleuropa, Köln – Weimar – Wien 2006, W. Eberhard – F. Machilek (ed.), s. 32; F. Šmahel, Doplňky k dějinám mistrovských kolejí pražské univerzity do roku 1420, AUC-Historia Universitatis Carolinae Pragensis 33–34/1–2, 1993– 1994 (2007), s. 27–28, 32, 36 (č. 25); týž, Die Prager Universität im Mittelalter. Gesam melte Aufsätze, Leiden – Boston 2007, s. 242, 256, 275– 276, 278–284, 312, 324–325, 329, 332; J. Stočes, Rektorská řada předhusitské pražské třífakultní univerzity (do vydání Dekretu kutnohorského). Nové poznatky a otazníky, in: ČČH 107, 2009, č. 3, s. 533–558, zvl. s. 546, 555–556; M. Nodl, Dekret kutnohorský, 2010, rejstřík; E. Doležalová, Svěcenci pražské diecéze 1395–1416 (CD-ROM), 2010, č. 2425.

Blanka Zilynská