FAMÍRA Emanuel 15.11.1900-6.1.1970

Z Personal
Emanuel FAMÍRA
Narození 15.11.1900
Místo narození Hlinsko v Čechách
Úmrtí 6.1.1970
Místo úmrtí Praha
Povolání

75- Sochař nebo medailér 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik

83- Divadelní interpret nebo herec

FAMÍRA, Emanuel, * 15. 11. 1900 Hlinsko v Čechách, † 6. 1. 1970 Praha, malíř, sochař, tanečník, režisér

Syn nožíře, jehož rodina se záhy po F. narození přestěhovala do Libně (dnes Praha). V otcově dílně se vyučil nožířskému řemeslu. 1918 narukoval do 2. dobrovolnického pluku na Slovensku, po návratu nastoupil 1920 jako mistr v továrně na lékařské přístroje Technotherapia v Praze. Od mládí se věnoval malířství, soukromě se školil u malíře Jana Bendy. 1926 hostoval na výstavě SVU Mánes, kde představil obrazy na civilizační a krajinná témata pod vlivem dobové sociální malby (Nová skupina) a poimpresionistické tradice, brzy však přijal podněty německého expresionismu. 1922 se stal členem baletního sboru Národního divadla, tanec studoval u baletního mistra R. Remislavského. Od 1925 se objevoval v sólových, převážně charakterních rolích, 1930 byl angažován jako sólista baletu. 1929 vystavoval na Divadelním salonu v Paříži. 1931 vstoupil do KSČ a o sociálních poměrech v Národním divadle psal do Rudého práva. Ve volném čase organizoval dělnické divadelnictví v duchu sovětské divadelní praxe, 1933 spoluzaložil vysočanskou Proletscénu, kde působil jako herec, režisér, autor, scénograf i choreograf a jako umělecký vedoucí loutkové sekce. V té době málo maloval a věnoval se hlavně sochařství. F. sochařská práce, jež nedosáhla úrovně jeho malířského díla, vyvrcholila ve třicátých letech sadou kuboexpresivních maňáskových loutek (tj. dřevěných hlav nasazovaných na látkový korpus), které patřily k jeho nejlepším dílům. Po provedení hry Pařížská komuna (F. – V. Husa – Z. Nejedlý) na jevišti Proletscény byl soudně stíhán a 1933 dostal z Národního divadla výpověď. 1934 obdržel pozvání ke studiu u V. Mejercholda v Moskvě, při pokusu o ilegální přechod hranic byl 1935 zatčen a devět měsíců vězněn. Během druhé světové války se v Libni podílel na ilegální komunistické činnosti hlavně při kolportáži tisku, 1940 ho na Pankráci věznilo gestapo. Od čtyřicátých let především maloval. Soustředil se na krajinu Třeboňska a Českomoravské vysočiny a na starou Libeň.

V květnu 1945 předsedal Revolučnímu národnímu výboru v Libni. 1945/46 vedl na přání Z. Nejedlého balet Národního divadla a napsal jeho poválečný status. Organizoval velké výstavy sovětského umění a navrhoval pro ně plakáty, zasedal ve vedení Svazu přátel SSSR, projektoval expozici Památníku národního písemnictví. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let podlehl estetice stalinského socialistického realismu, jež se projevila v návrhu opony pro libeňské divadlo, v cyklu Naše loděnice ve výstavbě aj. 1957–62 byl ředitelem Střední odborné školy výtvarné na Hollarově náměstí v Praze. V šedesátých letech vedl ostré polemiky na obranu realismu v moderním umění, předsedal Tvůrčí skupině moderního realismu, vytvořil malířský panel Dělník s konstruktivistickým pozadím. Osobně se však ocitl v izolaci. Na jaře 1968 rozšířil na cestě k Baltu výtvarný zájem o moře a přístavy, zpodobované s grafickou stručností. Komunistický agitátor, bývalý člen Levé fronty a bojovník za svobodu komunistického tisku, za přátelství se SSSR a za podporu demokratického Španělska zaujal v květnu 1968 extrémně protireformní kurz, který vyvrcholil v aktivní přitakání sovětské okupaci. Spoluorganizoval mítinky v libeňské Čechii a v Lucerně, přispíval do sovětského tisku. Pohřben byl na hřbitově v Praze-Libni.

Jako malíř vynikl ve znakových záběrech na Libeň a v rozmáchlých pastózních krajinách, kde barvy nanášel většinou špachtlí, často volil panoramatické formáty a snažil se o zachycení struktury krajiny v její pohybové dynamice. Sporadicky experimentoval v grafice s fotolitografií. Ze sochařského díla vynikl monumentální keramický Pomník světové hospodářské krize v Břasích na Rokycansku (1931–33), zničený nacisty. Byl autorem teoretických esejů Co s jevištěm (1937) a Protiklady v umělecké tvorbě (1946).

D: soupis rolí: www.narodni-divadlo.cz.

L: E. F., 1931; Toman 1, s. 208; J. Loriš, E. F., 1947; E. F. Výběr obrazů. Katalog, 1958; J. M. Boháč, E. F. Katalog, 1963, 1976, 1980; Tomeš 1, s. 299; NEČVU 1, s. 170; SČSVU 2, s. 210; J. Jiránek, Vít Nejedlý: Z historie bojů o novou socialistickou kulturu, 1959, passim; F. Budský, Hraje, zpívá a tančí El-Carova parta, 1960, s. 5, 7, 25, 120, 129, 141; ND a jeho předchůdci, s. 94; Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila, 1989, rejstřík; Český taneční slovník, 2001, s. 69; M. Knížák, Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých a zemích a na Slovensku 1, 2005, s. 244–246; P. Urbášek, Jak „pancéřové divize“ bránily socialismus, in: Listy. Dvouměsíčník pro kulturu a dialog 36, 2006, č. 4, s. 17–24; R. Kupsa, E. F. (1900–1970), rigorózní práce FF MU, Brno, 2012.

P: Divadelní ústav, Praha, dokumentace.

Martin Kučera