ENGEL Emanuel 20.10.1844-26.10.1907

Z Personal
Emanuel ENGEL
Narození 20.10.1844
Místo narození Praha
Úmrtí 26.10.1907
Místo úmrtí Karlovy Vary
Povolání 15- Lékaři
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 596

ENGEL, Emanuel, * 20. 10. 1844 Praha, † 26. 10. 1907 Karlovy Vary, politik

Syn profesora teoretické chirurgie na pražské univerzitě Jana Josefa E. (1796–1845) a jeho manželky Johanny, provozovatelky významného vlasteneckého salonu. V mládí ho vychovával matčin přítel A. J. Vrťátko, od 1861 bibliotekář Českého muzea, jenž podporoval E. slovanské uvědomění. Studoval na Akademickém gymnáziu, odkud byl pro aktivní činnost v nacionálním studentském hnutí po třídenním vězení 1859 vyloučen, maturoval pak na piaristickém gymnáziu. Už na střední škole vyvíjel společenskou aktivitu, politicky orientované spolužáky soustředil ve spolku Vltavan, z něhož vytvořil středisko pro sloučení studentských spolků v zastřešující spolek Ruch. Od 1865 mu předsedal. Ruch z jeho iniciativy převzal časopis Lumír, reorganizoval Akademický čtenářský spolek a 1868 vystoupil s programovým almanachem. V jeho duchu E. vydal sbírku Básně (1867). Na pražské lékařské fakultě byl 1868 promován doktorem medicíny. 1868–71 praktikoval jako sekundární lékař ve Všeobecné nemocnici, 1873–75 jako asistent v České zemské porodnici. 1871–73, 1875–79, 1881 až 1883 pobýval v zahraničí, nejdéle jako vychovatel synů ruského barona Dervise. S jeho rodinou procestoval Rusko, Švýcarsko, Itálii a Francii. V Nizze založil na baronův náklad český orchestr, řízený K. Bendlem, v Paříži byl jednatelem kulturně plodné České besedy. 1879 si otevřel ordinaci v Benešově. Po definitivním návratu do vlasti byl 1883 zvolen nezávislým poslancem za benešovskou skupinu do zemského sněmu a rozhodl se pro politickou práci. Při říšských volbách 1885 byl jako nezávislý kandidát znovuzvolen za Benešov do poslanecké sněmovny. V Českém klubu poslanců se však stále zřetelněji přikláněl k mladočeské frakci a po kritice Riegrovy „drobečkové“ politiky v květnu 1887 ho spolu s mladočechy E. Grégrem, J. Vašatým a V. Kounicem z klubu vyloučili. V lednu 1888 utvořilo sedm mladočeských poslanců samostatný Neodvislý klub a E. se stal jeho předsedou. V čele mladočeského poslaneckého klubu nesl největší tíži organizace parlamentních bojů a prakticky sám vyřizoval veškerou klubovní administrativu. Současně od 1891 vedl administrativu výkonného výboru strany a podstatně se zasloužil o stranickou organizační výstavbu. Patřil k umírněným politikům, jimž se prvořadě jednalo o český podíl na vládě v monarchii. Podporoval proto jak vládu K. Badeniho, tak zejména vládu F. A. Thuna, kde mladočech J. Kaizl zastával úřad ministra financí. Jako politik kompromisu byl respektován i na německé straně. Na konci 90. let pronikl k císařskému dvoru jako důvěrník panovníka, kterého informoval o české problematice. Řadil se k aktivním odpůrcům antisemitismu. Působil i žurnalisticky, od 1885 vydával v Benešově vlastní orgán Hlasy od Blaníka. Pro nesouhlas s protivládní obstrukcí i z materiálních důvodů 1900 náhle ukončil svoji politickou činnost a do parlamentu znovu nekandidoval. Ponechal si jen zemský mandát. Od 1892 provozoval lékařskou praxi na Královských Vinohradech (Praha), v letních měsících byl lázeňským lékařem v Karlových Varech, kam se 1901 trvale přestěhoval a kde se stal ústřední postavou místní Slovanské besedy. Od 1896 byl ženatý s dlouholetou přítelkyní Bohumilou E. Nezanechal žádné jmění.

L: OSN 8, s. 614; 28, s. 384; J. Čelakovský, Za E. E., in: Osvěta 38, 1907 až 1908, č. 1, s. 1–11; AČL, s. 57–58; D. Seňková, Příspěvek k životopisu E. E. (1844–1907), in: Sborník k dějinám 19. a 20. století, 12, 1991, s. 137–148; L. Velek, E. E. Politický a sociální profil politického vůdce v 19. století, in: Osobnost v politické straně, 2000, P. Marek (ed.), s. 33 až 45.

P: LA PNP Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera