FÜRSTENBERG Bedřich Egon 8.10.1813-20.8.1892

Z Personal
Bedřich Egon FÜRSTENBERG
Narození 8.10.1813
Místo narození Vídeň (Rakousko)
Úmrtí 20.8.1892
Místo úmrtí Hukvaldy
Povolání 49- Náboženský nebo církevní činitel

FÜRSTENBERG, Bedřich Egon (též Friedrich Egon), * 8. 10. 1813 Vídeň (Rakousko), † 20. 8. 1892 Hukvaldy, kardinál, arcibiskup olomoucký, mecenáš

Pocházel z dolnorakouského rodu lankrabat z F. Otec Bedřich Karel F. (* 26. 1. 1774 Vídeň, Rakousko, † 4. 2. 1856 Vídeň, Rakousko) byl c. k. tajným radou a nejvyšším maršálkem; matka Terezie, roz. Schwarzenbergová (* 14. 10. 1780 Vídeň, Rakousko, † 9. 11. 1870 Vídeň, Rakousko). F. měl dvě sestry – Marii Žofii (1804–1829) a Gabrielu (1821–1895) – a pět bratrů: Jana Nepomuka (1802–1879), Josefa (1808–1892), Arnošta Filipa (1816–1889), Karla Egona (1809–1876) a Františka Egona (1811–1849).

Vzdělával se soukromě, 1831 absolvoval gymnázium v Českých Budějovicích. Poté studoval 1831–35 teologii na arcibiskupském semináři ve Vídni a na olomoucké univerzitě (1835–38). Již 1832 byl zvolen nesídelním kanovníkem olomoucké kapituly, 1835 vysvěcen na jáhna, ve Weitře 1836 na kněze. Poté působil jako kaplan chrámu sv. Michala v Olomouci. Na olomoucké univerzitě obhájil disertační práci věnovanou dějinám celibátu (ThDr. 1838). Nakrátko působil jako farář v dolnorakouském Harbachu (1839), záhy se však vrátil na Moravu. 1843 se stal proboštem kroměřížské kapituly (kolegia při chrámu sv. Mořice), poté farářem, děkanem, arciknězem (v kroměřížském děkanství měl v kompetenci školství), 1849 sídelním kanovníkem metropolitní kapituly v Olomouci, 1853 kapitulním vikářem olomoucké arcidiecéze. Po smrti kardinála Maxmiliána Josefa Sommerau-Beckha ho olomoucká kapitula v červnu 1853 zvolila arcibiskupem. Papež Pius IX. vzápětí volbu schválil, F. přijal biskupské svěcení a v září téhož roku byl intronizován. Setrval v úřadu olomouckého arcibiskupa devětatřicet let. Císař ho jmenoval tajným radou, 1861–92 byl F. členem panské sněmovny na říšské radě a jako virilista zasedal rovněž v moravském zemském sněmu. 1879 ho papež Lev XIII. jmenoval kardinálem (titulárně knězem chrámu sv. Chrysogona v Římě).

F. se významně zasloužil o rozkvět olomouckého arcibiskupství, stavební i ekonomický rozvoj arcidiecéze či o církevní řády, bratrstva a spolky. Pěstoval cyrilometodějskou tradici, založil a podporoval pořádání poutí na Velehrad, několikrát nad nimi převzal záštitu (1863, 1869, 1885) a inicioval stavební úpravy poutního místa. 1863 u příležitosti tisíciletého výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu se zasloužil o obnovu velehradské kaple zv. Cyrilka. Adresoval Piovi IX. oficiální žádost o přeložení svátku sv. Cyrila a Metoděje z 9. března na 5. červenec (kvůli snadnější dostupnosti pro poutníky). Díky F. byla úspěšně završena beatifikace moravského mučedníka Jana Sarkandera, jehož 1859 prohlásil papež Pius IX. za blahoslaveného. 1860 dal F. opravit interiér olomoucké Sarkanderovy kaple včetně hlavního oltáře a jeho ostatky přenést do katedrály sv. Václava (část zůstala i v chrámu sv. Michala). Janu Sarkanderovi zasvětil i nově zřízený arcibiskupský sirotčinec v Olomouci-Nových Sadech (1859). K prioritám F. církevní politiky patřila podpora školství na střední Moravě (zejména v Olomouci, Kroměříži a Přerově). Kardinál kladl důraz na výchovu kněží, kněžské exercicie a lidové misie. 1854–60 vybudoval v Kroměříži chlapecký seminář a gymnázium pro dvě stovky chlapců. Pozornost věnoval též nižšímu školství, výchově a vzdělávání dívek (např. řádové školství). Podporou českých národních škol, nestranností v otázkách národnostních i zavedením jazykové rovnoprávnosti v diecézi významně přispěl k relativnímu národnostnímu smíru. Zároveň si však těmito kroky získal odpůrce z řad německých církevních hodnostářů a politiků.

F. episkopát v olomoucké arcidiecézi se vyznačoval rozsáhlou stavební činností. Bylo opraveno šestnáct kostelů, nově postaveno či vysvěceno více než dvacet kostelů a oltářů a čtyři kaple. 1883–90 byl v novogotickém slohu přestavěn olomoucký metropolitní chrám sv. Václava. F. se zajímal také o obnovu stavebních památek, např. zachránil zříceninu hradu Hukvaldy, opravil zámek v Chropyni. 1855 prodal moravskému místodržitelství opuštěný a zchátralý hrad Mírov, ten byl poté přestavěn na státní věznici. 1874 založil Katolický podpůrný spolek pro arcidiecézi olomouckou. Se stavební činností se pojila rovněž podpora podnikatelských aktivit diecéze. F. zmodernizoval železárny ve Frýdlantě nad Ostravicí, 1853 koupil důlní pozemky v Orlové a Lazích, rozšířil těžbu (1855 na jeho počest nově vyhloubená šachta získala jméno Bedřich či Friedrichschacht).

1857 F. povolal do Olomouce milosrdné sestry III. řádu sv. Františka z Opavy (působily v zemské nemocnici a porodnici), 1863 zakoupil zámek Přestavlky, kde založil klášter voršilek vypovězených z Pruska (vznikla tam německá dívčí škola, základ pozdější české měšťanské školy), 1870 založil Vychovatelnu pro dívky milosrdných sester sv. Karla Boromejského ve Frýdlantu nad Ostravicí, 1878 poskytl bývalý augustiniánský klášter v Nezamyslicích sestrám řádu sv. Hedviky (dívčí škola a sirotčinec). Na Velehrad (1890) a na Hostýn (1887) uvedl jezuity, do Červenky pozval redemptoristy (1859). F. 1892 inicioval rozšíření řádu sester sv. Kříže (řád získal bývalý manský statek Choryně). V závěti odkázal významné finanční prostředky klášterům ve Frýdlantu nad Ostravicí, Nezamyslicích, Přestavlkách a v Olomouci. Podporoval rovněž zakládání náboženských bratrstev a katolických spolků.

Kardinál F. byl v průběhu života prohlášen čestným členem mnoha moravských, rakouských i uherských spolků, např. uherské akademie věd, římského spolku Academia religionis catholicae, dále spolků hospodářských, zájmových či spolků věnujících se podpoře válečných veteránů. Získal čestné občanství několika moravských měst a obcí (Vlkoš 1866, Milovice 1866, Přerov 1867, Záhlinice 1869, Brušperk 1871, Příbor 1876). Stal se nositelem vyznamenání, např. ruského řádu sv. Anny a uherského řádu sv. Štěpána (1885). Zemřel na svém letním sídle na zámku v Hukvaldech, byl pochován v Olomouci v hrobce katedrály sv. Václava pod hlavní věží v tzv. Fürstenberské kapli.

L: Gothaischer genealogischer Hof-Kalender auf das Jahr 1841, Gotha 1840; Heller 1 (1885), s. 18–20; Gedenk-Blätter zur Feier des 50jährigen Priester-Jubiläums Sr. Eminenz des hochwürdigsten, hochgeborenen Cardinalpriesters und Fürst-Erzbischofes von Olmütz Friedrich Landgrafen von F., Olmütz– Wien 1886; OSN 9, s. 784; MSN 2, s. 902; BOS 4, s. 345; ISN 7, s. 320; V. Nešpor, Vlastivěda moravská 2. Místopis. Dějiny Olomouce, 1936, s. 279; KSN 6, s. 387; J. Matzke, Die Olmützer Erzbischöfe, Königstein/Taunus 1973, s. 128; A. Zelenka, Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe, Regensburg 1979, s. 258; B. Zlámal, Dějiny olomoucké arcidiecéze 4/2 (1848–1918), 1979, passim; Slezsko 15, s. 55–56; M. M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000, s. 83–86; A. Zářický, Podnikání olomouckého arcibiskupství a kapituly v ostravsko-karvinském revíru ve druhé polovině 19. století, in: Studie z dějin hornictví 30, 2002, s. 25–32; Myška, s. 122–123; J. Štěpán, B. E. z F., in: Osobnosti Olomouckého kraje 1850–2008, 2008, s. 39–40; J. Malíř a kol., Biografický slovník poslanců moravského zemského sněmu v letech 1861–1918, 2012, s. 200–202; M. Pojsl, Olomoučtí biskupové a arcibiskupové a jejich pohřební místa, 2013, s. 116–118.

P: ZA v Opavě (pobočka Olomouc), fond Arcibiskupství Olomouc.

Lukáš F. Peluněk