FÜRSTENBERG Karel Egon I. 7.5.1729-11.7.1787

Z Personal
Karel Egon FÜRSTENBERG I.
Narození 7.5.1729
Místo narození Praha
Úmrtí 11.7.1787
Místo úmrtí Praha
Povolání 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ

FÜRSTENBERG, Karel Egon I., * 7. 5. 1729 Praha, † 11. 7. 1787 Praha, politik, sběratel, mecenáš

Byl příslušníkem jihoněmeckého knížecího rodu; narodil se jako mladší syn Josefa Viléma Arnošta z F. (1699–1762) a Marie Anny z Valdštejna (1707–1756). Po smrti matky se stal majitelem panství Křivoklát, vlastnil také Dobrovici a Loučeň. Za studií na univerzitách ve Štrasburku a v Lipsku (1744–46) a na šlechtické akademii v Turíně ho významně ovlivnilo západoevropské osvícenství. Od 1745 působil v různých úřadech v Čechách i v říši; 1751 se stal radou při české zemské vládě v Praze, 1766–71 působil jako císařský komisař při říšském soudu ve Wetzlaru, 1771–82 jako nejvyšší purkrabí (guberniální prezident). 1784–87 byl prvním prezidentem KČSN. Jeho návrhy na zlepšení ekonomické situace Čech v době finanční krize 1772 ovlivnil merkantilismus (kritika nedostatku peněz v zemi), fyziokratismus (nutnost zlepšit zemědělství zaváděním agrotechnických novinek a zlepšením postavení rolnictva) i přirozenoprávní teorie. Jeho přispěním se cenzura v Čechách stala nejmírnější v celé monarchii. Ve zmíněných návrzích i v praktické politice se jevil jako stoupenec osvícenského etatismu, nikoli však jako centralista. Za poddanského povstání 1775 zaujímal vůči účastníkům umírněný postoj. Po 1780 ztratil (údajně pro zdráhavý postoj k náboženské toleranci) důvěru nového panovníka a byl nucen 1782 abdikovat. Poté se intenzivně věnoval zvelebení svých statků, kde zaváděl nové plodiny (především na statku Lány), zvyšoval péči o lesy a angažoval progresivní ekonomy (G. Stumpf ze Saska). V Lánech založil odbornou školu pro vrchnostenské úředníky. Již před 1774 usiloval o zvýšení osvěty lidu zakládáním dobře organizovaných škol na svých panstvích, později i distribucí českého překladu Schubartova propagačního spisku o výhodách pěstování jetele a také šířením českých novin Učitel lidu (od 1786). Shromáždil největší soukromou knihovnu v Praze s dvaceti tisíci svazky, obsahující i četné vzácné rukopisy a staré tisky, dále velkou sbírku obrazů a grafiky, mincí a přírodnin. Financoval také nákladné charitativní podniky a materiálně významně podpořil KČSN. Jeho malostranský palác (dnes Pálffyho) byl centrem pražské vzdělané společnosti.

Oženil se s Marií Josefou ze Šternberka (* 24. 6. 1735, † 16. 1. 1803), s níž měl tři syny. Dospělosti se dožili Filip Maria (* 21. 10. 1755, † 5. 6. 1790) a Karel Alois (* 26. 6. 1760, † 25. 3. 1799). F. vnuk Karel Egon II. (1796–1854) se stal po vymření říšské linie rodu dědicem majetku. F. byl pohřben v Nižboru (u Berouna).

L: RSN 3, s. 262–263; Wurzbach 5, s. 18; OSN 9, s. 783; BL 1, s. 403; NDB 5, s. 696; J. Hanuš, Národní museum a naše obrození 1, 1921, s. 128–130; F. Kutnar, Poddanství a robota v názorech české osvícenské společnosti, in: AUC. Philosophica et historica 3, 1962, s. 7–63; J. Prokeš, Memoriály o hospodářském stavu Čech před selskou bouří roku 1775, in: Časopis pro dějiny venkova 11, 1924; 12, 1925; týž, Počátky České společnosti nauk v 18. století 1, 1938; F. Roubík, K vývoji zemské správy v Čechách v letech 1749–1790, in: Sborník archivních prací 19, 1969, s. 41–188; P. Mašek, Modrá krev. Minulost a přítomnost šlechtických rodů v Českých zemích, 1992, s. 83; Die Fürstenberger. 800 Jahre Herrschaft und Kultur in Mitteleuropa, E. H. Eltz – A. Strohmeyer (eds.), Weitra 1994, s. 32, 283–364, 388, 436–427, 437; P. Mašek, Sběratelská vášeň osvíceného velmože, in: Starožitnosti a užité umění 5, 1997, s. 13–16; K. Lambrecht, „Die nötige Erziehung in der Religion und in den bürgerlichen Pflichten“. Die katholischen Reformbemühungen Johann Ignaz von Felbigers und K. E. von F., in: Konfessionelle Pluralität als Herausforderung. Koexistenz und Konflikt im Spätmittelalter und Früher Neuzeit. Winfried Eberhard zum 65. Geburtstag, Leipzig 2006, s. 575–601; I. Cerman, Šlechtická kultura v 18. století. Filozofové, mystici, politici, 2011, s. 460–499.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Eduard Maur