FERSTEL Heinrich 7.7.1828-14.7.1883

Z Personal
Heinrich FERSTEL
Narození 7.7.1828
Místo narození Vídeň (Rakousko)
Úmrtí 14.7.1883
Místo úmrtí Grinzing (dnes Vídeň, Rakousko)
Povolání 74- Architekt
Citace Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 130-131

Ferstel, Heinrich, * 7. 7. 1828 Vídeň (Rakousko), † 14. 7. 1883 Grinzing (dnes Vídeň, Rakousko), architekt, stavitel, pedagog

Syn bankovního úředníka Ignaze F., který deset let vedl pobočku rakouské Národní banky v Praze. F. studoval ve Vídni 1843–47 polytechniku, 1845–50 architekturu na Akademii u K. Roesnera, E. van der Nülla a A. Sicarda von Sicardsburg. Studia přerušil během revoluce 1848, kdy vstoupil do Akademické legie, poté pobýval u otce v Praze, 1849 se vrátil do Vídně a následujícího roku školu ukončil. Do 1853 asistoval při stavbách a stavebních úpravách u strýce F. A. Stacheho, architekta vyšší šlechty, zvláště rodiny Kinských. 1866 byl F. jmenován profesorem architektury na polytechnice, 1880/81 zvolen jejím rektorem. 1869 byl nobilitován, 1871 se stal vrchním vládním radou a inspektorem veřejných staveb. Patřil do generace tzv. architektů vídeňské Ringstrasse, zařadil se k prvním reprezentantům přísného historismu. Zpočátku tvořil ještě v duchu romantismu a novogotiky, později ve stylu internacionální novorenesance. 1878 obdržel francouzský Řád čestné legie, dříve již pruské i bavorské řády. 1879 získal titul svobodného pána a byl jmenován členem francouzské Akademie. Byl pohřben v Grinzingu v novogotické hrobce navržené 1891 synem. Jeho jméno od 1886 nese ulice ve vídeňské čtvrti Alsergrund. Čestným občanem ho jmenovaly Vídeň a Brno.

V českých zemích F. spolupracoval 1852–54 na přestavbě nosticovského křídla a zahradního zámku v Liberci, 1853 na novorenesanční přestavbě zámku Josefa Lobkowicze v Dolních Beřkovicích (u Mělníka). Nerealizován zůstal společný projekt se strýcem na nový romantický novogotický zámek Elisalexburg v Bynovci (u Děčína). Po osamostatnění F. krátce pracoval v Čechách, kde se podle jeho projektu 1856–63 stavěl zámek hrabat Nosticů v Trmicích (u Ústí nad Labem), inspirovaný anglickou pozdní gotikou. Současně pracoval 1856–79 na velké zakázce pro Vídeň, která ho proslavila, a to na Votivním kostele na Ringstraße. (1855 vyhrál mezinárodní soutěž čtyřiasedmdesáti architektů.) Kostel byl postaven jako dík za záchranu císaře Františka Josefa I. při atentátu 1853. Jako první novogotická stavba v habsburské monarchii je považován za zlom ve vývoji rakouského historismu. Současně F. zvítězil i v další uzavřené soutěži, a to na budovy burzy a banky Palais Ferstel v centru města (1855–60). Proti obvyklému způsobu cihelné architektury navrhl dražší variantu s kamenem, který umožnil kvalitnější výzdobu, v níž se odráželo ovlivnění ranou renesancí. Celkovým výrazem palác náležel poslední vlně romantického historismu. V šedesátých letech F. osciloval mezi romantickým a novorenesančním stylem. Na vídeňských předměstích Währing a Döbling navrhoval rodinné domy v novogotickém romantickém duchu, reflektující jeho zkušenost z návštěvy Anglie (1851). Sám žil v podobném s manželkou Lotte, roz. Fehlmannovou, a šesti dětmi. V šedesátých letech se podle F. návrhů v novogotickém stylu spíše romantického ražení v Brně realizoval Berglův palác (1860–63) a evangelický kostel J. A. Komenského (1862–67), dále kostel sv. Alžběty (1861–77) v Teplicích-Šanově. Ve své další tvorbě se v duchu doby odklonil od novogotického stylu k renesanci. 1855 ho ovlivnil i pobyt v Itálii na státní stipendium. Nadále se podílel na vzhledu centra Vídně (novorenesanční palác arcivévody Ludvíka Viktora, Schwarzenbergplatz, 1863–69; Österreichisches Museum für angewandte Kunst und Industrie s později připojenou umělecko-historickou školou, Ringstraße, 1868–71 a 1873–77). Naopak neuspěl v soutěžích na budovy parlamentu, směnárny a dvorního muzea. Zdařilo se mu však získat nejvýznamnější zakázku jeho pozdního období, a to na novorenesanční budovu univerzity (1873–84). Monumentalita stavby, ale i její hmotové uskupení již evokovaly baroko, právě tak jako F. nový letní palác Liechtensteinů ve vídeňské čtvrti Rossau a palác Lloyd v Terstu. V Čechách renesanční a částečně i barokní podobu získala i nová zvonice u kostela sv. Štěpána v Litoměřicích (1881–83).

F. publikoval i teoretické práce, k nejvýznamnějším patří Das bürgerliche Wohnhaus und das Wiener Zinshaus (Wien 1860), vydaná s R. Eitelbergerem, historikem umění a olomouckým rodákem.

Syn Max F. (* 8. 5. 1859 Vídeň, Rakousko, † 28. 3. 1936 Vídeň, Rakousko) se stal rovněž úspěšným architektem, který 1907 získal profesuru na vídeňské technice, kde byl zvolen i rektorem. Vedle řady obytných a kancelářských budov i průmyslových staveb byl autorem četných veřejných budov, včetně kostelů, známé jsou rovněž jeho návrhy pomníků a náhrobků. V českém prostředí se uplatnil projektem a stavbou radnice ve Vítkovicích (1901–02) ve smíšeném novogotickém a secesním stylu.

D: vila Wisgrill u Gmunden/Traunsee (Horní Rakousy), 1860–1861; obytný dům Pollak, Vídeň, 1860–1862; návrh na Uherskou akademii věd, Budapešť, 1861 (neprovedeno); dům továrníka Haupta, Brno, 1863; vlastní vila na Himmelstraße, Vídeň 19, 1863–1864; Palais Wertheim, Vídeň, 1864–1868; adaptace barokního zámku Klessheim pro arcivévodu Ludwiga Viktora, Salcburk, po 1866; budova Maximilianova gymnázia, Vídeň, 1869–1871; přestavba kostela sv. Jakuba, Brno, 1871–1889; vila Wartholz, Reichenau, 1872; vila Treiseneck pro básníka E. Vacana, Türnitz (Dolní Rakousy), 1872; vila Bergfried, Reichenau, 1873–1874; stavby na Hohe Warte, Vídeň 19 (Zentralanstalt für Meteorologie, 1870–1872; lidová škola, 1874; vila Gerbitz, 1874–1875); obytný dům Gustava von Léon, Kärtnerstraße, 1874–1876; palác Schottenring pro téhož, 1870–1873; dům Linder Renngasse, 1875– 77, vše Vídeň; radnice, Tbilisi (Rusko, dnes Gruzie), 1880–1884; evangelický kostel, Bielsko-Biała (Polsko), 1881–1882; soutěžní návrh na berlínský Reichstag (vyřazen pro formální chybu), 1882.

L: R. von Eitelberger, F. und die Votivkirche, Gesammelte kunsthistorische Schriften, Wien 1879, s. 277; Zprávy SAI 19, 1884, s. 9–13; J. von Falke, H. Freiherr von F. Festschrift …, Wien 1884; H. von Riewel, Die Votiv-Kirche in Wien von H. von F., Wien 1892; N. Wibiral, H. von F. und der Historismus in der Baukunst des 19. Jahrhunderts (disertační práce, Universität Wien 1952/53); R. Wagner-Rieger, Wiens Architektur im 19. Jahrhundert, Wien 1970; N. Wibiral – R. Mikula, H. von F., in: Die Wiener Ringstraße: Bild einer Epoche, 8/3, Wiesbaden 1974; R. Kassal-Mikula (ed.), H. F., 1828–1883, Bauten und Projekte für Wien, Wien 1983; H. Slavíčková, Hřensko jinak Hernskrecžem, 1992, s. 48–52; Wurzbach 4, s. 201; Thieme-Becker 11, s. 496–498; OSN 9, s. 138; ÖBL 1, s. 303–304; NDB 5, s. 100–101; Czeike 2, s. 284–285; NEČVU 1, s. 173; K. Král, Zámek v Trmicích a Schaffnerova vila v Ústí nad Labem, in: Kamenná kniha, sborník k romantickému historismu – novogotice, 1997, s. 122–126; P. Vlček, Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, 1999, s. 186–187, 224, 343, 479, 527.

Pavel Vlček